Proč nemám ráda Joanne K. Rowlingovou

Rocia Mixan

Možná je i „nemám ráda“ příliš silné vyjádření, přesnější by asi bylo, že mi v mnoha ohledech nesedí její pohled na svět – nejen v těch, kterým se budu níže věnovat. Fantastický kouzelnický svět v sérii o Harrym Potterovi je bezesporu v mnohém podmanivý a inspirující, ale co se týče sociálních vztahů a reality, pak si myslím, že jde v zásadě o velmi konzervativní prostředí. Zobrazení postavení mužů a žen nebo sexuality podle mého názoru velmi pokulhává za inovativním vylíčením světa kouzel, což je možná důvod toho, proč si její knihy získaly takovou popularitu a zároveň i toho, proč jsou tak oblíbené jako předloha fanfiction. Harry Potter totiž ani náhodou není v jakékoliv společenské otázce kontroverzní nebo průkopnický, nikoho totiž v zásadě neuráží tradiční vylíčení rodiny nebo nulový počet LGBTQ postav – minimálně tomu tak bylo v době prvního vydání knih. Ale může to být i právě tato chybějící dimenze, která podněcuje fanynky a fanoušky k tvorbě povídek a dalších fanouškovských děl, k vytváření stejnopohlavních párů (Harry a Draco) nebo k úvahám nad sexualitou spojenou s kouzly a nadpřirozenem.

Co se týče například genderu, existují sice různé pohledy na autorčino dílo, ale osobně si myslím, že jde v podstatě o svět tradičních vztahů mezi pohlavími, (ne)vědomě přitakávající starým patriarchálním hodnotám – což nesporně může mnoha lidem vyhovovat.

Viz následující body:

1. HP se odehrává zejména v koedukované škole a hlavní hrdina se nikdy nepohybuje v nějaké výrazně maskulinní sféře, je proto zajímavé, že existuje tak výrazný nepoměr v zastoupení mužských a ženských postav – 115 ženských a 201 mužských.

2. Těmi, kdo v příběhu mají skutečnou moc a kdo posunují děj dopředu, jsou jednoznačně muži: Harry Potter, Albus Brumbál, Voldemort, Severus Snape.   

3. Výhradně stereotypní rozdělení rolí (matky v domácnosti, pracující otcové pracují) a další tradiční genderové vzorce v chování.

4. Postava Hermiony je sice obecně skvělá, ale i přes všechny své kvality Hermiona také do značné míry potvrzuje tradiční stereotypy a když se pustí do něčeho sama (spolek pro osvobození domácích skřítků), je všem spíš pro smích a dokonce ani její kamarádi ji neberou příliš vážně. Navíc jedna vlaštovka jaro nedělá.

5. Velmi zásadní téma série – přátelství – se zdá být spíše mužskou záležitostí. Ačkoliv je třeba vyzdvihnout přátelství ústředního tria, kde je Hermiona rovnocennou kamarádkou Harrymu a Ronovi, je příznačné, že se Hermiona, označovaná za nejchytřejší čarodějku své generace, přátelí s chlapci – nikoliv s dívkami. V podstatě téměř vůbec nejsou zobrazeny vztahy mezi ženami, kromě těch negativních. Klíčové a zajímavé jsou pouze vztahy mezi muži a případně mezi muži a ženami.

6. Bradavická škola je na první pohled oázou rovnoprávnosti, ale dívky zde přesto sehrávají méně významnou úlohu – viz například soupeření Nebelvíru a Zmijozelu zosobněné Harry Potterem a Dracem Malfoyem. Obraz dívek celkově je jistě ovlivněný tím, že kniha je psána z pohledu (pubertálního) chlapce, ale i tak je podle mého názoru spíše tristní a dívky jsou viděny převážně jako chichotající se a povrchní stvoření.

7. Kolik najdeme  v HP důležitých, silných a „kladných“ ženských dospělých postav, které výrazněji zasahují do děje? V zásadě žádnou. Oproti tomu je zde několik skutečně odporných ženských charakterů.

8. Ženské postavy působí většinou dost stereotypně a jednorozměrně, mužské postavy jsou celkově mnohem zajímavější, působí uvolněněji a zábavněji. Často také prodělávají určitý vývoj, muži jsou vykreslováni častěji jako postavy rozporuplné a chybující. Ve smyslu odvahy, akce a statečného jednání lze považovat za hrdiny opět zejména mužské postavy. A když už se Harry setkává s dívkami jako rovnocennými spoluhráčkami, obvykle je poráží – například Cho Changovou ve famfrpálu a Fleur Delacourovou v Turnaji. Navíc třeba Turnaje tří kouzelníků se příznačně účastní tři chlapci a jen jedna dívka, která se navíc zdá být nejslabším soupeřem.

9. Můžeme sice polemizovat s tím, že v sérii HP „je mateřství jedinou vhodnou rolí pro ženu,“ ale mateřství je skutečně pro velkou část žen (Lily, Molly) velmi výrazný a v podstatě jediný motiv. Oproti tomu negativní ženské postavy bývají bezdětné.

10. Kniha jako – mimo jiné – příběh dospívání zachycuje také první lásky. Dozvídáme se o zamilovanosti či prvních polibcích, jinak je však autorka v líčení sexuality velmi opatrná a také se drží osvědčených stereotypů – dívky se v milostných vztazích vyznají lépe, chlapci musí pozvat dívku na ples atd. Nikdo nechce po autorce detailní sexuální popisy, je ale pozoruhodné, že postavy, kterým je v závěru 18 let, nikdy sex snad ani nezmiňují, nepadne například jakákoliv zmínka o antikoncepci atd. Přitom se Rowlingová několikrát zabývá mučením, líčí drastický rituál Voldemortova znovuzrození – přijde mi to jako známé pokrytectví, kdy dětem klidně dovolíme sledovat násilí, ale nějaká zmínka o sexuálním aktu je tabu.  

Velmi pokrytecký a pochybný mi přijde zejména přístup autorky k homosexualitě. Zarážející je už naprostá heteronormativita série, kdy žádná z velkého zástupu postav není zmíněna v souvislosti s homosexualitou, všichni hrdinové jsou přitahováni opačným pohlavím, vždy se počítá (ples) jen se smíšenými dvojicemi, homosexualita není nikdy ani zmíněna, snad s výjimkou jedné (a výsměšné) narážky na začátku pátého dílu. Autorka sice po vydání všech knih (!) prohlásila, že Albus Brumbál je gay, ale toto prohlášení jasně splňuje pouze to, že „vlk se nažral a koza zůstala celá“. O něčem takovém totiž v knihách není ani zmínky. Brumbál například Harrymu dlouze vypráví o svém vztahu s Gellertem Grindelwaldem, nikdy ale nezmíní, že by mohlo jít o více než přátelství – proč? Je snad homosexualita v kouzelnickém světě tabu? Nic se o tom nedozvíme. Netvrdím, že autorka musí být nutně homofobní, spíše si myslím, že se zcela vědomě vydala bezpečnější cestou ve snaze nikoho nepohoršovat a nevzbudit nevoli u konzervativnějších čtenářů či rodičů. Takže i homofobní otcové a matky mohou být klidní, o lidech nehereterosexuální orientace si jejich děti v knize rozhodně číst nebudou.

Zajímavý je v tomto ohledu i poslední počin Rowlingové ze světa HP (Harry Potter a Prokleté dítě), který se zabývá z velké části blízkým přátelstvím dvou chlapců, které je v mnoho ohledech vykreslováno jinak než jako přátelství Rona a Harryho, s větší intimitou a blízkostí. Nikdy však nepřekročí jistou hranici a na konci jsme ujištěni o heterosexualitě obou hrdinů. Přístup k homosexualitě se v našem světě od vydání prvního dílu HP nepochybně změnil, přesto však není autorka schopná ničeho jiného než nepochybně vědomého queerbaitingu. Jsem si jistá, že mnozí toto vykreslení budou nepochybně obhajovat jako pokrok – není snad hezké vylíčit dva chlapce (muže) sdílející důvěrné pouto bez toho, aby hned museli být viděni jako gayové? Jenže skutečnost je taková, že podobných vztahů už bylo ve skutečnosti vylíčeno dost a nemusíme se ani ponořit hluboko do historie nebo dávných literárních děl, kdy konkrétně blízké mužské přítelství bylo často líčeno i (z dnešního pohledu) s určitými romantickými aspekty, přitom ale zůstávalo pevně ohraničeno hradbami neprolomené heterosexuality. V dnešní době pak stačí zmínit například seriál Sherlock, který také velmi zjevně flirtoval s blízkostí dvou hlavních hrdinů, aby nakonec veškeré sexuální napětí nebo viditelně romantické podtóny tohoto vztahu popřel a minimálně Johna Watsona zastrčil do bezpečné heterosexuální krabičky. Dnes máme díky bohu v TV seriálech, knihách i dalších dílech přibývající množství LGBTQ postav, přesto se zdá, že mnozí autoři a autorky právě těch často velmi vlivných děl postrádají odvahu překročit pomyslný Rubikon a zbaběle se schovávají za „blízké přátelství“ – aniž by si ovšem odpustili navnadit část publika nejrůznějšími narážkami nebo třeba „náhodnými“ romantickými podtóny. Vztahy obecně nebo různé odstíny sexuální orientace bývají složitou záležitostí a v zásadě nemám nic proti celému spektru stejnopohlavních vztahů včetně těch, kde linie mezi romancí a přátelstvím mohou být trochu rozmazané, domnívám se ale, že u autorů typu Rowlingová nic takového není záměrem a vzhledem k jejímu předchozímu dílu to vidím prostě jen jako pokrytectví a zbabělost.   

Toto je můj osobní pohled na dílo Rowlingové, konkrétně na HP. Spisovatelka má samozřejmě své svaté právo napsat si svou ságu, jak chce. Bezesporu v díle Rowlingové lze mnohé ocenit, dokonce i třeba ze zmíněného genderového hlediska (neeexistence formálních bariér pro ženy, několik dobrých ženských postav…) – a v závěru kniha vlastně oslavuje čestného, pokorného, vnímavého hrdinu, představitele „nenásilného mužství“. Na celkovém tónu knihy se tím ale dle mého názoru příliš nemění, zůstává velmi tradičním obrazem mužských a ženských rolí a navíc obrazem velmi a výsostně heteronormativním. Mnoha lidem se jistě právě tenhle obraz líbí. Mně se příliš nezamlouvá a navíc se mi zdá přístup spisovatelky k zobrazení LGBTQ postav pokrytecký a škodlivý, počínaje tím slavným odhalením Brumbálovy homosexuality i pozdější tvorbou (Prokleté dítě). Udělat z Brumbála gaye umožňuje být viděna jako pokroková a nediskriminující autorka („Podívejte se, z těch stovek postav je dokonce jedna gay, takže je přece jasné, že proti lesbám a gayům nic nemám!“). Nicméně zvolit jako jedinou gay postavu svého díla starce nad hrobem, u níž není třeba řešit třeba nějaké vztahy a kterou většina čtenářů těžko vidí jako osobu sexuální, je už samo o sobě dosti podivnou volbou u díla určeného primárně dětem nebo dospívajícím, kde třeba jediný dospívající hrdina nebo hrdinka neheterosexuální orientace by mohli být dobrým modelem pro jistě statisíce mladých LGBTQ čtenářů a čtenářek. Korunu tomu nasazuje ono dodatečné odhalení, kdy samy knihy žádné vodítko k Brumbálově sexuální orientaci nenabízí a kdy v podstatě samotnou existenci neheterosexuality ignorují a popírají. Podtrženo a sečteno, mám ráda některé prvky kouzelnického světa, ale samotná Joanne pro mě není úplně sympatickou postavou. Samozřejmě – raději to ještě jednou zopakuji – lidé mají různé světonázory a to je zcela v pořádku. Joanne K. Rowlingová má právo vidět svět, jak chce, psát, jak chce, a není proto o nic horší člověk. Ale když někdo vyzdvihuje, že „Brumbál je přece gay“ nebo že „je tam přece Hermiona“, tak mě osobně to tedy nestačí. Naštěstí je tady vždycky fanfiction, která může mnohé napravit :-)

-)-)-)