myslím, že vím, nebo možná jen nepatrně rozumím tomu, proč nucený sňatek vyhovuje tolika čtenářům, ač to moderní literatura nijak nevyžaduje. Jedná se o pohled do historie. Ještě v relativně nedávné minulosti, do konce 18. věku bylo ve společnosti naprosto běžné, že se sňatky sjednávali, více méně vždy bez přítomnosti a souhlasu budoucích partnerů mezi společensky příhodnými rodinami a manželství v kruzích vyšší společnosti vždy musela plnit i vhodnou politickou funkci, nehledě na navýšení majetku, věno, lenní statky a ostatní zboží. Ve světě, který v podstatě řídila církev a tradice samozřejmě nebylo možné mít vztah bez požehnání "zhůry." Doslova každý mladý člověk se připravoval ve skrytu duše na rozhodnutí rodiny, komu bude vydán, nebo koho pojme za manželku. Život byl velice vázán konvencemi, tradicemi a bylo očekáváno vzorné chování od snoubenců před svatbou a odpovídající společenské vystupování po svatbě. Svobodný člověk se mohl cítit zrazen rozhodnutím rodiny o vhodném partnerovi, nepočítalo se s romantickými pocity v partnerství, ani mezi manželi. Tu byla vyžadována úcta a poslušnost od ženy a naprostá ekonomická odpovědnost od muže. Úkolem ženy vždy bylo i za cenu vlastního života prostě rodit děti, vést domácnost a muž den za dnem pracoval v potu tváře, lopotil se, aby živil rodinu až jednoho dne zemřel, "v prach se navrátil." Tak fungovala tradiční společnost bez romantických ideálů, bez listiny práv a svobod, bez utopických snů o světě, kde je možné cokoliv.
Romantická stvoření dneška vyžadují příběhy červené knihovny a pokud se k nim dostanou, dokonce i začnou číst a snít o rytířích v lesklé zbroji, jež krví vykupují životy svých drahých v daleké zemi, nebo o trubadúrech, mužích, pěvcích zpitých jak zákon káže, potácejících s pod okny tvrze, či pevnosti a holdujících zpěvu spíše opileckému, než luzně blekotajícímu o lásce k sličné panně.
Tato romantická stvoření pášou hřích v literatuře bolestivější, pokud se po přečtení blíže neurčeného množství červeného braku pustí s niterným zanícením též do psaní podobného barevného. Ne každý má talent, jehož výsledek je možné číst i po pěti letech od prvního čtení, vytrvalé pisatelky červeného oddělení mnohdy nezváží dopad svých kýčovitých představ a v dnešní době rády odstoupí martýrium zřízení vlastních stránek a uveřejní tu své texty s tristním obsahem nevalné jazykové úrovně s množstvím gramatických chyb, či logických přehmatů. Nejsem v stavu ujařmit jejich lotrovství na literatuře.
Další vývoj jest na snadě, že v dobách válečných dvacátého věku nikdo neuvažoval neromanticky, neb každý si přál, by boje ustaly a osoby milé se navrátili domů, ne-li celé, aspoň živé. Doba pracuje proti dobré literatuře, tento fakt jest znám, neb spisovatel dneška jest společností nucen zraňovat, ba i vraždit postavy svých knih, aby se zapsal v povědomí čtenářstva, jako člověk soucítící se sirotky a vdovami, které v jeho příběhu zbyly.
Merlinovi dík za ff svět povídek, které obsahují příběhy, jaké se ve skutečném světě nemohou stát ani náhodou. Čímž přiznávám i svůj postoj k tomuto žánru, neb mám dobrý důvod nečíst o starostech světa vezdejšího, jak doporučeno kapacitou oboru medicínského, nezatěžovati se více pozemskými starostmi, naopak upnouti mysl i konání své k myšlenkám vyšším.
Nelze mi však dostáti takovým radám, jakkoliv mé snažení je značné a rozjímám nad světem a bolestí jeho. :-)
Belldandy, děkuji, že jsi ochotná diskutovat na toto téma a vždycky máš nějaký nosný názor, z kterého se dá vycházet.
Rocio, mám moc ráda Tvé stránky a povídky a překlady, těch si vážím, protože můj překlad vždy klopýtá v přechodnících a různých gramatických spletitostech, proto nikdy,slibuji, nikdy nebudu psát a následně zveřejňovat své pokusy o literaturu, plně jsouc spokojena s nabízenými a doporučovanými povídkami dobré kvality. Možná si tu nějak protiřečím, vrhám-li nepěkné světlo na pokusy začínajících pisatelek ochotných uveřejnit kdejakou slátaninu, já nejsem a nebudu začínající pisatelkou. Ponechámť si jen status čtenářky s komentáři.