Manželství odsouzené ke zkáze - Kapitola 41

Překlad povídky Union of Doom od Steppenwoelfin. Přeloženo se svolením autorky.

-)-)-)

Kapitola 41

Severus upřeně hleděl na Harryho náčrtek na zdi. Do Harryho narozenin zbývaly jen tři dny. Prosím, ať to není den Harryho zkázy, prosil tiše tu neviditelnou a nepředvídatelnou sílu jménem Osud. Téměř cítil svůj bolestný sten – jako kdyby bolest polykala jeho duši. Nenáviděl Voldemorta tak moc, že se mu z toho chtělo zvracet. S Harrym objevil radost – a, což bylo ještě neuvěřitelnější, Harry objevil radost s ním, se sarkastickým Severusem Snapem. Dotek od Harryho stačil, aby se uklidnil, když se rozčiloval nad opravováním školních prací nebo nad vybuchlými lektvary a vůbec nad všemi dalšími nepříjemnými věcmi. Bylo to všechno, co potřeboval – Harry, který se k němu přiblížil a dotkl se jeho ruky. Harry, který se usmíval a smál, který odrážel Severusovy sarkastické poznámky svými vlastními, se skvěle zvoleným načasováním. S touhou vzpomínal na jejich líbánky v tom půvabném domku. Prosím, neberte mi ho, ponořil se Severus znovu do své nevyřčené mantry. Prosím ne...

Dvě ruce ho objaly kolem pasu.

„Seve," řekl Harry tiše. Severus se otočil a podíval se na něj. Harry byl tak klidný – možná až příliš klidný.

„Harry... je to..." Severus se zastavil a pomalu zavrtěl hlavou. „Je to ta nejděsivější možná oslava narozenin..." odmlčel se. „Proč nechceš slavit den předtím?"

Harry ho políbil na tvář.

„Nevěřím v oslavy narozenin v předstihu – tedy pokud se člověk nenarodí 29. února, samozřejmě. Co se týče předčasných oslav narozenin, jsem trochu pověrčivý. A naše líbánky byly tou nejpříjemnější oslavou, jaká by mě mohla napadnout, Seve. Nemyslím přímo oslavou narozenin. Myslím tím oslavu mě a tebe a toho, co máme dohromady. Není nic víc, co bych si mohl přát. No, kromě zničení Voldemorta a kromě toho, abych mohl udržet v bezpečí ty, které miluju."

Severus přitiskl Harryho k sobě.

„Zničíme ho," řekl skrz zaťaté zuby; a pak, když uslyšel zaklepání na dveře, pustil Harryho a šel ke dveřím. Otevřel je a dovnitř se nahrnuli všichni Harryho přátelé a členové Řádu: Weasleyovi (kromě dvojčat, Percyho, Billa a Charlieho), Lupin, Tonksová, učitelka výtvarného umění Mukherjeeová, a, se zářivým úsměvem zaměřeným na něj, Ron a Hermiona. Luna Láskorádová vypadala stejně nevzrušeně jako obvykle. Harry zamrkal; pak se podíval na svého manžela a pochopil, že Severus chtěl, aby se cítil obklopený svými nejbližšími a širší rodinou. Jakmile lidé skončili s jeho objímáním a zdravením, rychle se rozběhl k Severusovi a přede všemi ho políbil.

„Díky, Seve."

„Ach, tyto pokoje rozhodně nikdy předtím nehostily takovou děsivou invazi," ozval se nad ním Severusův charakteristický sarkasmus. Harry se na něj jednoduše zašklebil, popadl ho za ruku a zatáhl ho do skupiny lidí, kteří na ně čekali. Severus neprotestoval, i když výraz jeho tváře byl nepříjemně zarputilý. Ron a Hermiona se v nedávné době stali členy Řádu a byli součástí skupiny lidí, kteří měli pod vedením Alastora Moodyho a McGonagallové  napadnout základny Smrtijedů postavené v útrobách kouzelnického Londýna – místa, kde se Voldemort věnoval vymývání mozků a náboru mladých lidí ke Smrtijedům, včetně Draca Malfoye. Další skupina, vedená Lupinem a Hagridem, měla odejít do Zapovězeného lesa a zabránit shromáždění mozkomorů, vlkodlaků podporujících Voldemorta a jiných tvorů. Poslední skupina pod dohledem Mukherjeeové a Kratiknota se pokusí proniknout do Malfoy Manor, kde se Harry a Severus měli setkat s Voldemortem a jeho Smrtijedy. Bylo tedy nevyhnutelné, že ta rodinná atmosféra ve sklepení byla poněkud neklidná a naplněná úzkostí a že během rozhovorů opět došlo na některé taktiky a plány. Harry byl přesto šťastný, že je obklopen lidmi, kterým důvěřuje a kteří jsou mu blízcí. Ron i Hermiona statečně bojovali se svými slzami, když objali Harryho při odchodu; byli poslední, kdo odcházel.

„Ty to dokážeš, kamaráde," řekl Ron chraplavě a laskavě prohrábl Harryho vlasy.

„Všichni to dokážeme, Harry," řekla Hermiona divokým hlasem a políbila ho na tvář. Podali ruku Severusovi a Hermiona mu věnovala úsměv, kterým mu poděkovala za to, že udělal Harryho šťastným. Ten úsměv se také zdál sdělovat: Říkala jsem ti to!

Když přišla ta poslední noc, Severus a Harry se milovali se srdcervoucím zoufalstvím, protože věděli, že až noc skončí, budou jen snídat a čekat na Voldemortovo předvolání, zatímco Brumbál a zbytek Řádu budou připravovat své plány. Když Severus po jejich milování klesl na Harryho, pevně mladíka sevřel a úzké tváře ho pálily slzami. Ale ty slzy byly jedinou známkou jeho žalu; potlačil pláč i nutkání podlehnout otřesům, které hrozily přemoci jeho tělo a roztřást ho celého; ale Harry věděl a nemusel cítit slzy smáčející jeho rameno, aby si uvědomil, že Severus se snaží ze všech sil udusit pláč. Přes jejich důkladnou přípravu nebylo vůbec jisté, kdo by vyhrál a kdo prohraje. Mohli jenom doufat a tak Harry s nadějí ve svém srdci objal Severuse a pohladil hlavu mistra lektvarů s něhou, díky níž se Severusovi chtělo vzlykat nahlas. Ty štíhlé prsty pomalu klouzaly přes jeho dlouhé vlasy a chladný kov Harryho snubního prstenu se dotkl jeho kůže.

„Seve, pamatuješ si na náš líbánkový domek?" zeptal se ho Harry tiše.

„Jak bych si mohl nepamatovat?" řekl Severus s obdivuhodnou vyrovnaností. Z ucpaného nosu mu neunikl ani zvuk.

„Je to vzpomínka, kterou nám nikdo nemůže vzít, Seve."

„Ani mozkomor, lásko moje."

„Ani mozkomor," souhlasil Harry a zelené oči se zalily slzami, které spadly do Severusových vlasů. Ani jeden z nich moc nespal. Pořád se probouzeli a natahovali se jeden po druhém, instinktivně hledajíc uklidňující teplo toho druhého. Svítání přišlo příliš brzy a byl to hrozný pocit, že Harry a Severus se už dostali k 31. červenci. Byly to Harryho narozeniny a byl to také den, kdy Harry bude muset znovu čelit Voldemortovi. Věděli, že to je nevyhnutelné. Všichni to věděli. A tím to bylo ještě horší. Lidé od Harryho očekávali, že je zbaví Voldemorta jednou provždy. A nikdo nechtěl myslet na to, co by se stalo, kdyby Harry selhal.

Dvojice se setkala s Brumbálem v jeho pracovně po tiché snídani, kterou se museli doslova donutit spolykat. Potřebovali tolik síly, kolik jen bylo možné. Had Nessa zasyčel k Harrymu na rozloučenou slova povzbuzení.

Moudrý ředitel Bradavic studoval dva kouzelníky vážnýma očima. Jeho pohled si nemohl nevšimnout jejich pevně spojených rukou a bledých odhodlaných tváří.

„Vaše láska, Harry a Severusi, dělá vaše vzájemné pouto opravdu velmi silným. Pokud se Voldemort dotkne jednoho z vás, pak bude trpět hroznou bolestí, a je dost dobře možné, že Smrtijedi nebudou schopni dotknout se vás vůbec," řekl Brumbál nakonec a položil jednu ruku na Harryho rameno a druhou na Severusovo. Plánovali a plánovali, dokud si nemysleli, že se jim rozskočí hlava. Voldemort se nemohl dotknout Harryho a Severuse, ale stále jim mohl ublížit kouzly a kletbami.

„Harry, můj drahý chlapče, dnes jsou tvé devatenácté narozeniny. Tento den je tvůj, ne Voldemortův. Ujisti se, že si to Voldemort uvědomí."

„To udělám, pane profesore," řekl Harry.

„Severusi, dnes nastane chvíle, kdy se Voldemort dozví o tom, na které straně skutečně stojíš. Bude tě považovat za zrádce, a dozví se také to, že to bude tvá loajalita, která se stane jeho pádem. Je toho mnohem víc, co bych chtěl povědět vám oběma... ale mohu říct jen toto: Severusi a Harry, jste ztělesněním síly, kterou Voldemort nezná.“

Harry se otočil na Severuse a usmál se. Severus mu úsměv nevrátil, ale věnoval svému manželovi hluboký pohled, který říkal víc než slova; a když tak učinil, Znamení zla začalo hořet a jeho tvář potemněla.

„Je čas, Albusi," řekl Severus věcně.

Brumbál pomalu přikývl.

„Hodně štěstí, moji milí chlapci. Starejte se o sebe a pamatujte si, že jsem na vás pyšný."

Fawkes vydal hlasitý trylek a obletěl kolem nich kruh, jako kdyby jim žehnal. Brumbál si přivolal fialový cestovní plášť.

„Je čas shromáždit členy Řádu," řekl. Vřele objal Harryho a Severuse, a Fawkes seděl na stole před ním a mával na něj svým dlouhým ocasním peřím. Brumbál se ho chytil. Objevil se záblesk; fénixovo peří zavířilo po stole; a čaroděj i pták byli pryč. Harry uctivě zvedl pírko a spolu se Severusem vyšel z kanceláře a pak i z hradu, rychle kráčeli směrem k okraji pozemku. Harry se uměl přemístit, měl licenci k přemisťování, ale nemohl se přemístit na Malfoy Manor bez Znamení zla, potřeboval tedy jít s někým, kdo tuto značku vlastnil. Severus Harryho objal, využívajíc tak akt přemístění jako prostředek sdílení posledního soukromého okamžiku v Harryho blízkosti, přitiskl své rty na čelo mladého muže; a pak už je pohltil vířivý proud.

Konec kapitoly 41

< Kapitola 40     Kapitola 42 >

-)-)-)

Vřelé díky patří opět všem komentujícím předchozí kapitoly: Benny, Symphony, Saskye, Blesk, Nade, Eně, Acháje, Bobo, sisi a weras. Tahle kapitolka byla takové ticho před bouří, opět s pořádnou dávkou romatiky :-), ale příště už půjde do tuhého... Další část bude opět do 14 dnů - čeká nás už jen 5 kapitol a epilog...