Spřízněni kletbou - Kapitola dvaadvacátá

Kapitola dvaadvacátá

Draco Malfoy nevěděl, co si má myslet.

Seděl ve zmijozelské ložnici pátého ročníku a zamračeně pozoroval chrápajícího Goyla, ten idiot spal s otevřenou pusou. Na vedlejší posteli kupodivu ještě neležel Crabbe, přitom ti dva byli obvykle nerozluční. Draco byl vždy přesvědčený, že je to tím, že oba mají jen kus mozku, takže společně pak můžou jakž takž fungovat.

Pravda, jejich pěsti a tupá věrnost byly občas k užitku.

Blonďatý Zmijozel potřásl hlavou. Čert je vem, teď měl jiné starosti.

Nikdy by ho nenapadlo, že strýček Severus není na jejich straně.

Ten zrádce si přirozeně nezasloužil nic jiného než krutou smrt, ale přesto…

Předtím se všechno zdálo tak jednoduché a samozřejmé – dva muži, které nejvíc obdivoval, byli Smrtijedy a on nepochyboval o tom, že je bude následovat.

Ne, že by o tom teď pochyboval.

Ale proč Severus Snape zradil? Svým způsobem musel obdivovat, jak je ten muž dokázal všechny vodit za nos… a nejspíš dokonce i Pána zla, pokud byl špionem už za první války.

Když o tom tak přemýšlel, dávalo to smysl – nikdy vlastně neslyšel Snapea pořádně nadávat na mudly a jeho otec se několikrát pohrdavě vyjádřil o tom, že Severus by měl něco dělat se svými zábranami ohledně některých zábav, ačkoliv Draco si nebyl úplně jistý, co přesně tím myslí.

A Snape navíc nebyl čistokrevný.

Jeho otec vždycky tvrdil, že takovým by se nemělo moc věřit, ale Draco si myslel, že Snape je výjimka – dokud si ten zrádce nevzal Pottera, místo aby ho nechal umřít.

Draco znechuceně potřásl hlavou, když si představil svého vedoucího koleje, jak šuká s tím hubeným nebelvírským zmetkem. Možná si to Snape užívá, ve Zmijozelu se vědělo, že je na kluky.

Potter, na druhé straně… Draco se ušklíbl, možná by měl toho jejich milovaného Chlapce, který přežil spíš litovat. Snape ho vždycky nesnášel a to, že mu zachránil život, nemusí znamenat, že ho nemučí v posteli. Konečně, i přes svou zradu byl pořád Zmijozel, který jistě využije situace.

A vsadil by i poslední galeon, že Potter byl až do teď nepolíbené neviňátko.

Goyle se na posteli převalil a ruka mu sjela z postele, deka odhalila nahá záda lesknoucí se potem. Draco s odporem nakrčil nos – škoda, že člověk tyhle idioty občas potřebuje – a vrátil se ke svému přemítání.

Nebyl si úplně jistý, co má dělat.

I když by se pro něj vlastně nemělo nic změnit.

Vždycky věděl, jakou cestu si vybere.

A ani teď rozhodně nepochyboval o tom, že Pán zla je lepší možností než ten neschopný spolek milovníků mudlů v čele s praštěným senilním dědkem – Albus Brumbál byl možná ucházející kouzelník, ale ještě víc blázen zaslepený naivními a nebezpečnými ideály.      

Problém byl v tom, že vždycky považoval Snapea za nejchytřejšího člověka, kterého znal.

Za chytřejšího než svého vlastního otce.

Teď se potvrdilo, že byl nejspíš i nejprohnanější a nejlstivější.

Dracovi bylo v zásadě jedno, co ten zrádce dělá – jenže co když Snape ví díky svému špehování něco, co on ne? Co když se prostě jen přidal k vítězné straně? 

-)-)-)

„Nazdárek, všichni!“

Harry zíral a když se rozhlédl, spatřil překvapené nebo šokované výrazy všude kolem sebe – pozdrav nové profesorky obrany proti černé magii rozhodně nepatřil do bradavického standardu.

Asi to nebude druhá McGonagallová.

I její vzhled byl dost netradiční – mladá žena měla krátké ježaté vlasy zářící křiklavě fialovou barvou, mudlovské džíny a růžové tričko s nápisem Dej pozor - bystrozor! Harry si na ni z prvního dne ve Velké síni vzpomínal jen matně, ale byl si naprosto jistý, že neměla fialové vlasy.

Nebyly tehdy náhodou oranžové? Nebo možná červené?

S veselým úsměvem se rozhlédla po třídě.

„Jsem profesorka Tonksová. Při narození mi sice dali i křestní jméno, ale je tak příšerné, že vám nehodlám zkazit den tím, že bych ho zmínila. Pracuji jako bystrozorka, takže,“ přísně se podívala na Levanduli a Parvati, které si něco začaly šuškat a teď rychle zmlkly, „doufám, že po všech těch zločincích zvládnu i vás. Podle toho, co jsem slyšela, úroveň vaší výuky obrany proti černé magii byla zatím dost… nevyrovnaná.“

Zvážněla a všechny je pomalu přejela pohledem. Harrymu se zdálo, že na něm se její oči zastavily o něco déle než na ostatních.

„V souvislosti s aktuálními událostmi, především s návratem Vy-víte-koho, je přitom výuka tohoto předmětu mimořádně důležitá – to, co se tady naučíte, vám může zachránit život, stejně tak vašim kamarádům nebo rodinám. Proto se v letošním roce budeme soustředit především na praxi, ačkoliv ani bez teorie se přirozeně neobejdeme. Nicméně dnes si můžete uklidit učebnice a připravit si hůlky, podíváme se, co jste zatím zvládli z obranných kouzel…“

Všichni se s nadšeným očekáváním zbavili připravených knih i psacího náčiní a Harry se usmál. Letos možná Brumbál nevybral tak špatně. 

Jen doufal, že Tonksová je opravdu Tonksová.

-)-)-) 

Hodina obrany byla v úterý poslední.

Když Harry, Ron a Hermiona vyšli z učebny, spatřili na chodbě Severuse Snapea – stál se založenýma rukama u protější zdi a znuděným a zároveň ostrým pohledem sledoval studenty procházející kolem. Když se objevil Harry, mlčky mu pokynul – Chci s tebou mluvit.

„Počkáte na mě chvilku?“

Ron i Hermiona přikývli a Harry váhavě zamířil k Severusovi, sledován zvědavými pohledy všech ostatních.

Severus obsadil kouzlo, které Harry ještě neslyšel – Muffiato – a šel rovnou k věci.

„Poslal bych ti vzkaz, ale potřebuji si právě promluvit s profesorkou Tonksovou, takže rychleji to vyřídím osobně,“ informoval Harryho, „jde o to, že dnes večer mám několik zadržení, předpokládám, že minimálně do osmé hodiny… takže bychom se sešli v mé ložnici v devět. Doufám, že ti to vyhovuje?“

„Ehm, jo,“ zamumlal Harry rozpačitě, protože si v tu chvíli uvědomil, že před svými spolužáky a spolužačkami právě řeší svůj sexuální život se Severusem Snapem. Ne, že by ho z té vzdálenosti mohli slyšet – navíc to neznámé kouzlo bylo nejspíš proti odposlouchávání – ale stejně to byla podivně surrealistická situace.

„Dobrá. V tom případě se uvidíme večer,“ Severus účinně ignoroval jeho rozpaky, mávnutím hůlky zrušil kouzlo a pak vyrazil ke dveřím do učebny tak rychle, že kolem něj jeho černý hábit vlál jako v prudkém větru.

„Všechno v pořádku Harry?“ zeptala se tiše Hermiona, když všichni tři zamířili do nebelvírské věže. Oba vypadali maličko zaskočeně a Harry si uvědomil, že ho vlastně poprvé viděli v nějaké interakci s jeho manželem.

„Jasně,“ pokrčil rameny, „prostě jenom nějaké manželské záležitosti.“

Hermiona jen souhlasně přikývla a pak zaměřila svou pozornost na několik hlasitě se dohadujících druháků – brala své prefektské povinnosti vážně. Zato Ron bolestně a znechuceně zasténal a pak na něj vrhl napůl vyčítavý a napůl soucitný výraz.

„Ah, nemusel jsi dávat tuhle představu do mé hlavy, Harry!“

-)-)-)

Severus v duchu proklínal střídavě sebe a střídavě Mrzimor – konkrétně tři studenty, kterým dal dnes po výbušném incidentu v lektvarech zadržení. Vzato kolem a kolem to byl značně neuvážený krok, protože se od rána cítil unavený a teď to bylo ještě stokrát horší.

A před sebou měl sex s Harrym.

Horká sprcha byla uklidňující a uvolňující, ale zároveň se mu v ní začalo chtít spát – měl už pár dní spánkový deficit, protože nedělní porada se značně protáhla a včera strávil větší část noci v laboratoři.

S povzdechem vystoupil ze sprchy a jakmile se osušil a přehodil přes sebe župan, tiše zavolal Tibby a požádal ji, aby mu ze skladu přinesla nějaký povzbuzující lektvar.

Skřítka se objevila do pěti minut s požadovanou lahvičkou a pak mu popřála dobrou noc a s uctivou úklonou zmizela.

Jenom se mu to zdálo, nebo byl v tom přání nějaký skrytý podtón?

Severus zavrtěl hlavou, asi se mu už dnešní večer opravdu pletou myšlenky.

Musel počkat pár minut, než lektvar začne účinkovat.

Uvažoval, jestli by si neměl vzít ještě Topořivý lektvar… ale ne, s odstraněním únavy by to nemělo být nutné. Ačkoliv chtěl tu myšlenku popřít a ačkoliv se cítil hluboce znechucený sám sebou – nějak už ve své posteli neviděl jen svého mladičkého studenta.

Bývalého studenta, snažil se přesvědčit sám sebe.

Viděl hezkého mladíka s tělem, které ještě nebylo plně dospělé, ale které zároveň nebylo dětské, s tělem, které už pro něj mělo určitou přitažlivost.

Ušklíbl se nad tou ironií – on, Severus Snape, přitahovaný k ještě nedávno nenáviděnému potomkovi Jamese Pottera.

Zahlédl v zrcadle svůj výraz a ušklíbl se ještě jednou.

Stačilo se na sebe podívat a bylo zřejmé, že Potter… Harry bude jen těžko přitahován k němu. Ovšem, k alespoň průměrně uspokojivému sexuálnímu životu k sobě nemuseli být vzájemně zas tak moc přitahováni, ale Severus přesto usoudil, že je příliš brzo…

Naštěstí se nezdálo, že by chlapce nějak odpuzoval, Harry zvládal situaci velmi dobře. Nicméně zatím byl jejich sexuální život spíše asexuální, což podle Severusova mínění dávalo Harrymu čas se s celou touhle zatracenou situací nějak vyrovnat.

A pokud by snad chlapec časem chtěl něco v jejich setkáních změnit, pak to bylo na něm, aby udělal první krok, Severus ho nehodlal tlačit do něčeho, na co není připravený.

Odvahy by na to jeho manžel měl mít dost, ne?

Byl přece Nebelvír.

-)-)-)

Severusovy pohyby byly teď o něco rychlejší a pak muž zasténal, po chvíli vydechl a jeho penis pomalu opustil Harryho tělo. Harrymu začal stékat po noze bílý pramínek, ale už po pár vteřinách zaslechl zašeptané čistící kouzlo. Pak se pomalu otočil, lehl si na půlku postele, kterou už začal považovat za svou a přitáhl si přes sebe přikrývku.

Severus mezitím vstal a odešel do koupelny.

Harry myslel na to, jak bylo vlastně příjemné cítit Severuse v sobě. Jenže zároveň měl pocit, že jeho manžel se snaží být vždycky co nejrychlejší.

Merline, dnes se udělal rychleji, než by drak vychrlil oheň!

Možná by mu měl říct, že to není nutné.

Jenže co když Severus sex s ním nesnáší?

Harry vzdychl a myšlenky se mu zatoulaly k jeho v současnosti nejoblíbenější knize, k jejím vzrušujícím obrázkům…

…například dva čarodějové ve stejné pozici jako on a Severus, ale přesto to bylo úplně jiné… Ruce, které se dychtivě dotýkají, vášnivé i něžné polibky, sténání, blažený vzdech rozkoše… 

Věděl, že by se při sexu mohl dotýkat sám sebe, ale nebyl si stoprocentně jistý, jak by na to Severus reagoval… a asi to bylo hloupé, když teď byli manželé už přes měsíc, ale pořád se cítil trochu trapně při pomyšlení, že by si ho honil před Severusem Snapem.

Bylo by to nejspíš odlišné, kdyby měl sex s někým jiným, s někým svého věku nebo s někým, kdo nebyl jeho vyučujícím… zkusil si představit pohledného a stále dobře naladěného černovlasého Gabriela, šesťáka z Mrzimoru. Gabriel by ho určitě líbal a nemusel by při sexu myslet na takové věci jako se Snapem… zavřel oči a v duchu viděl Gabrielovo tělo na svém, představoval si je v jiné pozici, sebe na zádech… cítil, jak jeho penis začíná pomalu reagovat… ruka mu sklouzla dolů pod peřinu a sevřela…

„Harry? Jsi v pořádku?“

Otevřel oči. Severus stál vedle postele a starostlivě na něj hleděl.

„Slyšel jsem, že jsi dnes při hodině bylinkářství málem omdlel…“

Harry zrudl. Jak se to sakra Severus dozvěděl? Nejspíš ve sborovně od Prýtové.

„Nic to nebylo. Jen se mi ve skleníku trochu zatočila hlava, jak jsem vstal, bylo tam horko.“

Severus mlčky přikývl a pak vklouzl pod přikrývku na druhé straně postele.

„Dobrou noc, Harry.“

-)-)-)

Celkem vzato, ke konci prvního (prvního celého) školního týdne se všechno začalo usazovat – skoro nikdo už na něj na chodbách nezíral a Harry společně s Ronem a Hermionem si znovu zvykal na školní rutinu. Hermiona se už párkrát zmínila o tom, že letos se musí ve škole zvlášť snažit, vzhledem k tomu, že je na konci čekají zkoušky NKÚ. Harry to sice nijak neprožíval – na to bylo dost času, ale v duchu si slíbil, že udělá maximum pro dobré výsledky… ještě před rokem nebo před půl rokem si nebyl úplně jistý, ale teď už považoval Siriuse a Remuse za svou rodinu a chtěl, aby na něj byli pyšní. 

Nehledě na to, že nehodlal připustit, aby si o něm Severus myslel, že je hloupý nebo líný. 

Jinak ale škola byla celkem v pohodě.

Jediné, co Harryho momentálně trápilo, bylo, že se už pár dní necítil úplně dobře – trápily ho závratě a občas se mu chtělo zvracet.

Před Ronem, Hermionou i ostatními se mu to většinou dařilo skrývat. Nemohlo to přece být nic vážného. Možná jen něco špatného snědl, i když v tom případě bylo divné, že to netrápí nikoho jiného, všichni přece jedli ve Velké síni totéž.

-)-)-)

Aspoň že už byl pátek.

Přesto Severus při vstávání proklínal všechny zakladatele – když už museli zakládat tuhle zatracenou školu, proč sakra vyučování nemohlo začínat aspoň o hodinku nebo o dvě déle? Párkrát už to Brumbálovi navrhl, ale starý čaroděj se na něj vždycky jen s falešným soucitem usmál a pravil, že to je tisíciletá tradice a že on osobně vstává podle roční doby ještě o hodinu nebo o dvě dřív, aby si vychutnal svítání a vůbec půvab a svěžest jitra, kdy se vše probouzí. Co se Severuse týkalo, tisíciletou tradici i půvab jitra mohl klidně vzít čert – profesor lektvarů byl nočním tvorem, který odjakživa nesnášel ranní vstávání a po prázdninách býval první týden vždycky nejhorší. Díkybohu alespoň za víkendy.

Ve Velké síni si sedl stranou v naději, že jeho zjevně špatná nálada odradí všechny případné spolustolovníky

Štěstí dnes bohužel nestálo na jeho straně.

Jeho zachmuřené zírání do kávy náhle přerušil veselý hlas. Odporně veselý hlas.

„Dobré ráno, Severusi. Nevadí, když si přisednu? Au! Promiň, jsem hrozná nešika.“

Bohužel se o ten stůl nepřerazila.

„Dobré ráno, Nymfadoro.“

Rozzářený úsměv na chvíli pohasl, ale pak se Tonksová zřejmě rozhodla předstírat, že se jednalo jen o nešťastné přeřeknutí nebo že Severus vůbec neslyšel její velmi hlasité oznámení ve sborovně, které všechny pod hrozbou použití kletby Furnunculus varovalo před používáním jejího křestního jména.

Severus mlčky sledoval, jak si nabrala přímo obří porci míchaných vajíček a když se pustila do jídla, doufal, že bude mít chvíli klid. Božské ticho ale trvalo jen asi půl minuty.

„Je zvláštní být tady jako profesorka,“ řekla Tonksová po chvíli, „není to tak dlouho, co jsem seděla tamhle dole a nemůžu si zvyknout říkat všem ostatním jménem – s tebou nebo s Aurorou to ještě není tak strašné, ale taková McGonagallová a Brumbál… Včera večer jsem se proměnila v ředitele, dívala se na sebe do zrcadla a půl hodiny se zdravila Ahoj, Albusi, ale nevím, jestli to pomohlo…“  

Severus něco zavrčel.

„Mimochodem, Harry je opravdu dobrý v obraně proti černé magii – podle toho, co jsem zatím viděla, překoná i většinu lidí ze šestých a sedmých ročníků. Je pravda, že umí vytvořit Patrona?“

Severus přikývl, napil se kávy a pohlédl na Harryho. Tonksová ještě něco vykládala, ale už ji neposlouchal, všiml si totiž, že Harry je strašně bledý a zřejmě vůbec nejí. Ron se k němu nakláněl a s divokou gestikulací mu cosi vykládal. Harry přikyvoval, ale když Ron zmlkl, něco mu řekl a pak opatrně vstal a pomalu šel ke dveřím z Velké síně. Neudělal ale ani pár kroků, když se náhle zapotácel a vzápětí padl k zemi.

Severus u něj byl během minuty.

-)-)-)

Společně s Tonksovou a Minervou levitovali Harryho na ošetřovnu. Naštěstí zřejmě jen omdlel a když ho Poppy uložila na první volné lůžko, téměř okamžitě se probral.

Severus se posadil vedle něj, zatímco Poppy provedla pár základních diagnostických kouzel a pak se zamračila.

„Je to poprvé, co jsi omdlel, Harry? Cítíš se v poslední době dobře?“

Harry pokrčil rameny.

„Moc ne. Myslel jsem, že jsem něco snědl nebo jsem prostě unavený, ale je to čím dál tím horší… už pár dní se mi každou chvíli točí hlava a několikrát se mi chtělo zvracet. No a dneska ráno jsem zvracel a od té doby mám pocit, že neudržím nic v žaludku…“

„Měl jsi něco říct,“ ozval se Severus ostřeji, než zamýšlel. Snažil se nedávat to moc najevo, ale byl naštvaný – takže během posledních několika dní kluk málem omdlel ne jednou, ale několikrát? Proč sakra nic neřekl? Beztak je to vina těch hloupých mudlů…

„Severusi,“ řekla nabádavě Poppy. Pak si hůlkou přivolala dvě lahvičky a pohlédla na všechny profesory, kteří stáli kolem Harryho postele jako tři sudičky. 

„Můžete jít, o Harryho se postarám. Severusi, ty bys tady mohl zůstat, jestli to Harrrymu nevadí. Vyšetřím ho a pak se podívám na jeho krev a moč. Snad to nebude nic vážného…“

Minerva i Tonksová věnovaly Harrymu povzbudivý úsměv a zamířily ke dveřím. Severus tázavě pohlédl na svého manžela. Vůbec nepochyboval o tom, že chce zůstat a ulevilo se mu, když chlapec přikývl.

Konec dvaadvacáté kapitoly

< Kapitola 21       Kapitola 23 >

-)-)-)  

Velké poděkování patří za komentáře Lanevře, Bobo, Saskye, kali, Máje, Nade, anně, keishatko, Profesor, Patoložce, Sabbato, belldandy a bacil - všechny mě moc těší a hlavně motivují, takže díky moc :-) Další část, kapitolka s pořadovým číslem 23, bude do 14 dnů.