Spřízněni kletbou - Kapitola dvacátá

Dvacátou kapitolu věnuji všem věrným čtenářkám a komentujícím, především pak těm nejvěrnějším: keishatko, Nade, bacil, Blesk, Lucce, raven9, Máje, em, belldandy a kali. Díky moc!

-)-)-) 

Kapitola dvacátá

„Pane Pottere, uklidněte se. Severus bude v pořádku, s touto situací počítal a připravil se na ni…“

Harry úzkostlivě i s jistou nadějí pohlédl na madam Pomfreyovou. Konejšivě ho poplácala po rameni.

„Lektvar by měl zabrat každou chvíli… sice je to jeho vůbec první použití, ale jak znám Severuse, určitě to bude fungovat. Bradavice mají štěstí, že tu pracuje tak schopný lektvarista, představte si, před časem se mu povedlo významně zvýšit účinek lektvaru proti dračím neštovicím, a to jen tím, že přidal…“

Harry to nemohl vydržet.

„Promiňte,“ přerušil poněkud neuctivě stále zaujatější monolog bradavické léčitelky, „takže už ho to nebolí?“

„Ne, můžeme jít, Harry,“ za madam Pomfreyovou se náhle objevil jeho manžel a Harry vydechl úlevou, Severus zase díkybohu vypadal jako jeho staré já. Rukáv hábitu měl vyhrnutý a ruku v místě Znamení zla ovinutou úzkým a tmavým kusem kůže, ale nezdálo se, že by ještě cítil bolest.

„Měl jsem strach,“ zamumlal rozpačitě, protože věděl, že když dostal Severuse na ošetřovnu, choval se tak trochu jako vyděšené dítě.

Zdálo se mu to, nebo se v Severusových očích opravdu objevil úžas? Bylo přece přirozené bát se o svého manžela, dokonce i kdyby se to stalo před časem jeho nenáviděnému vyučujícímu, nepřál by mu něco takového…

Severusova další slova ho překvapila.

„Asi jsem tě měl upozornit, že k tomu může dojít. Promiň, Harry.“

Teď vypadala užasle pro změnu madam Pomfreyová. Severus Snape omlouvající se Harrymu Potterovi ji šokoval skoro víc než před dvaceti lety upír na ošetřovně.

-)-)-)

Přestože o tom nemluvili, Harry i Severus si byli vědomi toho, že Voldemortova znalost toho, co se stalo, je vystavuje většímu nebezpečí než kdy předtím. Být špionem nebo Chlapcem, který přežil bylo samo o sobě dost riskantní záležitostí. Ale být tím, kdo Voldemorta zradil a být Chlapcem, který znovu navzdory všemu přežil… člověk nemusel být génius, aby mu došlo, že Voldemort musí být vzteky bez sebe a že veškeré své síly teď pravděpodobně napne k pomstě, k jejich dopadení nebo smrti.

Ale navzdory tomu uběhly ty tři týdny do začátku školy víceméně poklidně. Až na jeden incident s rozrušeným plačícím skřítkem – Dobbym, který trval na tom, že se bude s Tibby střídat v obsluhování Harryho Pottera a jeho manžela – byl jejich byt téměř oázou klidu.

Sex měli ten měsíc ještě třikrát.

Harry se při něm stále nezbavil pocitů jisté nepatřičnosti a podivnosti, ale aniž by si to uvědomil, ty pocity byly stále tlumenější. Jejich sexuální setkání probíhala v zásadě podle už nastaveného scénáře a snad i proto byla stále něčím známějším a jaksi normálnějším.

Ačkoliv…

Když Harry už popáté automaticky zaujal vhodnou polohu a když cítil, jak se v něm jeho manžel pohybuje, pocítil najednou jistou nespokojenost.

Ano, vůbec to nebolelo. Ne, v podstatě už mu to téměř nevadilo. A ano, bylo to vlastně docela příjemné.

Ale sex měl být lepší, ne?

Možná k tomu přispělo Harryho nečekaně poctivé studium knihy Čaroděj&Čaroděj (nemohl za to, že jejich školní učebnice neměly tak zajímavé pohyblivé obrázky), ale Harry byl ten den jejich tichým sexuálním aktem poněkud rozčarovaný. U Merlinových koulí, dokonce i masturbace byla zábavnější!

A Severus měl orgasmus a on ne. To se Harrymu nezdálo moc spravedlivé.

No, dobře, našeptával mu nějaký skrytý hlásek, Severus mu zachraňoval život, takže vlastně bylo spravedlivé, že z toho aspoň něco má – a třeba byl ve skutečnosti tím aktem znechucený – ale přesto, Harry poprvé v jejich krátkém sexuálním životě usínal s pocitem určitého a ne úplně přiznaného zklamání – což by v den jejich sňatku považoval za něco nemožného nebo absurdního.

Ale jinak jejich spolužití bylo skoro idylkou. S přimhouřenýma očima by o jejich manželství mohli skoro napsat článek do Týdeníku čarodějek.

Mohlo by se to jmenovat Jak si vzít svého nepřítele a zachovat si duševní i fyzické zdraví aneb Netradičně k manželskému štěstí (tj. k manželskému soužití bez nutkání zabít toho druhého).

Tato poklidná koexistence byla možná umožněna tím, že se vídali méně, než by Harry při životě v jednom bytě očekával – Harry trávil víkendy na Grimmauldově náměstí a ostatní dny převážně venku a Severus býval přes den často zaměstnán v laboratoři.

Ale i tak spolu strávili pár večerů u krbu.

Popíjeli čaj.

Vedli opatrné civilní rozhovory – oba se v tiché shodě vyhýbali všem výbušným tématům jako Sirius, Pobertové obecně, výuka lektvarů a podobně.

Tedy až do dne, kdy Severus vytáhl krabici s fotografiemi.

Začalo to naprosto nevinně.

-)-)-)

Na první fotografii byla asi desetiletá holčička sedící vedle kola, snímek byl mudlovský, ale i tak z něj bylo zřejmé, že malá Lily Evansová je unavená a zároveň velice spokojená. Na tváři měla rozzářený úsměv a ruce opřené za zády v trávě.

„Bylo to po našem prvním společném celodenním výletě na kolech,“ vysvětloval Severus, „tvoji prarodiče o víkendech hodně jezdili na výlety a párkrát mě vzali s sebou. Tohle bylo poprvé, měl jsem staré půjčené kolo, ale moc jsme si to s Lily užili, možná i proto, že s námi nejela Petunie…“

Harry nepřítomně přikývl. Remus a Sirius mu mohli vyprávět nějaké příběhy o jeho matce v Bradavicích, ale o jejím dětství předtím nejspíš něco věděl jen Severus – tedy kromě Petunie, jeho teta ovšem v tomto směru neoplývala, mírně řečeno, zrovna ochotou.

„Co se vlastně stalo s mými prarodiči? S Evansovými? Vím, že teta někdy chodila na jejich hrob, ale nikdy mi nic neřekla, jen že zemřeli, než jsem se narodil. Nemohli být ještě tak staří…“

„Nebyli… Zemřeli asi rok před tvým narozením při autonehodě, možná to byl důvod, proč si tvoje teta vymyslela tu povídačku o tvých rodičích…“

„Škoda, že jsem je nepoznal…“

Severus se pousmál.

„Líbili by se ti, byli to laskaví lidé… a kdyby žili, asi mohlo být tvoje dětství o dost jiné.“

Nebo kdyby žili Potterovi, pomyslel si Harry, nahlas to ale neřekl. Věděl už, že Jamesovy rodiče mělo na svědomí několik Smrtijedů – další důvod k vyřízení  účtů s Voldemortem.

Severus mezitím vzal do ruky další fotografii – na obrázku, tentokrát kouzelnickém, seděli Lily a Severus v cukrárně v Prasinkách, před sebou měli poháry s neroztékající se zmrzlinou a nějaké sladkosti. Za okny se snášel sníh a dvě už dospívající děti se vesele cpaly, dívka s šibalským pohledem na fotografujícího, chlapec s rozpačitým úsměvem – vypadalo to, že se při fotografování cítil spíš nesvůj.

„To jsou moje čtrnácté narozeniny, vyšly právě na víkend v Prasinkách… byly skvělé až do zpáteční cesty, kdy si na nás bohužel počkali tvůj otec s kamarády,“ Severus se zamračil při té vzpomínce.

Harry se zamračil také.

Něco mu říkalo, že ptát se Severuse na svého otce a ostatní Poberty není dobrý nápad. Ale přesto v tu chvíli umíral zvědavostí. A také měl trochu vztek – nechápal, proč Severus pořád očerňuje Jamese Pottera i ostatní, on sám dobře věděl, jaký umí mistr lektvarů být. Krutý, sarkastický, provokující svými poznámkami člověka k nepříčetnosti…

Něco z jeho myšlenek se zřejmě odráželo v jeho obličeji, protože Severusův výraz se najednou změnil – bylo v něm pohrdání a chlad, které Harry na téhle tváři už docela dlouho neviděl.

„Ach ano, Pottere… tvůj milovaný kmotr ti ještě nevyprávěl o tom, jaký arogantní parchant uměl být tvůj dokonalý otec? A jak krutě se dokázal chovat on sám? A jak se na to tvůj oblíbený vlkodlak díval a nic neudělal…“

Harry okamžitě vyskočil. Ten výsměšný tón i oslovení ho přenesly o pár týdnů zpátky.

„Přestaň! Můj táta byl dobrý člověk… moje maminka by si ho nevzala, kdyby byl takový, jak říkáš! A je mrtvý… nevím, proč ho pořád musíš pomlouvat…“

„Proč? Opravdu, chceš vědět proč, Harry?“ Severus zkroutil rty do krutého úsměšku, „…pak bys to možná měl vědět… počkej tady.“

Rychlým krokem zamířil do své laboratoře. Harry za ním vztekle zíral.

Když se Severus o pár minut později objevil, Harry už byl o něco klidnější, ale stále nechápavě hleděl na mělkou kamennou mísu zdobenou runami, kterou Severus držel, i na stříbřité světlo, které z ní vycházelo. Rychle mu došlo, že je to myslánka… velmi podobná té ředitelově, ale co s ní Severus zamýšlí?

Jeho manžel na něj upíral chladný rozhněvaný pohled.

„Jak jsem slyšel, s tímhle předmětem už ses seznámil, můj drahý Harry, jen se teď místo na Smrtijedy můžeš podívat na pár odporných spratků, které jistě poznáš… Je tady několik mých vzpomínek na školní léta. Prosím, račte vstoupit…,“ protáhl výsměšně.

Harry s náhlou nejistotou hleděl do třpytivého obsahu myslánky. Aniž by věděl proč, ta lehounce se čeřící bělavě stříbrná hladina ho zneklidňovala – jako kdyby mu nějaký instinkt říkal, že to, co uvidí, se mu vůbec nebude líbit. Bezděky udělal krok zpátky.

Severus pochopitelně okamžitě zvedl obočí a ušklíbl se.

„Tak tohle je nebelvírská odvaha? Bojíš se snad pravdy, Harry? Bojíš se snad toho, že obrázek tvých hrdinů by mohl trochu poblednout…“

Harry přimhouřil oči. Beze slova vykročil vpřed. 

-)-)-)

Remus překvapeně pohlédl na nečekaného hosta, který se u krbu právě zvedal z podlahy.

„Harry! Dnes jsme tě nečekali… je všechno v pořádku?“

Harry pokrčil rameny. Vypadá trochu rozrušeně, uvědomil si Remus.

„Ahoj, Remusi. Je to jen… jen s vámi opravdu potřebuju mluvit. Kde je Sirius?“

„V knihovně s dvojčaty…“ Remus se pousmál Harryho výrazu, „nevím, co tam v poslední době dělají, ale každopádně tam tráví spoustu času a odmítají mi o tom cokoliv prozradit. No, nejspíš chystají nějaký opravdu povedený žertík…“

Remus si všiml, že na slovo žertík Harry zareagoval nějak podivně (stiskl rty a zamračil se), ale usoudil, že se mu to asi jenom zdálo. Každopádně to vypadalo, že je něčím opravdu vyvedený z míry.

„Počkej chvíli, Harry, zavolám ho. Kráturo!“

-)-)-)

„Měli jste mi to říct dřív, vůbec by mě nenapadlo, že můj táta byl jako Dudley. A vy…“

Sirius a Remus si vyměnili nechápavé pohledy.

„Co tím myslíš, Harry?“

Harry se vyhýbal jejich pohledům. Pak vzdychl a poraženě sklonil hlavu.

„Viděl… viděl jsem nějaké Sna… Severusovy vzpomínky. V myslánce. Z Bradavic, když jste chodili do školy, viděl jsem vás všechny a…,“ chlapec rozhořčeně zvýšil hlas, „bylo to odporné! Jak jste se k němu chovali, hlavně můj táta a ty…,“ zklamaně pohlédl na svého kmotra.  

Sakra.

Sirius nešťastně pohlédl na Remuse, ale zdálo se, že tentokrát to zůstane na něm. Remus se tvářil provinile, ale jeho výraz jasně říkal tohle je na tobě.

Sirius si nejistě prohrábl vlasy.

„Nejsme na to zrovna pyšní, Harry…,“ začal, zatímco v duchu horečně přemítal, co přesně vlastně Harry viděl, „ale byli jsme mladí a hloupí… a nesnášeli jsme se se Snapem v podstatě od začátku, jako ty s Dracem Malfoyem…“

„Nikdy bych Malfoyovi neprovedl takové věci, zvlášť když by si vůbec nezačal nebo byl sám proti nám třem,“ skočil mu okamžitě do řeči Harry, „a když jste ho ponižovali u toho jezera, víte s tím… nechci o tom ani mluvit!... tak jste byli starší než já. Myslel jsem, že můj táta…,“ nešťastně se odmlčel.

Remus a Sirius si vyměnili další pohled, tentokrát patřičně zahanbený. Vypadalo to na dlouhý večer.

-)-)-)

Harry té noci nemohl usnout. Převaloval se v posteli pronásledovaný nechutnými obrázky svého otce a kmotra šikanujícími a ponižujícími jeho manžela.

Bylo to v lecčems podobné tomu, co mu prováděl Dudley s Piersem a dalšími svými povedenými kamarády… a přitom to v mnohém bylo ještě horší. Bylo to rafinovanější a promyšlenější, protože Pobertové byli starší a mnohem chytřejší… ale to nebylo to nejhorší.

Nejhorší bylo to zklamání.

Zklamání nad tím, že lidé, které tolik miloval a obdivoval, jednali takhle… Harry chápal, že Severus není zrovna nejsympatičtější člověk a došlo mu, že se s nimi taky občas dokázal pořádně vypořádat, ale přesto bylo jejich chování často neospravedlnitelné.

Teď už Harry chápal například to, proč Severus údajně celou čtveřici špehoval a proč se snažil je při něčem přistihnout, jak slyšel tehdy v Chroptící chýši – nebylo divu, že se pokoušel zbavit svých tyranů.

Nebylo to, jako by na Siriuse a Remuse zanevřel – zdálo se, že se teď za své chování opravdu stydí, a Harrymu taky někdy během jejich upřímného rozhovoru došlo, že i jeho táta nebo jeho „náhradní otcové“ jsou jen lidmi, ale stejně se s dnešním odhalením vyrovnával jen těžko.

Z vedlejší místnosti zaslechl Harry klapnutí dveří, Severus asi právě odcházel z laboratoře.

Severus… zdálo se, že toho mají víc společného, než by Harryho kdy napadlo. Z některých náznaků měl Harry pocit, že Severusovo dětství nebylo zrovna šťastné a teď se dozvěděl, že Severus se v Bradavicích potýkal s něčím podobným jako on na mudlovské škole.

Ještě než ale Harry nakonec přece jen odplul do spánku – možná si měl říct Severusovi o Bezesný lektvar – vzpomněl si na něco, co s jeho dnes převažujícími úvahami až tak nesouviselo.

Co zatraceně plánují Fred, George a Sirius?

-)-)-)

Severus nenašel chlapcovo zděšení nad myslánkou zdaleka tak uspokojivé, jak si myslel.

Možná to bylo tím, že si v posledních týdnech poprvé jasně uvědomil, že jeho manžel vlastně není žádný rozmazlený spratek – vzpomínky Petunie Dursleyové zahrnovaly i několik incidentů, které ukazovaly, že její povedený synáček se nechoval k Harrymu o moc líp než Pobertové k němu.

Navíc se chlapec ve škole nikdy ani náznakem neprojevoval podobně jako Potter starší nebo ten zatracený pes Black.

Takže Severus ke své hrůze zjistil, že se cítí málem provinile, že rozmetal na kusy Harryho idealizovaný portrét mrtvého otce. Dokonce i on si uvědomoval, že James Potter nebyl v jádru tak špatný člověk – na to poznal osobně až moc Smrtijedů – a že s věkem o něco zmoudřel.

Severus dokončil práci na lektvarech pro madam Pomfreyovou – mohl by je už dělat poslepu – a po chvíli za sebou zavřel dveře do laboratoře. Teprve u dveří svého pokoje si uvědomil, že je mohl zavřít o něco tišeji, ještě pořád si úplně nezvykl na to, že musel ve svých pokojích myslet na někoho jiného.

Když se v ložnici chystal do postele, se zadostiučiněním si vzpomněl, jak Harry hned po vynoření z myslánky letěl ke krbu. Bylo jasné, že chce po psovi a vlkovi nějaké vysvětlení – docela by ho zajímalo, co mu ti dva asi řekli. Dovedl si to představit, beztak se vymlouvali nebo z toho možná obviňovali jeho.

Ale lehko jim při tom určitě nebylo, pomyslel si škodolibě.

Vsadím se, že Black měl co dělat, aby se před svým kmotřencem náležitě kál – nehledě na to, že se musí smířit s tím, že už v jeho očích nebude zdaleka tak úžasný jako dřív.

A s tou myšlenkou se mu usínalo sladce.

Konec dvacáté kapitoly

     < Kapitola 19        Kapitola 21 >

-)-)-)

Především děkuji za komentáře k předchozí kapitolce Patoložce, belldandy, bacil, mathe, Symphony, kali, em, Máje, keishatko, Nade, raven9, Saskye, Majduš a Bobo. A ještě k předchozí kapitole – byla celkem poklidná, až na ten konec :-)

Možná se vám může zdát, že se to vyřešilo moc snadno, ale myslím, že to není tak nereálné – Severus musel už od první války počítat s možností, že se jeho role provalí a že ho Voldemort bude chtít potrestat prostřednictvím jeho znamení – a já ho považuju za natolik chytrého, aby mezitím vymyslel nějaký účinný lektvar.

Jinak děj se v téhle kapitole zrychlil a bude tomu tak i nadále. Další část bude do 10-14 dnů, doufám, že spíš dřív.

P.S. pro mathe: na podrobnější popis sexu v dalších kapitolách zase dojde, ale jejich vztah není jen o sexu, občas tam musí být i něco jiného :-)