Spřízněni kletbou - Kapitola sedmatřicátá

Kapitola sedmatřicátá

Severus měl nádherný sen. Erotický sen, jaké nemíval příliš často, a tenhle byl navíc nesmírně živý. Přímo cítil škádlivé doteky na svých koulích a pak ta ruka dráždivě pomalu sklouzla k jeho otvoru a jeden vlhký prst pomalu vklouzl dovnitř. Jeho penis obklopovala horká jeskyně úst a Severus zasténal, když mrštný jazyk kroužil kolem citlivého žaludu. Severusova stehna se chvěla a pak ho ta teplá ústa sevřela pevněji a začala se se dychtivě pohybovat po celé jeho tvrdé délce. Severus si přál, aby se nikdy neprobudil a ten sen byl opravdu stále živější. A když Severus otevřel oči, náhle to nebyl sen.

Pokrývka nad Severusovými slabinami se vzdouvala a rytmicky pohybovala. Když Severusovy ruce shrnuly přikrývku dolů, odhalily černovlasou hlavu se zavřenýma očima. Jeho ztopořený penis se pohyboval v Harryho ústech. A byl to pohled na Harryho hladový výraz a na jeho měkké červené rty kolem jeho péra, které Severuse rychle přivedly na okraj a po několika přírazech vyvrcholil do Harryho úst. Jeho tělo se silou orgasmu několikrát vzepjalo na posteli a ruce pevně svíraly tmavé prameny Harryho vlasů. Harry dychtivě sál, dokud Severus vyčerpaně neklesl na postel, a pak si se samolibým výrazem klekl.

„Jaké to bylo?“

V očích mu přitom jen hrálo – ten potměšilý Nebelvír zatraceně dobře věděl, jak si to Severus užil. Severus nasadil vážný výraz, ale zradily ho cukající koutky úst.

„Bylo to…ucházející. Technika má ještě určité drobné nedostatky, ovšem jsem ochoten poskytnout ti praktickou ukázku…“

„Do.. do… bře…“ vydechl Harry, když Severus rychlým pohybem nasál jeho penis do tepla svých úst.

Netrvalo to ani pět minut. Severus s úšklebkem zvedl hlavu od Harryho měkkého penisu a pak ho dlouze a majetnicky políbil. Harry ještě prudce oddechoval, ale nadšeně jeho polibek opětoval.

Pak spokojeně leželi v posteli, Harry s hlavou zavrtanou v Severusově podpaží. A ačkoliv to nevěděli, oba v tu chvíli mysleli na to, jak jsou šťastní. 

Před týdnem skončila válka.

Život byl dobrý.

-)-)-)

Z autobiografie Harryho Pottera

Kapitola čtyřiadvacátá

Možná se vám minulá kapitola zdála příliš stručná, ale celý ten rok po Ronově smrti byl těžký a nerad na to vzpomínám. Mohl bych tu podrobně popisovat všechny útoky Smrtijedů, ale to už lépe udělali jiní. Ano, mohl bych psát o tom, jak jsem to prožíval, o tom, jaké je to bojovat s nepřítelem a bát se přitom o své milované. Jaké to je přijít o své druhy v boji nebo slyšet svého partnera křičet bolestí. Ale ty vzpomínky jsou často příliš bolestné a navíc je už milosrdný čas zahalil určitou mlhou.

Psal jsem o tom, jak jsme tehdy žili v útočišti velké části ohrožených lidí – v Bradavicích, o tom, jak jsem uzavřel příměří s Dracem Malfoyem. A samozřejmě i o tom, jak Severus zabil Voldemorta, který se v době své smrti stal všeobecným předmětem výsměchu. Jeho směšný vzhled a ubohý konec mu nakonec vzaly poslední zbytky respektu i u těch nejvěrnějších Smrtijedů, přesto trvalo ještě několik měsíců, než se nám podařilo porazit či dostat do Azkabanu všechny zbývající Smrtijedy. A bohužel to stálo mnoho životů.

Nepopsal jsem do všech podrobností práci na přerušení všech magických pout Smrtijedů s jejich pánem, ale opět – lépe už to udělali jiní. A navíc se dobrovolně přiznávám, že jsem nikdy všem detailům úplně nerozuměl.

Ale především jsem nenapsal mnoho o svém smutku.

Když ztratíte blízkého člověka, není to žal, který někdy skončí. Po určité době dokážete žít skoro jako předtím, ale už vždycky vám některé věci budou připomínat, co jste ztratili. První začátek školního roku bez Rona. První Vánoce bez Rona a  jeho rodiny…

Zpětně si uvědomuju, že jsem měl vlastně obrovské štěstí. Neztratil jsem Siriuse a Remuse, nepřišel jsem o Hermionu. A z rodiny Weasleyových přežili alespoň někteří její členové.

Kromě Rona, Ginny, Percyho a jejich rodičů jsem těžce nesl ještě smrt Nevilla Longbottoma a některých svých spolužáků a učitelů. V posledních měsících války zemřel i Albus Brumbál nebo Hagrid. Nad jeho obrovskou rakví jsme se s Hermionou neubránili slzám a měli jsme pocit, jako kdyby navždy zmizela další část našeho dětství.

Myslím, že právě někdy tehdy jsem definitivně dospěl a nemělo to nic společného s mými sedmnáctými narozeninami.

-)-)-)  

Severus ještě nikdy neplánoval oslavu narozenin.

Ve skutečně by ho ještě nedávno nenapadlo, že by měl mít s něčím takovým co do činění – ale kdo jiný si oslavu zasloužil víc než Harry?

Před dvěma roky byl na své narozeniny proklet Voldemortem, před rokem to bylo krátce po Ronově smrti.

Teprve teď mohli opravdu slavit a to nejen Harryho narozeniny. A navíc byly sedmnácté narozeniny v kouzelnickém světě něčím výjimečným.

Hlavní dar už Severus vymyslel, zbývalo ještě naplánovat hostinu. Takže teď tu Severus seděl, ta zajímavá nová kniha z Kanady ležela odložená na stole a mistr lektvarů dumal nad předkrmy, hlavními chody a dezerty.

Zatracené narozeniny, ulevil si v duchu už asi podesáté a pak mu došlo, že by mu mohl někdo pomoci a s nadějí zvedl hlavu od stolu.

„Tibby!“

Skřítka se objevila okamžitě a v závěsu za ní tři mrňavá stvoření. Několikaměsíční skřítčata se už batolila a na hlavičkách jim vyrážely první chlupy. Severus věděl, že jsou to dvě malé skřítky a skřítek – pojmenovaní nepříliš vynalézavě Bibby, Dibby a Tobby – ale nebyl schopný rozeznat ani skřítka od skříteček, všichni tři mu připadali naprosto stejní. Byli to v podstatě velice oškliví tvorečkové, ovšem byli oškliví až natolik, že byli vlastně rozkošní a neodolatelně roztomilí.

Dokonce ani Severus neodolal při tom pohledu bezděčnému úsměvu a Tibby se pyšně rozzzářila.

 „Pane?“

„Plánuju oslavu pro Harryho, Tibby,“ Severus zachytil jedno skřítče, které se mu vyšplhalo na klín a prohlíželo si ho vypoulenýma kulatýma očkama, „myslel jsem, že by se mohla připravit všechna jeho oblíbená jídla a pak ještě některé tradiční pokrmy, které se podávají na kouzelnických oslavách. Harry jich myslím moc nezná, ale ostatní by to jistě ocenili… Samozřejmě by tobě i Dobbymu ještě někdo pomohl, máte teď s dětmi hodně práce…“

„Děkuji, pane. To nebude žádný problém, většina domácích skřítků tady v Bradavicích se třese na jakoukoliv práci,“ ujistila ho Tibby upřímně a zvedla do náruče jednoho ze svých potomků, který k ní natahoval drobné ručky. Volnou rukou si pak rozpačitě uhladila zástěrku a z kapsy vytáhla složený papír.

„Vlastně už jsem připravila takový seznam, pane.“

Severus přečetl návrh menu a pak pohlédl na Tibby s uznáním, které od něj přicházelo jen málokdy. Asi za to mohla hlavně úleva, že se nemusí zdržovat s něčím tak nicotným.

„Je to naprosto dokonalý seznam, Tibby. Přesně tak to udělejte.“  

Tibby se zapýřila, uklonila se a pak zmizela i se svým potomstvem.

Severus se spokojeně vrátil ke své knize.

-)-)-)

Hermiona seděla v kavárně v Prasinkách, roztržitě míchala lžičkou v ledové kávě a byla trochu neklidná. Harry měl zpoždění a i když válka nedávno skončila, pořád ještě bylo příliš brzo na to, aby se lidé zbavili strachu, když někdo nedorazil v určenou hodinu nebo když o sobě nedal vědět.

Zrovna dumala nad tím, že by se i čarodějům a čarodějnicím hodily třeba telefony, když vešel udýchaný Harry. Venku bylo horko. Harry byl oblečený nalehko, v krátkých kalhotech a vzdušném tričku, a Hermiona si znovu uvědomila, jak v posledních měsících zmužněl.

„Promiň, Hermiono,“ omlouval se mladík, když klesl na židli proti své kamarádce, „madam Pomfreyová nás docela zdržela.“

V Hermionině tváři se objevilo znepokojení a ani si nevšimla, že se jí  Harry při své omluvě nedíval do očí a rychle popadl nápojový lístek.

„Jsi v pořádku, Harry?“

Harry si objednal studenou domácí limonádu ťuknutím do nápojového lístku a pak vzhlédl.

„Ale jo, bylo to jen… víš, kvůli té kletbě.“

„Takže jste přemýšleli, jestli…“

Před Harrym se objevila vysoká sklenice chladného oranžového nápoje a Harry se zhluboka napil a pak přikývl.

„Od skončení války jsme o tom mluvili. Tedy, chce to hlavně Severus – myslí si, že bych měl být volný.“

„Nemůžeš se mu divit,“ řekla Hermiona, která měla pocit, že přesně chápe, proč Severus chce, aby kletba skončila, „kdyby se mu něco stalo…“

„Jo, ale jaká je pravděpodobnost? Teď už přece nehrozí, že ho někdo zabije ve válce. A je úplně zdravý. Já prostě ještě nechci dítě. Nechtěl bych ho ani normálně…“

„Normálně?“

Harry na ni pohlédl, jako by to mělo být naprosto jasné.

„No, myslím tím bez těhotenství a tak. Kdybych měl dítě v mudlovském světě. Je mi nanic z toho, že bych měl být těhotný, ať si Severus říká, co chce…“

„Co říká?“

Harry na ni vrhl otrávený pohled a pak začal recitovat s docela podařeným napodobením Severusova povýšeného a blahosklonného tónu:

„Jak sis jistě všiml, můj milý Harry, nežijeme v mudlovském světě. V kouzelnickém prostředí je mužské těhotenství zcela přijatelné. Jde o relativně běžnou a legitimní možnost…“

„Přestaň, Harry,“ Hermiona mu jemně položila ruku na paži. Mladý muž proti ní zmlkl, posunul si na nose brýle a zamračeně se napil limonády.

„Tvoji rodiče nebyli o moc starší než ty,“ řekla Hermiona po chvíli napjatého mlčení.

„To bylo něco úplně jiného,“ tón Harryho hlasu byl jasně odmítavý.

Hermiona se rozhodla raději změnit téma. Nebo se spíš zaměřit na jiný aspekt toho zatraceného tématu.

„A co vlastně zjistila madam Pomfreyová?“

„Jsem v dobrém zdravotním stavu, který rozhodně nevylučuje těhotenství,“ papouškoval Harry zřejmě doslovně slova bradavické léčitelky, „nicméně ideálně by ještě alespoň rok počkala. V podstatě řekla, že je to jen na nás, takže Severus už málem šel vařit ten pitomý lektvar. Řekl jsem mu, že… to je fuk, prostě jsme se docela pohádali. Vlastně kvůli tomu jsem přišel pozdě.“

„A na ničem jste se nedomluvili?“  

Harry pokrčil rameny.  

„Severus prostě nechápe, že aspoň poslední rok v Bradavicích bych chtěl být úplně v pohodě a nic neřešit. Řekl jsem mu, že za rok je to tak akorát – teda, že i to mi přijde až moc brzo, ale chápu, že to nemůžu odkládat napořád. Jenomže on si myslí, že je tu pořád dost velké riziko, že by se mu třeba něco stalo.“

„Tak co nějaký kompromis?“

„Kompromis. Se Severusem Snapem,“ zopakoval Harry ponuře a dopil svou limonádu s výrazem odsouzence pod šibenicí. Pak si objednal další a podíval se na Hermionu s nuceným úsměvem, který signalizoval zjevnou snahu změnit téma.“

„A co ty? Jaká byla brigáda na ministerstvu?“               

-)-)-)

Severus vztekle přecházel po své laboratoři a přemáhal nutkání mrštit o zeď nějakým kotlíkem.

Ten zatracený, hloupý kluk! Vůbec mu nedocházelo, co je v sázce. I život čaroděje byl pořád dost křehký na to, aby se za rok mohlo stát všechno možné. Ale samozřejmě tomu pitomému klukovi to bylo jedno. A když mu Severus předložil všechny racionální argumenty, z nichž největší důraz kladl na nikoliv nemožnou variantu své smrti, tak co mu ten zpropadený Nebelvír řekl?

„Severusi, já tě miluju, A kdybys zemřel, stejně bych nechtěl žít dál…“

Mistr lektvarů měl v tu chvíli sto chutí svého manžela uškrtit.

Pro Merlina, ještě teď Severus při té vzpomínce nevěřícně zakroutil hlavou. Harryho omlouvalo jen to, že mu pořád bylo jen sedmnáct.

Ta myšlenka Severuse trochu uklidnila a připomněla mu něco jiného.

Oslava narozenin.

Musí zkontrolovat práci Remuse a Siriuse. Jen doufal, že tentokrát si vybral vhodnější dobu než minule.

Už nikdy, ale opravdu nikdy nechtěl vidět nahého Siriuse Blacka, jak…

Ne, radši na to nebude myslet.

Možná raději pošle napřed se vzkazem Hedviku.

I když ten pták by z toho třeba mohl mít smrt a Harry by mu úmrtí své sovy nejspíš nikdy neodpustil.

Ale raději to riskne, než znovu vidět…

Severus pevně stiskl víčka, aby zahnal ten děsivý výjev ze své mysli.

Ksakru, nikdy by ho nenapadlo, že ti dva mohou mít tak perverzní choutky.

I když u psa a vlkodlaka se vlastně nemůže divit.

Konec sedmatřicáté kapitoly

< Kapitola 36       Kapitola 38 >

-)-)-)

Velmi děkuji za komentáře k předchozí kapitole ester, weras, Trule, chocholance, Ivetě, sisi, lie, Vai, Abeque a grid. Další kapitolu zveřejním do několika dnů.