Spřízněni kletbou - Kapitola sedmnáctá

Kapitola sedmnáctá

„Dobré ráno!“

Harry sebou trhl, když uslyšel ten protivný vysoký tón a nasadil si brýle. Sotva se probral, ale jak se ospalýma očima rozhlížel, v pokoji byl zcela určitě sám.

„Tady jsem,“ ozvalo se zrcadlo jásavě a Harry jen zavrtěl hlavou, taky už by si mohl zvyknout na všechny ty kouzelnické vychytávky.

Například na Bezesný lektvar.

Vyspal se po delší době opravdu dobře, ale když chtěl najít Severuse, aby mu pořádně poděkoval, zjistil, že už bude jedenáct a muž byl bůhvíkde.

Harry se rozhodl strávit den tím, co mu předchozí měsíc u Dursleyových nejvíc chybělo, samozřejmě kromě kamarádů – famfrpálem, ale i při létání musel myslet na to, že Snape minulou a předminulou noc vůbec nepřipomínal toho zapšklého netopýra z dřívějška – zato ve Velké síni byl zase pěkně protivný.

Možná je prostě nejmilejší v noci – s pobavením ho napadlo, jestli by Severusově učitelské reputaci nepomohlo, kdyby se hodiny lektvarů učily o půlnoci nebo tak. No, nejspíš ne – představil si večer vždycky nejospalejšího Nevilla, jak usíná nad kotlíkem – ne, to by asi Severus nerozdýchal.

Tak jako tak, doufal že Severusovi bude moct poděkovat aspoň při večeři, ale Tibby ten večer obsluhovala jen jeho a Harry se v tom rozlehlém bytě cítil podivně osamělý.

Kde asi Severus byl?

Taky mi to mohl dát vědět, pomyslel si trošku naštvaně. Nebo aspoň nějak sdělit, že tu dnes vůbec nebude. Ne, že by ho to zajímalo, samozřejmě – ale byla to slušnost, ne?

Nehledě na to, že v opačném případě by to Severus určitě vědět chtěl. Harry toho o manželství zas tak tolik nevěděl, ale soudil, že jako manželé by měli mít stejná práva i povinnosti, dokonce i když to byl spíše sňatek z rozumu a hlavně nutnosti. Nehodlal být nějakým poslušným Severusovým ocáskem, to tedy ne – a rozhodně by si Severus měl zvyknout na to, že už není jeho bezmocný student, který nic nenadělal se zadržením nebo s odebranými body.

Ale zase na druhé straně byl Severus v noci opravdu milý, takže by mu Harry mohl jít příkladem. Rozhodl se, že jestli Severuse neuvidí ani zítra ráno, než vyrazí na Grimmauldovo náměstí, nechá mu u Tibby vzkaz.

Mimoděk se pousmál při pomyšlení, že zítra zas uvidí své kamarády.

A vzápětí se zamračil, když si uvědomil, co jim musí sdělit.

„Jo, Rone, už jsem ti říkal, že musím mít každý týden sex se Snapem? Ne, není  to shoda jmen, opravdu musím spát s naším příšerným učitelem lektvarů. A jen tak mimochodem, je to můj manžel..."

Ne, takhle to asi nepůjde.

Snad nikdo z nich nepadne do mdlob nebo tak něco.

Ale možná by si měl zopakovat první pomoc.

Jen pro jistotu.

-)-)-)

„Harry!“ pro záplavu Hermioniných vlasů Harry chvíli neviděl, ale naštěstí se jeho kamarádka rychle vzpamatovala a pustila ho z objetí. „Jsi v pořádku? Paní Weasleyová nám řekla jen to, že jsi byl napadnutý a prokletý Voldemortem v Zobí ulici a že nám to musíš říct ty… co to bylo za kletbu? Vypadáš bledý…“

„Pro Merlina, Hermiono, brzdi trochu,“ Ron, který právě vyšel z krbu, vrtěl hlavou, ale také vypadal znepokojeně.

„Ahoj Rone… Možná bychom mohli jít nahoru, Sirius s Remusem jsou sice taky někde nahoře, ale stejně budeme mít v mém pokoji víc soukromí…,“ Harry je už vedl po schodech.

„Skvělej pokoj, kamaráde,“ Ron se uznale rozhlédl. Harry roztržitě přikývl a s úlevou zaznamenal, že v tom nebyla žádná závist – Ron měl sice vlastní pokoj, ale zdaleka v něm neměl tak pěkný a kvalitní nábytek nebo krb. No, po loňském roce si asi Ron uvědomil, že přes všechny peníze není Harryho život zrovna procházka růžovým sadem.

A rozhodně mi nebude závidět, až se dozví čerstvou novinku. 

„Máš tu i knihovnu,“ všimla si Hermiona a pak zamířila k oknu, aby pohladila Hedviku, která se před chvílí vrátila z výletu.

Usadili se do tří křesílek u krbu – dvě z nich tady přibyla od minule. Měl by Remusovi a Siriovi poděkovat.

Hermiona a Ron z jeho výrazu zřejmě usoudili, že půjde o vážnější rozhovor. Hermiona na něj upírala pátravý pohled a Ron si nervózně mnul ruce.

„No,“ začal Harry nejistě, „asi bych měl začít tím, že teď jsem v pořádku. Ta kletba, jak jste o ní slyšeli, mě sice mohla zabít, ale Brumbál se Snapem a McGonagallovou našli řešení…“

-)-)-)

Kupodivu to vzali lépe, než čekal. Tedy, Ron si nejdřív myslel, že si dělá srandu, ale když zjistil, že ne, jen ho velmi upřímně litoval. A proklínal Voldemorta.

„Teda, to je hrozný, Harry… Doufám, že nebyl moc… no víš, hnusný nebo tak… hm, a seš si jistý, že se to nedá nějak zrušit? Zeptám se Billa…“

Hermiona měla oči jako talíře, ale jakmile se vzpamatovala, zahrnula ho soucitem a okamžitě začala plánovat výzkum.

„I když asi těžko najdu něco, o čem by Brumbál a Snape s McGonagallovou nevěděli… Možná by bylo nejlepší mít dítě co nejdřív, Harry. Jenže máš pravdu, hned to nejde. Jak jsi říkal, že se jmenovalo to původní kouzlo? A jak by to vlastně fungovalo, kdybyste nemohli mít sex? Kdyby byl profesor Snape třeba v bezvědomí nebo byl jeden z vás třeba zajatý? A co kdyby…“

Harrymu z toho šla hlava kolem, zvláště když si uvědomil, že na většinu jejích otázek nezná odpověď a že neví, co by se vlastně všechno mohlo stát.

Ale asi po dvou hodinách se všichni konečně trochu uklidnili a Ron navrhl, že by zítra mohli vyrazit do Doupěte.

„Máma s tátou by tě opravdu chtěli vidět, Harry, a ostatní taky. Navíc, až se to Voldemort dozví, možná k nám jen tak nebudeš moct, asi po tobě půjde ještě víc…“

„Po Severusovi taky,“ dodal bezděčně Harry a vysloužil si tou nenucenou zmínkou překvapené pohledy od obou svých kamarádů – Ron dokonce otevřel pusu dokořán. V duchu si otráveně vzdychl – to si všichni opravdu myslí, že bude o svém manželovi mluvit jako o profesoru Snapeovi nebo co?

Hermiona se vzpamatovala první.

„No, jestli má Ron pravdu, tak jste se taky mohli co nejdřív podívat k nám, kluci. Naši by vás chtěli víc poznat a navíc jste u nás ještě nebyli.“

-)-)-)

Když Harry v pátek večer přistál na koberci u krbu, zahlédl ještě světlo pod dveřmi do laboratoře - možná tam Severus byl i ráno, kdy ho taky vůbec neviděl.

Napadlo ho, že by mohl zaklepat – ale o čem by s ním vlastně mluvil? Vzkaz mu nechal a ostatně Severus věděl, že víkendy a příští týden stráví na Grimmauldově náměstí. Přece mu nebude chodit dávat dobrou noc…

Zítra vyrazí brzo ráno, aby byli co nejdřív v Doupěti, takže Severuse nejspíš uvidí až v neděli, kdy je v plánu ten pitomý rozhovor.

A každopádně ho uvidí v úterý.

Skoro se zdálo, že Severus hodlal jejich manželství omezit na sexuální setkání jednou týdně - jejich magie sice potřebovala nějaký kontakt, ale k tomu asi bylo dostačující přebývání v jednom bytě a spánek v sousedních místnostech. Harry se zamračil, i když vlastně pořádně nevěděl proč. Měl by za to být rád, ne? Byl si jistý, že ještě před pár dny by minimum kontaktu se Severusem Snapem uvítal… tak proč mu to najednou nepřipadalo správné?

-)-)-)

Do Doupěte dorazili v sobotu včas na snídani. Kromě Charlieho tu byli všichni, i když s Billem stihli prohodit jen pár slov, protože odcházel na nějakou schůzku – Harry ho zas tak dobře neznal, takže byl trochu překvapený jeho zájmem o svou osobu, ale to nebylo nic proti paní Weasleyové.

Sledovala ho jako velmi ustaraný ostříž, což nemohlo ujít dvojčatům.

„Mami, možná by ses…,“ začal Fred.

„… měla Harryho konečně zeptat,“

„… jestli je v pořádku,“

„… ať můžeme vyrazit ven zahrát si famfrpál,“ dokončil George.

„Vy dva!“ řekla paní Weasleyová, ale nejspíš to zabralo, protože se vzápětí otočila k Harrymu s velice nešťastným výrazem.

„Harry, zlato… vím, že se tě Bill ptal, ale… opravdu jsi v pořádku? Nemůže to být pro tebe snadné, Severus sice není zlý člověk, ale… Doufám, že se k tobě chová dobře… ve všech směrech, víš…“

Před týdnem by to Harryho nenapadlo, ale teď měl mocit, že probírat s paní Weasleyovou svůj sexuální život se Severusem Snapem je mnohem horší než mít sexuální život se Severusem Snapem. A šklebící se dvojčata tomu moc nepomáhala.

„Jsem úplně v pohodě,“ ujistil ji rychle a byl si jistý, že zčervenal (tenhle stav mu možná za chvíli zůstane, vzhledem k tomu, s jakou frekvencí v posledních dnech rudnul) – a honem pokračoval, než se mohla zeptat na něco dalšího, „ehm, docela bych si zahrál ten famfrpál, kluci…“

-)-)-)

Ale Fred a George se taky chovali nějak podivně.

Každou chvíli si špitali něco stranou a než odešel, klesli před ním na kolena a sepjali ruce v dramatické póze.

„Musíš nám pomoct, Harry,“ prohlásil Fred tónem umírajícího žádajícího o splnění posledního přání.

Harry tázavě pokrčil rameny.

„Chceme poznat tvého kmotra, Harry, jednoho z bohů, které dnem i nocí svými činy uctíváme…“

Harrymu došlo, že nějak zjistili, že Sirius byl jedním z Pobertů, i když netušil jak – veřejně známou informací, alespoň mezi členy řádu, přece bylo jen to, že jeho kmotr je nevinný.

Ron nápadně zrudl (alespoň jednou taky někdo jiný). Aha.

„Jasně, proč ne,“ souhlasil ochotně, „stejně si pořád stěžuje, že je na Grimmauldově náměstí příšerná nuda…“

Vůbec ovšem netušil, jaké události tím uvádí do pohybu.

Konec sedmnácté kapitoly

< Kapitola 16       Kapitola 18 >

-)-)-)  

Tak po delší době zase jedna kapitola Spřízněni kletbou :-) Nejdřív musím samozřejmě poděkovat všem za komentáře k té předchozí, díky moc všem! Tahle kapitolka je asi spíš taková oddechová, ale v té příští bude určitě víc interakcí Harryho a Severuse a navíc se události dají brzy do pohybu... Další část přidám do 14 dnů.