Spřízněni kletbou - Kapitola třiatřicátá

Kapitola třiatřicátá

„Dá si někdo čaj?“ zeptal se Remus, zatímco Harry objímal Siriuse, jako kdyby se opravdu vrátil od bran smrti. Hermiona s Ronem se nedočkavě posadili na pohodlnou černobílou pohovku k dvojčatům.

Harry konečně pustil Siriuse a na Remusův tázavý pohled zavrtěl hlavou, netrpělivý dozvědět se konečně pravdu. A taky ho zatraceně zajímalo, jakou roli v tom hráli Fred s Georgem, kteří teď s naprosto nevinným výrazem klidně seděli na pohovce, před sebou šálky s kouřící tekutinou.

„Já si dám,“ řekla Hermiona a Remus donesl z kuchyně konvici a několik šálků. Následoval ho zamračený Krátura s tácem sušenek a ovoce, který ovšem při spatření Harryho trochu roztál a jen s malým zamračením se všem uklonil a zmizel. Remus pobaveně mrkl na Harryho, nalil si čaj z bezedné konvice (byla malá a zdobná, ovšem čaj by díky kouzlu stačil pro všechny několikrát) a zabořil se do křesílka poblíž krbu. 

„Když si to rozmyslíte, čaj je tady,“ upozornil ještě všechny poněkud nadbytečně a Harry zvedl oči k nebi. Koho zajímá nějaký čaj? Ve vzduchu se vznášela nervozita a očekávání a když si Hermiona nalila čaj a všichni se pohodlně usadili, Harry už to  nevydržel.

„Siriusi, nemohl už bys kruci začít?“

„Vlastně si myslím, že začátek je na někom jiném…“ řekl pomalu Sirius a posunkem ukázal na dvě stejné zrzavé hlavy.

„Dobře,“ byl to Fred, který pokrčil rameny, ale George začal vyprávět.

„Vlastně to všechno začalo v ten den, kdy byl Harry prokletý. Byli jsme strašně naštvaní a říkali jsme si, že by si Voldemort taky zasloužil nějakou pořádnou kletbu nebo nějaký hodně ošklivý žert…“

„…a ještě víc by si samozřejmě zasloužil být mrtvý, ale věděli jsme, že to by asi nebylo tak snadné,“ pokračoval Fred, „když nebyl mrtvý ani po tom, co se stalo tenkrát v Godrikově dole, tak nejspíš bude sakra těžké ho zabít. Jenže pořád nám to vrtalo hlavou, ale na druhé straně, čím víc jsme o tom přemýšleli, tím se nám zdálo těžší něco vymyslet…“

„…i kdybychom vymysleli nějakou dobrou a dlouhodobou nebo trvalou kletbu, která by ho třeba nějak zmrzačila nebo oslabila – v té době jsme v tom ještě neměli moc jasno – nevěděli jsme, jak bychom to zvládli prakticky. Jak se k němu dostat a neskončit mrtví? A jak vůbec najít nějaké vhodné prokletí? Věděli jsme, že by to muselo být něco silnějšího než běžné věci, které jsme se učili v Bradavicích nebo používali na naše žerty a věci… a celé se nám to začínalo zdát dost neproveditelné…“

„…naštěstí se v tu pravou chvíli objevil na scéně Sirius, jeden z našich nedostižných vzorů…“

„…který by možná mohl pokračovat…“ dokončil vesele George a všechny oči se okamžitě stočily k Harryho kmotrovi. A Harrymu v té chvíli došlo, že ať už se ti tři snažili o cokoliv, byl to zřejmě pořádný úspěch. S očekáváním si poposedl.

Sirius se usmál a hladce navázal.

„Když za mnou tihle dva přišli – a mimochodem myslím si, že by pro ně nebylo tak těžké se nám velikánům aspoň přiblížit…“ zašklebil se a dvojčata mu oplatila stejnou mincí, „řekl jsem si, že to je skvělý nápad. Ale musím říct, že jsem ze začátku taky nevěděl, co vlastně udělat a jak… hodně nám ale pomohla náhoda.“

Na chvíli se odmlčel.

„Všechno to vlastně souvisí s tím, že jako vlastník Grimmauldova náměstí jsem považován za hlavu rodiny Blacků a že po mé smrti by podle kouzelnického práva byly dědičkami dcery mého strýce Cygnuse, Belatrix Lestrangeová a Narcisa Malfoyová… Jako hlava rodiny mám různé výsady a možnosti, které jsou někdy dost výjimečné, neobvyklé nebo dokonce kruté – jak víte, rodina Blacků má dost temnou historii. Ale to konkrétní kouzlo, které nám pomohlo, není zrovna černou magií. Rone, vy máte doma nějaké hodiny, které vám ukazují, kde se nacházejí jednotliví členové rodiny, ne?“

Ron, trochu zaskočený, přikývl.

„Takové nebo podobné hodiny nejsou v kouzelnických domácnostech ničím zvláštním, ale Blackovi mají ještě něco lepšího. V roce 1623 to vymyslela tehdejší hlava Blacků Druella Blacková – má to podobu zrcadla, v němž může hlava rodiny v libovolnou dobu sledovat své potomky a dědice. Narazil jsem na to už brzy po nastěhování sem, ale nějaký čas mi trvalo, než jsem zjistil, jak zrcadlo aktivovat a k čemu vlastně slouží. Bylo to pár dní po mé schůzce s Fredem a Georgem, když se mi poprvé podařilo spatřit Belatrix a bylo to velké štěstí, protože díky tomu jsem zjistil něco, co nám velmi pomohlo… Belatrix byla zrovna s Voldemortem a řešili spolu, jak mu pomoci k novému tělu…

„Tělu?“

„Proč by potřeboval nové tělo?“

Sirius se spokojeně pousmál, když viděl vzrušení svých posluchačů a na chvíli se dramaticky odmlčel.

Pak si úmyslně protahovanými pohyby nalil trochu pomalu stydnoucího čaje a labužnicky usrkl pár doušků.

„No – řekněme, že jsem z té scény pochopil, že Voldemortovi možná celkem vyhovuje jeho obličej – je dost děsivý a celkem sedí k jeho image chladného a nelítostného pána, ale je silně nespokojen se svým tělem – to je totiž dost slabé a v mnoha ohledech nefunguje tak, jak by mělo. Zkrátka, náš milý Voldy měl tak trochu mindrák a se svou nejdražší Belou právě probírali, jak mu pořídit vyhovující a imponující tělesnou schránku – problém byl v tom, že díky okolnostem Voldemortova znovuzrození nešlo použít některé z běžných kouzel. Takže ti dva hledali nějaké temné kouzlo, které by jim pomohlo… a velké naděje vkládali v to, že by se mohli dostat na Grimmauldovo náměstí – zdejší knihovna je totiž v tomto směru vyhlášená. Nechcete mě vystřídat, kluci?“

Dvojčata se beze slov domluvila a Fred vyskočil, divadelně se uklonil a ochotně se ujal slova.

„No, měli jsme v plánu Voldemorta nějak zranit nebo oslabit, ale obsadit takové kouzlo na někoho takového – aby to bylo účinné a trvalé – je dost těžké a chvíli by to trvalo, rozhodně by se to nedalo provést při nějakém střetnutí na ulici nebo tak. Taky jsme chtěli… no, k tomu se dostanu až nakonec. Každopádně nás napadlo, že s pomocí Blackovic knihovny najdeme kouzlo, které bude zdánlivě sloužit k trvalé změně podoby i v případě Voldemorta – a že v tom kouzlu bude zamaskována i kletba, která výrazně a trvale oslabí Voldemortovu magii…“  

„Hepčík!“ Ron se usilovně snažil bratra nepřerušit, ale už to nemohl vydržet a kýchl. Fred a George využili ten moment k výměně mluvčího a Hermiona se netrpělivě posunula na pohovce. Harry se usmál – sám byl také napjatý a zvědavý, ale Hermionu určitě na jazyku pálilo pár otázek.

„Dalo nám to hodně práce,“ pokračoval George ve vyprávění, „trvalo to několik týdnů, než jsme něco vhodného vůbec našli, ale vůbec nejhorší pak byla práce s kouzlem a vsunutí kletby. Myslím, že hlavní zásluhu na tom má Sirius, byl vážně skvělý, my sami bychom to určitě nezvládli…“

Sirius sedící na zemi u Remusových nohou nesouhlasně zašermoval rukama a chtěl něco říct, ale Remus se k němu sklonil a umlčel ho polibkem. Všichni se pousmáli a George mohl mluvit dál.

„Mezitím jsme taky přemýšleli, jak to kouzlo nebo spíš už kletbu použít – aby bylo stoprocentně účinné, muselo obsazení trvat skoro minutu a přitom musel být odříkán několikařádkový text – to znamenalo, že ho mohl použít jen někdo, komu Voldemort důvěřuje – jako Belatrix. A o té už jsme taky věděli, že je do toho zasvěcená, navíc má vazbu na Grimmauldovo náměstí, takže jsme museli zařídit, aby se sem jakoby řízením osudu dostala, našla knihu s tím naším vhodným kouzlem a předložila ho Voldemortovi ke zvážení… už předtím hledala nějaké cesty, jak se na Grimmauldovo náměstí dostat, ale bez ohledu na potenciální dědické nároky tu šanci neměla, dokud tady byl Sirius – proto jsme vymysleli to falešné úmrtí.“

„Mluví jako nějaký profesor,“ odfrkl si tiše Ron, když George zmlkl a Fred se nadechl, aby pokračoval.

Hermiona do něj šťouchla.

„Psst!“

„Díky, Hermiono,“ řekl Fred a navázel na své dvojče.

„Díky různým konexím se Belatrix dostala do domu dřív, než bylo ukončeno formální dědické řízení a magicky potvrzena Siriusova smrt… samozřejmě hned zamířila do knihovny. A tady ji jednoduché a nenápadné návodné kouzlo celkem rychle dovedlo ke knize, která nesla název Nejtajemnější kouzla staré Persie…“

„A která nikdy doopravdy neexistovala, i když pochopitelně působila náležitě starobyle a ohmataně…,“ doplnil Sirius a vzal si slovo.

„Pak máme samozřejmě už jen kusé zprávy, ale víme určitě, že Belatrix kouzlo našla a s úspěchem použila. Byl to takový úspěch, že Voldemort ji v v podstatě okamžitě nařídil zabít.“

Nikoho z přítomných potvrzení téhle smrti nijak nerozesmutnilo, ale přesto následovalo pár vteřin překvapeného ticha.

Byl to Harry, kdo promluvil první.

„Co jste tedy vlastně udělali?“

Všichni tři spiklenci si vyměnili pohled a poté Sirius promluvil.

„Podařilo se nám v podstatě zničit jakoukoliv Voldemortovu magickou sílu – nemá jí teď o moc víc než moták. Mělo by díky tomu být i snazší přerušit jeho magické spojení s ostatními Smrtijedy, od nichž stále čerpá nějakou moc. Až se to Řádu podaří, bude v podstatě bez magie a to by mělo eliminovat i působení těch sil, které snad dosud udržují jeho nesmrtelnost….“

„Takže bude jako obyčejný člověk nebo moták a úplně bezmocný,“ řekla vzrušeně Hermiona, „a bude snadné ho porazit… Je to geniální, Siriusi!“

„My jsme snad vosk?“ zeptal se naoko dotčeně Fred a jeho dvojče se s předstíranou uražeností dotčeně nadzvedlo.

„Ano,“ odpověděl Sirius trochu samolibě na Hermioninu otázku. Pustil Remusovu ruku a vstal. Když znovu promluvil, na tváři měl spokojený úsměv.

„A jako bonus se nám podařilo ještě něco navíc. Když už jsme byli v té manipulaci s kouzly, nechtělo se nám dopřát starému Voldymu pěkné svalnaté tělo nebo tak něco – a zdálo se, že jeho děsivá vizáž by vlastně moc nekorespondovala s tím, že bude slabý jako domácí králíček. Takže momentálně má Voldemort už natrvalo tělo trochu většího neohrabaného selete, které sotva vrávorá na svých nejistých nožkách a...“

„…a roztomilou králičí hlavu s velkýma ušima,“ doplnila unisono Weasleyovic dvojčata.

Místnost explodovala nevěřícným tichem a pak smíchem a otázkami. 

-)-)-)

 „Připouštím, že to může být vcelku užitečné,“ řekl Severus s neochotným uznáním, když mu Harry tlumočil průběh schůzky na Grimmauldově náměstí.

Leželi v posteli, Harry se na boku opíral o loket a jeho druhá ruka bezděčně kreslila na Severusově hrudi drobné kroužky.

„Docela by mě zajímaly podrobnosti...“

„No,“ Harry zaváhal, „říkali něco o polyfunkční… transgresi? Nebo transformaci – nejsem si úplně jistý… A taky o… mělo to takový divný latinský název…“

„Neříkal jsi, že slečna Grangerová a Remus ty tři důkladně vyzpovídali ohledně teoretických aspektů?“ přerušil ho Severus milosrdně. Harry s úlevou přikývl.

„Možná bych si mohl promluvit s jedním z nich. Nebo možná…,“ Severus se spekulativně odmlčel a ukazováčkem si zamyšleně poklepal o dolní ret, „přímo s tvým kmotrem, předpokládám, že ten bude nejlépe informován.“

„Hm, to můžeš,“ Harry zívl a pak se zvedl z postele a zamířil ještě na záchod. Ale v duchu musel ocenit, že Severus byl zjevně schopný konečně dát z velké části stranou všechno nepřátelství k jeho náhradním rodičům i k jeho přátelům. Vlastně, napadlo ho, bylo by na čase, aby zkusil přesvědčit Severuse, že by mohl používat spíše jména jeho přátel než jejich příjmení. No, to samo o sobě by možná takový problém nebyl, ale už slyšel Severusův ironický tón: „Můj milý Harry, chceš tím snad říci, že bych dvěma svým studentům měl dovolit, aby mě oslovovali mým křestním jménem? To bychom to rovnou mohli navrhnout celému Nebelvíru nebo snad raději celé škole – ačkoliv by mě nijak nepřekvapilo, kdyby Brumbál takovou módu podpořil…“

Když se vrátil, jeho manžel už zhasl lampičku a v jediném zbývajícím světle se ložnice ponořila do šera, v němž Severusovy bledé ruce na polštáři připomínaly dva tenké bílé hady. Ale Harry musel myslet spíš na to, jak tyto ruce s dlouhými štíhlými prsty umí být obratné, jak umí laskat jeho penis nebo škádlit bradavky. Jak umí sevřít a třít jeho zadek, jak jeden z prstů často krouží kolem jeho vstupu nebo dráždí jeho vnitřek…

Škoda, že dnes byl tak unavený.

Ale neodpustil si, aby aspoň jeho ruka nevklouzla pod přikrývka a nepohladila Severusovu mužnou chloubu.

A pak ho něco napadlo: „Ahoj, malý Severusi.“

Skoro zatajil dech nad tou opovážlivostí.

„Ty jeden spratku,“ zavrčel Severus napůl něžně a napůl výhružně, „ještě jednou vypustíš z úst něco takového a…“

„A?“ Harry doširoka otevřel oči. „Necháš mě po škole? Nebo budu muset stokrát napsat, že už nikdy nenazvu tvůj  penis ma-“

Severus mu přikryl ústa dlaní, jemně ho kousl do nosu a pak s povzdechem zamumlal něco o nevýhodách manželství s pubertálními výrostky.

Ale Harry se k němu jen stulil a zamumlal: „Nemyslel jsem tím, že je malý, Severusi.“

A spokojeně usnul.

-)-)-)

Když se Harry druhý den probudil, Severus už byl pryč a Harry si vzpomněl, že dnes jeho manžel musel udělat nějaké přípravy na první hodinu se sedmým ročníkem – mluvil o odborném nasekání jakýchsi kořínků nebo tak něco. Taky mu došlo, že už skončil jeho azyl ve sklepení a že dnes musí normálně do třídy.

Vzdychl a pomalu se vyhrabal z postele.

V kuchyni přivolal Tibby, aby mu připravila snídani, i když obvykle snídal ve Velkém sále. Sice ještě napůl spal, ale přesto na maličké skřítce zaregistroval něco podivného – chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že má na každé noze několik křiklavě barevných ponožek. Takové rád nosil Dobby a Harry chvíli dumal nad tím, jestli to snad něco znamená, ale když se jeho myšlenky začínaly ubírat nebezpečným směrem, rychle všechny představy o vášnivých skřítčích námluvách zaplašil. Domácí skřítci mu vždy připadali jako bytosti asexuální a v tomhle ohledu krotké a umírněné. I když, jak vlastně přicházela na svět malá skřítčata? Mohl by se na to někdy zeptat Hermiony.

„Ještě džus, pane Harry?“ zeptala se úslužně Tibby a dychtivě poskočila na drobných nožkách.

Harry se jí v duchu omluvil za ty hloupé myšlenky a po snídani skoro nadšeně zamířil na svou první hodinu přeměňování. Po pár týdnech samoty se vlastně na vyučování a na kamarády těšil. 

Navíc měl dnes dobrou náladu, včerejší zpráva mu vlila do žil spoustu optimismu a musel se smát, když si vzpomněl, co řekl včera večer Severusovi. To o malém Severusovi.

Milování bylo už dlouho příjemné a už se zdaleka neomezovali jen na úterky nebo na anální sex, ale tohle – lehkost škádlení a určitá hravost – bylo v jejich vztahu pořád něčím nečekaným a svým způsobem zázračným. Harry by to možná nedokázal přesně vyjádřit nebo formulovat, proč se při té myšlence usmívá, ale Severus by na jeho místě nepochybně připustil, že tohle vlastně svědčí o jejich rostoucí intimitě a síle vztahu mnohem vic než nová sexuální pozice nebo nedávné „nejlepší vykouření všech dob“.

-)-)-)

Z autobiografie Harryho Pottera

Kapitola dvacátá

Byli jsme tak nadšení z toho, co se Siriusovi a dvojčatům povedlo, že jsme tak trochu pozapomněli na to, že ještě zdaleka není všemu konec – že válka vůbec není vyhraná a že Voldemort stále není bezmocný. Později jsme si také dokázali poskládat úplnější obrázek všeho dění kolem kletby – Voldemortův nový vzhled byl sice trvalý, ale to neznamenalo, že jej nedokázal zastřít krátkodobými kouzly (ačkoliv ani ona nedokázala zakrýt, že vše není tak úplně v pořádku).  Tato kouzla však byla v jeho stavu natolik magicky náročná, že na ně „spotřeboval“ téměř všechnu magii, kterou si ještě dokázal stáhnout od svých věrných Smrtijedů. Téměř se proto před nimi neobjevoval a prostřednictvím Luciuse Malfoye jim jen předával rozkazy. Právě Malfoy zřejmě jako jediný něco věděl a pravděpodobně byl svým pánem ujištěn, že jde jen o dočasnou záležitost a že jej za mlčení čeká královská odměna.

Široká veřejnost o Voldemortově změně nic určitého nevěděla – informace byla známa jen několika jedincům a pak samozřejmě Řádu, který nechtěl vzbuzovat u lidí plané naděje o konci války a který usilovně pracoval na způsobu, jak přerušit Voldemortovo spojení s jeho Smrtijedy. Severus byl v té době tak trochu pokusným králíkem – sice se mu od oné nešťastné událostí krátce po naší svatbě dařilo blokovat Voldemortovo působení na jeho vlastní Znamení zla, to ale bylo stále funkční a sloužilo všem jako určité vodítko a materiál k výzkumu – nejvíc asi samotnému Severusovi.

Navzdory všemu se ale začínalo leccos proslýchat o Voldemortově podivném chování i vzhledu a pochybnosti sílily dokonce i mezi Smrtijedy, nicméně jen na základě nějakých domněnek se nikdo zatím neodvážil opustit jeho stranu. Náš milý Tom už mezitím nepochybně tušil, že se blíží jeho konec – pravdu o své situaci by jistě dokázal skrývat měsíce, snad dokonce pár let, ale rozhodně ne do nekonečna. Dříve či později musel přijít moment, kdy bude nucen použít svou vlastní magickou sílu a tehdy vše vyjde najevo. A kdo by stál o následování někoho přibližně tak mocného jako byl motácký žebrák v Obrtlé ulici?

Ano, možná jsme věděli, že války ještě není konec. Že Voldemort má stále svou armádu věrných, kteří jsou ochotni ho poslouchat a následovat. A zcela jistě jsme měli vědět, jak velká bude jeho touha po pomstě a že se i ve svém vymezeném čase pokusí nás zničit.   

Přesto v nás – mluvím tím hlavně o svých blízkých a přátelích, třeba Brumbálovi jsem do hlavy neviděl – převládl po Siriusově, Fredově a Georgeově kousku optimismus a určitá větší bezstarostnost vůči budoucnosti. Teď už to přece bude snadné – stačí přerušit spojení, zabít nebo zneškodit ubohého slabého Voldyho, pochytat zbylé Smrijedy a bude hotovo. A všichni budeme žít šťastně až do smrti.

Jenže konec to ještě zdaleka nebyl a Voldemort to věděl. 

Nás o tom musely přesvědčit následující tragické události.

Konec třiatřicáté kapitoly

< Kapitola 32       Kapitola 34 >

-)-)-)