Spřízněni kletbou - Epilog

Epilog této povídky věnuji všem jejím komentujícím: keishatku, Kiki, Petře, Abigail, sisi, yellow, Sizzze, monaz, gizik, Elis, Ilay, Nade, Clowers, Katie11, Máje, raven9, Lucce, Blesk,  bacil, Kitti, Nině, anneanne, Gaby, mathe, lucy198, anty, marcy, x, grid, Sajuri, mathne, Jáje, marki, em, Adommyloverce, Nixerwil, belldandy, gleti, Hajmi, Majduš, kali, Agnes, Sharlaid, Hanče, Ann, tamias, ranchan, Saskye, Symphony, Acháje, Profesor, Lady Corten, Kejt, Patoložce, Bobo, Ekolisias, Lanevře, anně, Sabbato, mambě, Berušce, am, Chodbě, leaeně09, paje1, samuel, Ab Moon, Sindriel, Corettě, Noře, Vixen, Abigail Cantodee, Jenis, Snarrylove, Die, Aye, Irině, Eliz, anizne, Nelle, Sise, Sitaře, Jamie Williams, Martě, Naty, Benny, Marsy, Kacabě, weras, Abeque, ester, lie, SOŘE 77, LidceH, pajce, Miki, Gartepce, jasmínce, sam, assez, chocholance, Trule, Ivetě, Vai, Bobině a Augustynce. Pokud jsem na někoho zapomněla, tak se moc omlouvám.

-)-)-)

Epilog

„Chci do Nebelvíru!“ oznámila rozhodně tmavovlasá zelenooká dívenka.

„Ale, ale…to je duch,“ Moudrý kloubouk se tiše pochechtával, „pročpak?“

„Protože Ronie byla ve Zmijozelu, Maia je v Havraspáru a Jamie v Mrzimoru,“ prohlásilo děvčátko tónem, který Moudrému klobouku dával najevo, že je to přece naprosto jasné.

„Hm… to ovšem není ten pravý důvod…“

Holčička se zamyslela.

„A že můj táta byl taky v Nebelvíru?“ navrhla nadějně.

„Ani to ne… ostatně tvůj druhý táta byl ve Zmijozelu. Dobře si na něj vzpomínám, bystrá mysl, odvážné srdce, mazanost… a ano, také byl neobyčejně sarkastický na jedenáctileté dítě… a dokonce mě urazil… Jestlipak mu to zůstalo?“

Děvčátko hrdě přikývlo. Vědělo, že tatínek Severus může být někdy trochu… protivný, ale stejně to podle ní byl jeden ze dvou nejlepších tátů na světě.

Tatínek Harry na ni ostatně právě s pyšným úsměvem hleděl od profesorského stolu, ale když se rozhlédla po Velké síni, všichni ostatní začali vypadat netrpělivě nebo nedočkavě. Jen Maia a Jamie se na ni povzbudivě usmívali.

„Dobře. Chci být v Nebelvíru, protože tam patřím.“ Byla si jistá, že tahle odpověď je správná.

Moudrý klobouk souhlasně pokývl.

„Přesně tak. Máš chytrou hlavu, ctižádost i špetku prohnanosti… ale také si umíš stát za svým, vrháš se do všech dobrodružství a nebojíš se skoro ničeho. Nejvíc ze všeho mi připomínáš tvého dědečka…  jen se moc nevrť, dobře vím, co máš v kapse za plánek. A také vím, že jsi ukradla tatínkovi plášť. Jenže on už to ví…a táta Severus taky…“

„Kruci,“ zamumlala Ivy.

„Ale všichni už jsou netrpěliví, tak běž… tam, kam jsi chtěla.“

„NEBELVÍR!“

Ivy Harriet Potterová hrdě vykročila k nebelvírskému stolu.

-)-)-)

„Poslední dítě je z domu,“ řekl s povzdechem Harry, když se večer ukládali ke spánku.

„Uvidíš ji každý den a na víkendy bude doma,“ zívl Severus nevzrušeně, „konečně tady bude trochu klidu, tedy když nás zrovna nebude otravovat tvůj bláznivý kmotr.“

„Není bláznivý,“ hájil Siriuse Harry, ale byla to po pravdě obhajoba velice vlažná, protože Harry dobře věděl, že špičkování se Siriusem patří k Severusovým oblíbeným zábavám. Taky věděl, že Severusovi se bude po Ivy stýskat minimálně stejně jako jemu. Byla to koneckonců jejich nejmladší holčička, i když Severus často poukazoval na to, že Sirius na ni má špatný vliv a dělá z ní pobertovskou uličnici.

Z druhé poloviny postele se ozvalo jen hlasité nevěřícné odfrknutí. A pak znovu zívnutí.

„Dobrou.“

Harry málem neodpověděl, ponořený v myšlenkách. Co asi teď dělá Ivy? Ronie zvládla první noc v Bradavicích dobře, ale Maie se stýskalo. V poslední době měli rodiče možnost vyzvednout si děti po škole a vzít je na noc domů, ale Ivy takovou možnost rozhodně odmítla, nemohla se dočkat, až bude poprvé spát ve své bradavické koleji. Jejich malá odvážná lvice. A taky tvrdohlavá a nezbedná uličnice…

Když se Harry dnes díval na Ivy pod Moudrým kloboukem a potom vesele štěbetající u bohatě prostřeného stolu, vzpomněl si na spoustu věcí. Na Roniin hrdý výraz, když usedla ke zmijozelskému stolu přesně jak chtěla – jejich nejctižádostivější a nejchytřejší dítě. Na rozzářený obličej jedenáctileté Maiy, když ji klobouk poslal za její nejlepší kamarádkou Josie do Havraspáru. Jejich malá knihomolka a přitom něžná citlivá dušička, která si tak dobře rozuměla se svou kmotrou Lunou.

A nakonec si Harry vzpomněl i na sebe, na chlapce pořád tak udiveného magickým světem kolem sebe, když stál v řadě dětí čekajících na své zařazení do koleje. A na Severuse, který tehdy seděl za profesorským stolem a nehleděl na něj zrovna přívětivě. Koho by tehdy napadlo…

Možná to bylo tím dnešním dnem, ale po dlouhé době Harryho zavedly myšlenky k počátkům jejich manželství.

Právě myslel na na jejich první vášnivou noc a ta myšlenka byla nečekaně vzrušující a on už téměř sjel rukou na pomalu tvrdnoucí penis…

…když ho vyrušily nezaměnitelné zvuky.

Harry se trochu zamračil a šťouchl do vedlejšího těla. A pak ještě jednou, než se ten obrys pohnul a zamumlal něco nevlídného.

„Severusi… příšerně chrápeš.“  

„Nechrápu,“ zavrčel dotčeně Severus, „jsem vzhůru, nemůžu chrápat…“

„Chrápeš. Strašně.“

„Nechrápu,“ odsekl nevrle jeho manžel a otočil se na bok.

Vzrušení zmizelo a Harry se znovu vrátil ke vzpomínce na svůj první školní den – tehdy by ho rozhodně nenapadlo, že uslyší Severuse Snapea chrápat. Vedle v posteli.

Cesty osudu bývají občas zatraceně podivné.

„Proč nespíš?“

Severus se k němu otočil a jeho ruka jemně přejela po Harryho rameni.

Harry se usmál a pak se posunul a lehce svého manžela políbil.

„Myslel jsem na to, že cesty osudu mohou být někdy vážně nevyzpytatelné.“

KONEC

< Kapitola 41

-)-)-)

Milé a milí, po dlouhých čtyřech letech je tu epilog povídky Spřízněni kletbou. Napsat celé tohle dílko trvalo mnohem déle, než jsem původně myslela – přišly do toho mimo jiné nějaké zdravotní potíže, miminko, ale i prostý nedostatek chuti nebo ignorance mé maličkosti múzou... I proto chci ještě jednou velmi poděkovat všem výše uvedeným komentujícím a těm, které napsaly emaily nebo dotazy ohledně pokračování, byla to ta nejlepší motivace a povzbuzení. Spřízněni kletbou je moje první fanfikce zamýšlená původně jenom jako jednorázovka, z toho myslím plynou mnohé její nedostatky. Zpětně člověk vidí spoustu chyb a použitých klišé, mnohé bych asi dnes napsala jinak, ale měnit už povídku nebudu. Nicméně jsem od začátku plánovala vést ji tam, kam došla, například epilog byl zčásti napsán už od úplného začátku. Takže se ještě jednou chci omluvit za všechny nedostatky i za ty dlouhé nezamýšlené pauzy a poděkovat za trpělivost a všechny vaše reakce. Doufám, že jste s povídkou strávily aspoň pár příjemných chvil, nebo že se vám aspoň některé její části líbily. A protože je začátek července, všem přeji krásné léto a hodně dobrých fanfikcí :-)