Spřízněni kletbou - Kapitola čtyřiatřicátá

Kapitola čtyřiatřicátá

Poslední týden školy bylo krásně. Sluneční paprsky rozzářily krajinu kolem Bradavic dozlatova, vzduch se telelil horkem a jen u jezera bylo příjemněji, jak z jeho hlubin stoupal chlad. Trávník kolem se tak stal útočištěm většiny studentů a často i profesorského sboru.

Harry s Ronem a Hermionem se ve čtvrtek usadili pod stromem, jehož větve jim nabízely přívětivý stín. Předchozí týdny byly věnovány hlavně přípravám na NKÚ, ale teď už byly zkoušky za nimi. Výsledky měly být sice až za několik týdnů, ale Harry si byl jistý, že jeho známky nebudou úplně nejhorší. S naprostou lehkostí zvládl například náročnou zkoušku obrany. Určitě k tomu přispělo i to, že poslední hodinu před zkouškou jim Tonksová připravila hranou bitvu s několika spřátelenými bystrozory, stejně tak nebyly na škodu schůzky Fénixova plamene.

Překvapivější než snadné zvládnutí obrany proti černé magii však pro Harryho byl dobrý pocit ze zkoušky lektvarů nebo z přeměňování, také kouzelné formule, bylinkářství, péči o kouzelné tvory  nebo astronomii zvládl bez nějaké vážnější chyby – aspoň o ní nevěděl. Dějiny čar a kouzel si nechal při učení nakonec a měl tam nějaké mezery, ale snad to bude hodnoceno aspoň „přijatelné“.

Nikdy předtím se tolik neučil, ale byl si celkem jistý, že Severus by neocenil manžela klasifikovaného jako „troll“ jen kvůli své lenosti.

A Siriuse a hlavně Remuse jistě taky dobré známky potěší…

Opodál seděli Fred a George v družném rozhovoru s Leem, Katie, Angelinou a několika dalšími spolužáky. Na vzdáleném konci jezera mohli zahlédnout Ginninu rudou hřívu sklánějící se k Lunině světlé hlavě – obě dívky se v minulých měsících staly dobrými přítelkyněmi. Cestou minuli i početnou skupinku zmijozelské koleje, jejíž mladší část byla zabrána do nějaké Harrymu neznámé hry. Všude postávaly i poposedávaly větší i menší skupinky znavené vedrem – zdálo se, že dnes tu je snad celá škola.

Kdyby nebylo Voldemorta, byla by to naprostá idyla.

Harry a Hermiona se opírali o strom. Harry s nepřítomným pohledem škubal stébla trávy. Hermiona s přivřenýma očima měla na klíně jakousi knihu, jejíž čtení ovšem zjevně už dávno vzdala. Ron ležel před nimi v trávě, hrál si se stéblem trávy a po chvíli trochu ospale zamumlal: „Škoda, že si nemůžeme skočit zaplavat do jezera.“

„Naši sousedé mají na zahradě velký bazén,“ řekla Hermiona toužebně, „vždycky jsme se tam v takových vedrech chodili koupat.“

Harry si vzpomněl, jak ho Dursleyovi vzali párkrát v létě na koupání k řece nebo na koupaliště – většinou tehdy, když jim nic jiného nezbylo. Ale stejně z toho moc neměl, už proto, jak na něm visely staré Dudleyho plavky, které mu teta Petunie musela v pase pořádně upravit. V duchu se otřásl, když si představil, že by si ještě někdy měl vzít něco podobného na sebe – a kdyby ho v tom viděl Severus…

Jestlipak se spolu někdy půjdou koupat? Ta myšlenka byla zvláštní – Harry si uvědomil, že vlastně vůbec netuší, jaký má Severus vztah k vodním radovánkám. Vůbec si ho ovšem neuměl představit, jak v plavkách dovádí někde v akvaparku. Bezděčně se při té myšlence usmál.

„Čemu se směješ, Harry?“

Harry zaváhal, ale pak se rozhlédl a šeptem je seznámil se svou vidinou. Ron vypadal poněkud znechuceně, Hermiona se rozesmála.

„Třeba profesora Snapea… třeba Severuse podceňuješ, Harry. Kde vlastně je? Mohl se k nám připojit, nám by to nevadilo…“

Ron si odfrkl. „Jo, to by určitě byla skvělá zábava.“

Harry se trochu zamračil.

„Náhodou, chtěl bych, abyste se se Severusem trochu sblížili… nemyslím, že byste měli být kamarádi nebo tak něco,“ opravil se, když viděl Ronův vyděšený výraz, „ale mohli byste se aspoň normálně bavit... Jste moji nejlepší kamarádi a Severus je můj manžel a já nevím, jak to všechno dopadne, ale víte, že ho mám rád…“

„My se samozřejmě budeme snažit, když tedy bude profe…Severus chtít,“ prohlásila Hermiona s přísným pohledem na Rona.

„Jasně, kámo,“ řekl Ron s předstíraným nadšením. Znělo to dost falešně, ale Harry s Hermionou si vyměnili spokojený pohled.

Ron pošimral Hermionu stéblem po noze a skoro zamyšleně podotkl: „Je pravda, že se teď Snape chová i při hodinách trochu líp – třeba mně nesebral body už možná půl roku. Asi na něj máš dobrý vliv, Harry… nebo je líp naladěný kvůli všemu tomu sexu,“ dodal potměšile.

Harry se zakuckal a Hermiona kopla Rona do nohy, ale ten ještě neskončil.

„Vážně, kdyby chtěl přijít s tebou, já s Hermionou bysme to nějak přežili…“

„Mají schůzi Řádu… tady v Bradavicích,“ vysvětlil Harry a všichni bezděky zvedli hlavu k bradavickým věžím.

-)-)-)

Severus zachmuřeně zavřel dveře svého bytu. Setkání Řádu mnoho nového nepřineslo. On i několik dalších lidí pracovalo na způsobu, jak přerušit Voldemortovo spojení se Smrtijedy, ale po nadějných začátcích se zdálo, že vše usnulo na mrtvém bodě. Severus si byl celkem jistý, že to je jen dočasné – ostatně i teď měli rozpracováno několik cest či hypotéz, jak si s tímhle oříškem poradit. Severus se ale nedokázal zbavit pocitu, že by měli postupovat rychleji. Po nedávném „žertu“ toho ďábelského trojlísku se počet útoků na veřejnost poněkud snížil, ale Severus, ač momentálně spíše optimistický, se nedokázal zbavit pocitu, že se chystá něco většího.

Napil se v kuchyni vody. Hlad neměl, možná až večer zavolá Tibby, aby mu přinesla něco k jídlu. Konečně, dobrou hovězí pečeni ocení vždycky.

Harry byl nejspíš ještě venku s kamarády. Severus proto zamířil do pracovny, aby ještě chvíli věnoval snaze zjistit, jak to prokleté spojení přesně funguje a jak ho zničit. Jeho vlastní Znamení zla mu na rozdíl od ostatních mohlo sloužit jako dobré východisko – přestože se mu díky téměř nepřetržitému úsilí dařilo spojení blokovat a minimalizovat jeho působení, přerušit úplně se ho nepodařilo.

Jeho manžel dorazil až za dobrou hodinu po něm – venku už tou dobou musela být skoro tma. Severus vyšel do obývacího pokoje, aby ho přivítal.

„Ahoj,“ Harry mu věnoval zářivý úsměv a divoce ho objal, „stýskalo se mi…“

Severus se neobtěžoval mu připomínat, že se viděli ráno a dokonce letmo na obědě. Pravdou bylo, že by s Harrym byl rozhodně raději než sedět skoro tři hodiny vedle Remuse Lupina, který se na něj každou chvíli přátelsky usmál. A ještě horší bylo, že v rámci rodinného klidu a míru mu byl Severus nucen toto gesto opětovat.

Trochu unaveně Harryho políbil do vlasů, Harry měl ovšem energie dost za dva a jemně ho povalil na zem. Pak se na něj obkročmo posadil a dychtivě ho políbil.

Asi si ovšem všiml Severusovy znavenosti, protože předtím skoro omluvně zašeptal: „Severusi… už je to skoro týden… měli bychom…“

Severus to věděl a jako odpověď k sobě Harryho přivinul těsněji.a zamumlal: „Dobře… pod podmínkou, že mě necháš ležet na zádech…“

Ušklíbl se: „Konec konců ty jsi tady mladý – a plný elánu, jak vidím.“

Harry rozhodně neprotestoval. S mírnou Severusovou pomocí z nich stáhl oblečení (mohl to samozřejmě udělat magií, ale tohle bylo víc sexy), přivolal si z ložnice lubrikační gel a netrvalo dlouho, než úmyslně pomaličku klesl na Severusovu mužnou chloubu.

Když se začal pohybovat, nespustil ze Severuse oči.

A Severus rychle zapomněl na únavu.

-)-)-)   

O dva týdny později

„Harry…“

Harrymu stačil jediný pohled na Severuse, aby mu bylo jasné, že něco není v pořádku. Jeho manžel se právě vynořil z krbu a stál před ním v postoji, který prozrazoval únavu a vyčerpání. A v jeho oslovení byla podivná naléhavost, tón, který jako kdyby chtěl uklidnit a který o to víc děsil.

Harry věděl, že tohle nebudou dobré zprávy. Mlčky přistoupil k Severusovi a čekal. Hlavou mu běžely myšlenky na jeho blízké – Sirius, Remus, Hermiona, Ron, Weasleyovi… Dokonce i na Dursleyovy si vzpomněl – Harry necítil žádnou lásku k nikomu z téhle rodiny, ale přesto nijak netoužil po tom, aby je Smrtijedi umučili k smrti…

„Ten útok…,“ Severus mluvil pomalu, jako kdyby se mu do té zprávy nechtělo, „byl na Grimmauldovo náměstí…“

Harry se najednou cítil podivně prázdný, jako oddělený od svého těla i mysli. Nemohl čekat, nemohl nechat Severuse domluvit.

„Jsou mrtví,“ řekl dutě.

Severus náhle vypadal vyděšeně.

„Ne, Harry, tak to není. Jsou naživu, oba dva, Sirius i Remus… ztratili jsme jednoho člena Řádu, ale oni žijí…jen…“

Harry se nezeptal, jen dál upíral na Severuse ten dutý pohled. A Severus se zhluboka nadechl.

„Sirius má nějaká zranění, ale bude v pořádku… Remus byl zasažen jednou hodně ošklivou kletbou a je na tom špatně… U svatého Munga nám řekli, že neví, jestli přežije noc…“

Harry chtěl křičet – Remus přece nemůže umřít – ale nešlo to. A cítil se stále podivně mimo a zároveň provinile, protože to on určitě přitáhl pozornost Voldemorta na Grimmauldovo náměstí a měl tam být, aby jim pomohl… co by si Sirius počal bez Remuse...

Sirius.

„Kde je Sirius? Jdu za ním.“

Severus neodpověděl. Mlčky ho přitáhl k sobě a chvíli ho jen objímal, dokud se Harry netrpělivě nezavrtěl. Bylo příjemné být v Severusově náručí, vědět, že je v pořádku, cítit jeho teplo a zvedající se hruď, ale musí za svým kmotrem.

„Severusi…“

„Půjdeme za ním oba, Harry, ale...,“ Severus ztěžka polkl, „je tu ještě jedna věc.“

Jeho manžel vypadal skoro provinile a vyděšeně a Harry měl náhle pocit, že nechce vědět, co se mu Severus chystá říct.

Ale Severus se tvářil odhodlaně a zhluboka se nadechl.

„Byla to Sectumsempra.“

Bylo to jako úder.

Harry náhle nemohl dýchat.

Vzpomněl si, jak se Severusem před pár měsíci mluvili o tom, jak vytvořit nové kouzlo či kletbu a jak se mu Severus přiznal ke svému snad nejhoršímu počinu, k vytvoření ohavné kletby, která znamenala pro postiženého takřka jistou smrt. A teď nemyslel na Severusovu účinnou lítost, kterou tehdy dal najevo, ani to, že se snažil tohle selhání napravit alespoň vytvořením protikouzla, ani na to, jak lehce tehdy Severusovi „odpustil“. A nemyslel ani na to, že to nebyl Severus, kdo na Remuse vrhl tu hroznou věc a kdo ho tak přivedl k branám smrti…

Prudce Severuse odstrčil a na moment se mu zdálo, že před ním nestojí jeho milovaný manžel, ale dávný nepřítel.

Nikdy mu neměl věřit.

„Nenávidím tě.“ Nikdy ho nenapadlo, že by mohl mít v hlase tolik jedu.

„Jestli Remus umře…“

„Je mi to líto, Harry,“ Severus mluvil tiše a opatrně, pokusil se k Harrymu přiblížit, ale ten ustoupil dozadu tak rychle, že málem zakopl.

Severus poraženě svěsil ruce a vzdychl. Chvíli se na sebe dívali, pak Severus zavrtěl hlavou a měkce se zeptal: „Půjdeme za nimi?“

Harry chtěl Severusovi vmést do tváře, jak se opovažuje… ale najednou jako kdyby neměl sílu křičet. Málem by zapomněl na své dva náhradní otce, kteří ho právě potřebují. Musí za nimi.

„Dobře.“

V Severusově tváři se zračila úleva, ale Harry se na něj zamračil.

„Jdu se oblíct,“ řekl stroze.

-)-)-)  

Nemocnice u svatého Munga se ukrývala ve velkém domě z červených cihel. Harrymu a Severusovi chvíli trvalo, než zjistili, kde Remus leží a než k němu došli úzkou chodbou lemovanou portréty slavných léčitelů a léčitelek.

Remus měl samostatný pokoj s malým oknem, lůžkem a několika pohodlnými židlemi kolem jídelního stolku. Jemné pastelové barvy působily uklidňujícím dojmem a celý pokoj dýchal snahou zpříjemnit co nejvíce pobyt pacientovi i jeho blízkým.

Právě teď tady byli jen Harry a Sirius. Seděli každý na jedné straně postele. Remus na rozdíl od Siriuse neměl ani škrábnutí a vypadal téměř normálně – až na příšernou bledost bezvědomé tváře. Ztratil příliš krve, tolik, že by tu ležel mrtvý – pokud by nebyl vlkodlak.

Léčitelka v citronově zeleném hábitu i Severus před chvílí odešli. Severus chtěl přinést nějaké občerstvení. I přes jejich roztržku trval na tom, že tu zůstane.

Sirius držel Remuse za ruku a tiše studoval Harryho. Dobře si všiml chladu mezi Snapem a svým kmotřencem a tušil, co by mohlo být jeho příčinou.

„Jsi naštvaný na Severuse.“

Nebyla to otázka, ale konstatování. Harry překvapeně vzhlédl.

„Jestli je to jen kvůli tomu prokletí…“

„Jenom!?,“ Harry rozhořčeně vyskočil.

Sirius významně pohlédl na svého partnera a položil si prst na ústa.

Harry se s omluvným výrazem posadil, ale ve tváři měl stále rozhořčení.

„Děláš si legraci, Siriusi? Remus mohl být mrtvý…“

„Zcela jistě by byl mrtvý, pokud by ho Severus nezachránil protikouzlem,“ řekl Sirius a byla v tom neskrývaná vděčnost. „Mohl být zasažen stovkami jiných kleteb, možná ještě horšími. Jsou takové, na které není žádný lék… Problém je jen v tom, že se Severus dostal k Remymu až za několik minut, ale to rozhodně není jeho vina a teď má Remus aspoň naději.“

Harry nevypadal moc přesvědčeně. Dlouho zatvrzele mlčel. Jak mohl Severus takovou hroznou věc vůbec stvořit? Tehdy před časem o tom mluvili a Harrymu to připadalo jako něco dávného a abstraktního, ale teď, když na vlastní oči viděl, co může Sectumsempra způsobit…

Nakonec vyslovil své myšlenky nahlas. Sirius s pochopením přikývl.

„Víš, že jsem poslední, kdo by Sna-Severuse bránil, Harry. Ale sám vím, jak je někdy snadné dělat špatné věci a víš, že já ani Remus nejsme dnes moc hrdí na to, co jsme Severusovi prováděli ve škole. Kdyby s tebou mohl mluvit Remus, asi by ti vykládal o tom, jak frustrovaného kluka může fascinovat černá magie a jak někoho nadaného může pohánět myšlenka na vytvoření něčeho, co před ním ještě nikdo neudělal… a já nevím, co všechno. Ale řekl bych, že nejdůležitější je, že Severus sám tu kletbu nikdy na nikoho nepoužil…“   

„Nikdy?“

Sirius vážně přikývl a pak jemně sáhl Remusovi na čelo.

Harry jen mlčky seděl, hlavou se mu honily myšlenky a málem přeslechl další slova svého kmotra.

„Ta kletba mířila na mě… Remus to viděl, skočil dopředu a zasáhlo ho to místo mě…,“ řekl Sirius tiše.

Chvíli trvalo, než to Harrymu došlo.

Sectumsempra mířila na Siriuse.

Remus zatím přežil jen díky svému stavu, jinak by neměl šanci zvládnout tak velkou krevní ztrátu a zranění.

Kdyby kletba zasáhla Siriuse…

Harry ani nevěděl jak, ale najednou ho Sirius držel v náručí a Harry plakal.

Tak je zastihl Severus. Nejistě se zastavil na prahu pokoje, ale Harry zvedl hlavu a smutně se na něj usmál.

-)-)-)

Trvalo to tři dny a noci, nejdelší v Harryho životě. Remusův stav byl jako na houpačce a všichni tři strávili většinu času v malém pokoji, jen spát chodili střídavě domů. Zastavili se tu i někteří členové Řádu nebo Weasleyovi – kromě pana Weasleyho, který byl také těžce zraněn. Byl už mimo nebezpečí, ale ještě pár týdnů si poleží v Doupěti.

Léčitelé přicházeli několikrát denně. Nejčastěji to byla laskavá a zároveň energická mladá žena, u níž se Harry nemohl zbavit pocitu, že ji odněkud zná. Jmenovala se Siobhan Bonesová a tohle příjmení mu nebylo neznámé, vždyť Susan Bonesová s ním chodila do školy. Ale Susan a Siobhan si nijak podobné nebyly.

Druhý den se na to zeptal Siriuse. Ten jen přikývl.

„Ovšem, že je ti Siobhan povědomá, Harry. Vypadá stejně jako její sestra Sidonia, jsou to dvojčata. A Sidonia vás oddávala, pamatuješ? Jejich matka Amelie, Susanina teta, pracuje na ministerstvu a je velice schopná, někteří v ní vidí budoucí ministryni kouzel…“

Harry si náhle na něco vzpomněl. „A má manžela a manželku…“ Ten koncept mu stále připadal nepochopitelný. Ovšem, pořád to bylo mnohem pochopitelnější než takové mužské těhotenství, které ho možná jednou čeká… při té myšlence se zachvěl.

„Ano, i když někteří svazku tří lidí neříkají přímo manželství…“ Remus zasténal a Sirius větu nedopověděl a sklonil se ke svému partnerovi.

-)-)-)

Během těch hrozných dnů a uprostřed všeho toho strachu i napětí se dozvěděli i jednu dobrou zprávu – Petr Pettigrew byl mrtvý. Stal se jednou ze dvou obětí na Voldemortově straně. Za jiných okolností by to Siriuse nejspíš potěšilo, ale teď mu to bylo podobně lhostejné jako jeho nedávné osvobození v soudním procesu.

Ta opravdu dobrá, nejlepší zpráva přišla až čtvrtého dne. Siobhan se jako každé ráno sklonila nad Remusem a obsadila nad jeho tělem několik kouzel. Pak se její tvář zjasnila úsměvem.

„Měla jsem takový pocit už včera večer, ale dnes to mohu potvrdit. Pan Lupin je oficiálně mimo ohrožení života. Jeho rekonvalescence bude ještě nějaký čas trvat, bude muset pravidelně brát Krevdoplňující a další lektvary. Také bych doporučovala…“

Ale nikdo už ji neposlouchal. Harry se šťastně usmíval, Sirius u Remusovy postele měl v očích slzy a dokonce i Severus vypadal nečekaně potěšeně. A také jako kdyby mu spadl kámen ze srdce…

-)-)-)

Voldemort zuřil.

Nikdo k němu nesměl a nikdo tak neviděl podivně směšné zvíře dupající po pokoji. Jen pár minut denně mohl teď mluvit se svými věrnými, udržet iluzi déle bylo příliš náročné. A právě se dozvěděl, že vlkodlak Lupin byl údajně spatřen na chodbě u svatého Munga, při přesunu do domácího ošetřování.

Takže žili. Oba.

Nebyl hlupák. Musel to být Black, možná s tím svým vlkodlakem, kdo stál za jeho zoufalým stavem. A možná v Blackovic knihovně by mohl najít odpověď a řešení, ale cesta k ní se mu znovu uzavřela.

Nevěděl, kolik mu zbývá času, pokud nenajde lék na svůj problém. Kontrolovat Smrtijedy bylo v tomhle stavu mnohem těžší. A už delší dobu měl jeden plán…

Kdyby jeden z těch dvou zemřel, ten zatracený spratek Potter by z toho byl celý pryč. Ale nebyli jediní, na kom mu záleželo. Byla tu ta mudlovská holka, ale tu si nechá na později, je to konečně jen jedna šmejdka. Ale Weasleovic kluk s celou tou jejich smečkou…

Od Červíčka (nebyla ho žádná škoda, ale svému posloužil) dobře věděl, že je Potter považuje za svou rodinu nebo něco podobného. Mysleli si, jak jsou v tom svém doupěti v bezpečí, ale on znal dobře slabiny toho jejich „sídla“.

Tentokrát nesmí selhat.

Konec čtyřiatřicáté kapitoly

  < Kapitola 33         Kapitola 35 >

-)-)-)