Spřízněni kletbou - Kapitola devětadvacátá

Kapitola devětadvacátá

Fred se uznale usmál. George svraštil obočí.

„Jseš si jistý, že to bude fungovat, Siriusi?“

„Doufám,“ řekl Sirius optimisticky, s pohledem na knihu, kterou držel v ruce. „Koneckonců, na sto procent nevíme nikdy nic. Já jsem si byl například stoprocentně jistý, že Harry bude v manželství s tím netopýrem nešťastný…“

„…a vypadá to na tání ledů...“

„…zdá se, že našemu malému Harrymu se podařilo rozehřát Snapeovo ledové srdce…“

Sirius mrzutě pohlédl na poťouchle se šklebící dvojčata.

„Haha, vtipné. Radši se vrátíme k našemu plánu…“

-)-)-)

Severus měl pocit, jako kdyby v poslední době stál na tenkém ledě – krajina kolem byla známá, pustá, studená a neutěšená, zato modré hloubky pod ním lákaly i děsily svou neznámostí.

Jeho vztah k Harrymu byl přesně takovou hlubinou – ještě nikdy nezažil tak silné spojení s jinou lidskou bytostí. Matku miloval, ale přesto mu byla spíše vzdálená – osamělá, nešťastná a zahořklá žena mu navíc svou lásku nikdy moc neprojevovala. V dětství míval rád svou babičku i dědečka z otcovy strany, ale zemřeli příliš brzy a ten vztah byl už jen matnou vzpomínkou. Miloval Lily, ale ten vztah byl ke konci spíše jednostranný – a navíc posílený jeho samotou, zoufalstvím i pocity viny. A měl nesporně rád Elliota, jenže intenzitou se tato náklonnost ani zdaleka nemohla rovnat jeho současnému citu k Harrymu.

Jediné štěstí bylo, že díky Voldemortovi neměl moc času být z toho všeho vyděšený anebo se vůbec přespříliš zabývat těmito „idiotskými srdečními záležitostmi, které soudného člověka v lepším případě nebetyčně otravují a v tom horším mu zatemňují úsudek i rozum“.

Co se týkalo Temného pána, za posledních pár týdnů sice došlo k několika útokům, ale šlo spíše o menší záležitosti, o kterých se veřejnost mnohdy ani nedozvěděla.

Severusovi to ovšem připadalo jako klid před bouří.

Navíc se Draco Malfoy nevrátil z vánočních prázdnin.

A Severus si nedělal iluze o tom, že by se snad věnoval domácímu studiu.

Tedy rozhodně ne domácímu studiu toho, co se jeho vrstevníci učili v Bradavicích.

Mnohem pravděpodobnější je, pomyslel si Severus pochmurně, že ho milující tetička Bela učí něco úplně jiného.

Ten zatracený kluk nebyl jeho příbuzný (rozhodně ne blízký, nějakého prapředka by nejspíš našli) ani jeho bůhvíjaký oblíbenec – Severus si byl dobře vědom Dracových chyb. Ale i tak – několik let byl mladý Malfoy jeho žákem a svěřencem ve Zmijozelu.

Navíc ho znal jako sice rozmazlené, ale přesto vcelku roztomilé a nevinné plavovlasé batole – a i když se snažil, nemohl předstírat, že je mu Dracův osud lhostejný. Bylo to tím těžší, že dobře věděl, jak ten chlapec vyrůstal a co ho pohání i motivuje. Věděl, že pro pár uznalých pochval od Luciuse by ten kluk udělal cokoliv.

A bohužel si byl jistý, že Lucius to ví také.

-)-)-)

„Severusi, co vlastně teď Fénixův řád dělá proti Voldemortovi?“ zeptal se Harry během jejich první hodiny lektvarů v novém roce. Seděl na stole a pozoroval kotlík, do kterého před chvílí přihodil čerstvě nasekanou várku přísad – teď musel zhruba patnáct minut čekat, než se lektvar proti hadímu uštknutí zbarví do ruda.

Dobrá otázka.

„Nejsi členem řádu, Harry.“

„To vím taky,“ řekl Harry podrážděně, „ale není to, jako bych byl malé dítě, které se s Voldemortem nikdy nesetkalo. A nechci žádné podrobnosti, jen… chci vědět, co se děje.“

Severus si promnul kořen nosu.

Měl sto chutí říct Harrymu, že mu do toho nic není, ale pak si vzpomněl na toho sotva patnáctiletého chlapce, který musel mít sex se svým nenáviděným vyučujícím. A na to dítě, které stálo před Voldemortem ve čtrnácti a které sledovalo zemřít svého spolužáka. Na Harryho noční můry, na jeho mrtvé rodiče…

Kdo jiný by měl mít právo vědět?

Navíc, Black by nejspíš žádné podobné skrupule neměl, pokud by se ho Harry zeptal…

„Ve skutečně toho moc není,“ přiznal zamračeně a na chvíli přestal třídit malé lahvičky se staršími lektvary, „ti členové, kteří jsou bystrozory nebo na ministerstvu, mohou v rámci svých zaměstnání samozřejmě udělat nejvíc. Několik posledních útoků směřovalo proti nejschopnějším bystrozorům nebo starým členům řádu či jejich potomkům… takže ty se snažíme do určité míry chránit. Bohužel nemáme moc informací o Voldemortových plánech… takže alespoň promýšlíme ty nejpravděpodobnější hrozby a jejich možná řešení. A taky byly nějaké pokusy sledovat podezřelé osoby a potenciální Smrtijedy, ale na to, upřímně řečeno, nemáme dost lidí. A i když se ministerstvo i my snažíme, myslím, že obecně se Voldemortova hrozba stále podceňuje…“

„Hm.“ Harry zamyšleně zíral na oranžově zbarvený a bublající obsah kotlíku, „myslíš si, že Voldemort něco chystá?“

Severus přikývl a hodil jednu lahvičku s nevábně páchnoucím lektvarem do koše. 

„Je to už přes půl roku, co je Voldemort zpátky… a zatím jsme nebyli svědky žádného většího střetu nebo útoku. Takže si myslím, že brzy něco přijde…“

„Říká se,“ Harry zaváhal, jako kdyby se to bál vyslovit, „že je nesmrtelný…“

Severus se ponuře ušklíbl. No, když už řekl Harrymu tolik…

„Pamatuješ si, proč jsem tě mohl v létě zachránit?“

„No, něco se společnou magií… část Voldemortovy magie je v té tvé?“

„Není to úplně přesné, ale… no, v zásadě ano. Kvůli přivolávání Smrtijedů musel Voldemort spojit určitým způsobem svou magii s jejich. A tím, jak jsme se tím po tvém napadení byli nuceni zabývat, zjistili jsme, že Voldemort využívá magii Smrtijedů k posílení své moci a síly. Prostřednictvím Znamení zla si od všech svých věrných neustále „půjčuje“ jejich magii a díky tomu je momentálně prakticky neporazitelný… Nikdo z nich to samozřejmě netuší, tahle věc totiž patří v kouzelnické společnosti k těm nejtabuizovanějším a nejzakázanějším…“

„Takže,“ skočil mu Harry do řeči, „znamená to, že k poražení Voldemorta se musí tohle spojení úplně přerušit?“

Severus trochu překvapeně, nicméně uznale nadzvedl obočí.

„Přesně tak.“

„A jak…“

„To stačí, Harry. Už toho víš až příliš… víc než někteří členové řádu, mimochodem. A je mi fuk, co tvrdí Brumbál, všechny ty nesmysly s pro… se vším možným, je ti teprve patnáct. Není to tvůj boj.“

„Už jsem s Voldemortem bojoval,“ odsekl Harry naštvaně, „a náhodou jsem…“

„Náhodou, opravdu jen čirou náhodou, jsi ještě pořád naživu,“ Severus podrážděně zvýšil hlas, „nezpochybňuju, že máš nějaké zásluhy… ale sám dobře víš, že bez zásahů a pomoci jiných bys tady už nestál.“

„Fajn,“ Harry vztekle začal míchat rudnoucí lektvar, „hlavně, že můžu být ženatý…“

„Svatba a sex ti zachránily život,“ řekl Severus odměřeně, „myslíš si snad, že bych si tě vzal, kdyby to nebylo naprosto nezbytné?“

„Jo,“ řekl Harry hořce, „zapomněl jsem. Myslíš si, že to snad nevím? Že ti za to nejsem vděčný? Že ses obětoval a vzal si někoho, koho nesnášíš…“

„Neřekl jsem, že tě nesnáším…“

 „Dobře, tak mě snášíš – to je vážně mnohem lepší.“    

Severus se zamračil.

„Chováš se jako dítě, Harry,“ řekl ostřeji, než měl v úmyslu, „na tvém místě bych se raději soustředil na pořádné míchání. Nezapomněl jsi, že máš brzo zkoušku?“

Harry se nadechl, ale pak si to zjevně rozmyslel. A stále naštvaně i nešťastně jen stiskl rty a míchal ten zatracený lektvar mnohem silněji, než bylo nutné.

-)-)-)

„Belatrix mi říkala, že máš nějaké problémy s Avada Kedavrou,“ Lucius ostře pohlédl na svého syna. Narcisa nervózně spolkla poslední sousto a její ruka svírající vidličku pomalu klesla na stůl.

„Snažím se,“ odsekl Draco mrzutě, „nemůžu za to, že teta Bela je blázen…“

„Takhle nemluv,“ Lucius si přejel rty ubrouskem a pak na Draca pevně pohlédl, „i přes jisté své… nedostatky… je tvá teta oblíbenkyní našeho Pána. A sám jsem viděl, že ta pitomá myš byla mrtvá až skoro po deseti minutách tvého ubohého snažení – jak chceš bojovat s našimi nepřáteli, když nedokážeš ani něco tak primitivního?“

Narcisa mu konejšivě položila ruku na paži a prosebně pohlédla na zjevně rozhořčeného Draca. Ten se užuž nadechoval k prudké odpovědi, ale po matčině pohledu zavřel ústa a vztekle nabodl na vidličku kus masa.

„Právě teď je tvůj trénink obzvláště důležitý, Draco,“ pokračoval Lucius, „Temný pán má velké plány… A příští týden půjdeš se mnou na další setkání, kde se konečně dozvíme podrobnosti – tak ať mi neuděláš ostudu…“

Draco se napřímil a horlivě přikývl.

„Ano, otče. Budu se snažit, přísahám.“

-)-)-)

Hodina obrany byla pořádně náročná – Tonksové se muselo přiznat, že je vůbec nešetřila. Několik Harryho spolužáků dokonce skončilo v péči madam Pomfreyové – Levandule měla po bůhvíjakém prokletí čtyři ruce, Seamus byl po dvojím silném Confundu natolik zmatený, že začal obcházet učebnu dokolečka s mumláním „pět vajec, pět vajec….“ a Susan Bonesová z Mrzimoru se po Rictusempře nemohla přestat svíjet na zemi a smát, takže bylo nutné ji na ošetřovnu odlevitovat. I Ron s Hermionou museli na kontrolu, zda na nich použité kletby nezanechaly nějaké následky.

Harry na ně čekal v knihovně, kde si k němu přisedla Ginny s tou zvláštní dívkou z Havraspáru… jak se jen jmenovala? 

„Taky vám Tonksová dává tak zabrat?“ Ginny se na něj soucitně zašklebila, „po naší poslední hodině jsme si všichni museli dát Posilující lektvar…. Tedy kromě Luny, ta byla úplně v pohodě.“

Luna. Harry jí věnoval úsměv.

„To máš můj obdiv.“

Luna se jen zasněně usmála.

„Stačí si dávat pozor na strachopudy… Ale slyšela jsem, že ty a profesor Snape jste byli zasaženi šípem…“

Harry se zmateně zamračil.

„Kde? Já i Se… profesor Snape… jsme naprosto v pořádku.“

Luna jen pokrčila rameny a pak naklonila hlavu a pátravě si ho prohlédla.

„Víš, myslím, že je to pravda.“

Divná holka, pomyslel si Harry, ale nechtěl Lunu urazit – zdála se jinak docela milá. Rozhodl se raději neodpovídat a místo toho se otočil ke Ginny.

„Ještě jsem tě od Vánoc pořádně neviděl, Ginny. Jak sis je vlastně užila?“

Ginny se zasmála.

„Bylo to skvělé. Fred a George sice pořád někam mizeli – takže jsme měli asi nejklidnější Vánoce za posledních patnáct let – ale i tak to byla legrace. Máma spálila vánoční pudink, Charlie si s sebou vzal malého dráčka, který nám sežral všechny zahradní trpaslíky a Percy celý den ze šoku nepromluvil, když přistihl Billa, Fleur a Chrise v posteli. Ne, že by nám to nějak moc vadilo…“

Harry se pobaveně rozesmál.

„Jo, Ron něco takového povídal…“

„Co jsem povídal, Harry?“

Harry se otočil.

„Ginny mi jen vyprávěla o Vánocích v Doupěti…“

„Hm,“ Ron klesl na židli u stolu, „Hermiona přijde každou chvíli. Hele, vím, že jsme chtěli ještě zajít k Hagridovi, ale nenecháme to na zejtřek? Jsem úplně mrtvej…“

Luna se na něj zamyšleně podívala.

„Víš, co by ti pomohlo? Potřeboval by sis popovídat s pantoflíčky. To jsou skřítci, kteří žijí v korunách stromů a mají úžasnou schopnost dodávat člověku radost a energii…“

-)-)-)

Severus měl v pondělí volnou hodinu a právě si v kuchyni pochutnával na kávě – a přikusoval k ní poslední kousek čokolády, kterou dostal od Harryho k Vánocům – když se před ním s prásknutím objevila Tibby a oznámila mu, že má hovor v krbu.

„Koho to mozkomoři nesou…,“ zabručel Severus naštvaně – nesnášel, když ho někdo rušil u jídla – ale přece jen se zvedl a zamířil do obývacího pokoje, kde na něj z krbu zírala tvář Remuse Lupina.

No, aspoň to není Black.

„Co chceš, Lu… Remusi?“

Na Remuse Lupina jeho tón bohužel neúčinkoval, vlkodlak se jen pobaveně usmál.

„Ahoj, Severusi. Je mi líto, jestli přicházím nevhod…“

Severus se ovládl, aby na vlkodlaka nevyjel, že on i pes přicházejí vzhledem k jejich vztahu nevhod vždycky – koneckonců všichni přece chtěli tento vztah kvůli Harrymu změnit – ale přesto jeho hlas právě nepřekypoval vlídností, když zavrčel:

„Zkrať to, Remusi. V kuchyni mi stydne káva…“ Sice se dala snadno ohřát kouzlem, ale jen ať Lupin ví, že rozhodně nemá čas na hloupé nebo zbytečné řeči.

Lupinova tvář ale náhle zvážněla.

„Severusi… já i Siri.. Sirius… víme, že jsi byl u Dursleyových kvůli těm podpisům a jsme si jistí, že víš o nich a o Harryho dětství víc, než nám Harry říká…“

„Možná,“ řekl Severus nepříliš ochotně.

„Mysleli jsme, že by ses někdy mohl stavit na Grimmauldově náměstí a že bychom si o tom mohli promluvit…,“ Remusův hlas byl skoro prosebný a Severus před ním neochotně kapituloval.

„Dobrá. Tenhle týden nemám čas, ale možná ten příští bych mohl. Ve středu odpoledne má Harry zkoušku z lektvarů… to by se hodilo.“

Remus souhlasně přikývl.

„Díky, Severusi, budeme ti opravdu vděční…“

„Není zač,“ zamumlal Severus s přemáháním, snaha o zdvořilost mu sice způsobovala bolesti břicha, ale když je to kvůli Harrymu…

„Sbohem, Lu… Remusi. A pozdravuj Siriuse… doufám, že se mu hodí můj vánoční dárek. Nepochybně mu sluší – vždycky jsem ho viděl radši jako psa.“

Remus se neurazil a vesele se zašklebil.

„Byl to skvělý dárek, Severusi, jistě by tě potěšilo, kdybys viděl, jak teď Sirius spokojeně a bezstarostně běhá na našich výletech… Hezký den!“

„Sbohem,“ řekl Severus tváři mizející v plameni a odfrkl si. Kruci, když si člověk vezme sirotka vyrůstajícího jako nechtěné břímě u jediných pokrevních příbuzných, čekal by aspoň, že bude mít klid od rodinných návštěv. Samozřejmě, s jeho štěstím se do role tchánů museli pasovat zrovna tihle dva… horší by snad jako tchýně byla už jen Belatrix.

Severus se otřásl nad tou děsivou vizí a rychlým kouzlem ohřál svou kávu. Pak si vložil do úst kousek čokolády od Harryho. Byla opravdu výtečná – Severus labužnicky zavřel oči a málem zasténal blahem. Potěšení z čokolády mu naštěstí nemohlo zkazit ani tucet návštěv těch dvou Pobertů…    

-)-)-)

Harry váhavě zaklepal na dveře laboratoře.

Chvíli se nic nedělo, teprve po dvou nebo po třech minutách zaslechl Harry rychlé kroky blížící se ke dveřím.

Sakra, Severus asi nebude z toho vyrušení v dobré náladě… Ale bylo už pozdě litovat a konečně, Harry opravdu potřeboval se Severusem mluvit.

Vlastně ne přímo mluvit, ale…

Dveře se zprudka otevřely. Severus se podle očekávání mračil.

„Co chceš, Harry? Doufám, že to za to stojí, musel jsem dát ten lektvar do stáze a to mu vůbec neprospívá…“  

„Jsi tady celý večer,“ řekl Harry omluvně, „a já jsem ti jen chtěl popřát k narozeninám…“

Severus na něj jen ohromeně zíral.

Jak ten kluk vůbec ví, že mám narozeniny?

Pak za sebou zavřel dveře.

Dívali se na sebe.

Nakonec Harry přistoupil blíž, stoupl si na špičky a jemně Severuse objal a políbil. Severus si toho určitě nebyl vědom, ale vypadal docela sexy ve svém tmavém pracovním oblečení a s vlasy rozcuchanými… a taky hezky voněl – byla to vanilka?... Harry netušil, ale líbal Severuse mnohem déle než měl v úmyslu…

„Všechno nejlepší, Severusi,“ řekl tiše, když se pomalu odtáhl a rozpačitě natáhl k Severusovi ruku s malým balíčkem, „nevěděl jsem, co ti koupit, ale všiml jsem si, že už jsi snědl tu čokoládu od Vánoc… a to druhé se ti snad taky bude hodit.“

V pečlivě zabaleném balíčku bylo dárkové balení plněných kotlíků z té nejlepší hořké čokolády a poukázka do knihkupectví.

„Děkuji, Harry. Bude se mi to hodit, chtěl jsem si zrovna koupit jednu novou encyklopedii…“

Harry roztomile zrůžověl. Severus nemohl odolat a sklonil se, aby teď pro změnu on něžně přitiskl své rty na Harryho, ale brzy se ten něžný polibek změnil na něco víc, na něco hladového a téměř zoufalého. Severus si ani neuvědomoval, že pustil balíček na zem… a už vůbec netušil, jak se náhle ocitl na křesle s Harrym na klíně. Harryho ruce svíraly lem jeho košile a jeho jazyk se dychtivě nořil do Severusových úst. Severusovy ruce na oplátku putovaly po Harryho těle. Chlapec měl na sobě jen tenké krátké tričko a bylo snadné vklouznout rukama pod něj a začít smyslně třít bradavky, které pod tím dotekem ztuhly… a Harry skoro zakňučel a prudce vydechl.    

Severusovy ruce pokračovaly v tom téměř mučivém dráždění… a nebyly to jen vzdechy a sténání, které mu prozradily, že Harry je vzrušený. A taky nebyl sám. Jejich erekce se třely o sebe, jak se Harry téměř nevědomky začal pohybovat proti němu… a teď i Severus dýchal rychleji.

Šikovné ruce mistra lektvarů bez váhání uchopily Harryho půlky a pomáhaly mu se pohybovat… ale poté, co se Severus dotýkal té hebké kůže, byla látka kalhot obtěžující překážkou. Severus bez přemýšlení sáhl po zipu kalhot, pak ale na okamžik zaváhal.

„Harry? Můžu?“

Severusovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že Harry jeho otázku neslyšel. Merline, vypadal tak rozkošně a sexy, s těmi rozčepýřenými černými vlasy, s rozšířenými zorničkami, se rty pootevřenými a vášnivě sténajícími…

Upřeně hleděl do Harryho očí, když o něco hlasitěji opakoval svou otázku a Harry ho tentokrát slyšel a otevřel ústa k odpovědi, ale pak jen přikývl, jako kdyby nedůvěřoval svému hlasu. 

Bylo otázkou dvou vteřin rozepnout zip kalhot a uchopit do ruky Harryho tvrdý penis, zároveň Severus znovu zachytil Harryho měkké rty svými. Jeho prsty obratně laskaly Harryho mužství, od kořene až po sametově hebkou špičku, už zvlhčenou kapkou rozkoše. Stačilo jen pár pohybů k tomu, aby Harry hlasitě zasténal a bílá tekutina vytryskla mezi ně… Severusova ruka zůstala na Harryho penisu, dokud cítil jeho škubání a Harryho třes, pak ho pomalu opustila, zatímco rty ještě jednou jemně políbily Harryho a pak jeho jazyk sklouzl po krku dolů a olízl slaný pot z kůže. Harry se zachvěl a se zasténáním zavřel oči.

Po chvíli laskání té vonící a potem zvlhlé kůže Severus zvedl hlavu. Harry otevřel oči a hleděl na něj s líným úsměvem… dokud mu oči nesjely k Severusovu stále tvrdému ptáku.

Než si Severus uvědomil, co se děje, Harry sklouzl z jeho vzrušeného klína na zem a vkleče pomalu rozepínal Severusovy kalhoty.

Severus vydechl očekáváním, ale přesto se pokusil promluvit.

„Harry, nemusíš…“

Místo odpovědi se Harry jednoduše sklonil a vzal Severuse do úst. Severus zasténal a rukama pevně sevřel opěradla křesla.

Harryho jazyk škádlivě kroužil kolem špičky a pak se jeho ústa rozevřela víc a Severusův penis obklopilo vlhké teplo. A pak se Harryho hlava začala pomalu pohybovat nahoru a dolů, nezapomínajíc na dráždění jazykem… a Severusova hlava bezmocně klesla na křeslo. Ach, Merline, bylo to zkrátka jen… naprosto úžasné… a Harry v tom byl zatraceně dobrý, když vezmeme v úvahu, že to dělal teprve počtvrté…

Trvalo to jen pár minut, než Severus ucítil blížící se vyvrcholení. Všechny jeho nervy se už dávno shromáždily v rozkroku a když Harry náhle přejel jazykem po uzdičce, bylo to jako exploze. Severus se napjal a hlasitě a téměř bolestně zasténal, zatímco Harry stěží stihl polykat teplou tekutinu tryskající do jeho úst. 

Teprve po několika minutách zvedl Harry hlavu a trochu nejistě se na Severuse usmál. Severus nic neřekl, jen láskyplně hladil Harryho vlasy a tvář. Nechtěl se zvednout, chtěl tu takhle sedět už navždy, dívat se do Harryho krásných zelených očí, dotýkat se ho…

„Severusi?“ Harryho tichý hlas ho vytrhl z přemýšlení.

„Půjdeme do ložnice?“

Ach, ano, je přece úterý. A té zatracené kletbě tohle nestačilo, přestože to bylo sakra skvělé.

Kromě toho… Severus si náhle uvědomil, že tohle by se stalo v jakýkoliv den. Čert vem úterý, byl si jistý, že právě měli poprvé sex, aniž by vůbec pomysleli na svůj týdenní závazek – a koneckonců tenhle druh sexu se nepočítal, takže ho vlastně vůbec mít nemuseli.

Tohle byla prostě jenom… touha. A láska.

A Severus náhle nehodlal čekat. Ale zároveň nechtěl použít ta dvě slovíčka, která mu odjakživa připadala jako klišé – tak nadužívaná ve všech těch hloupých mudlovských filmech nebo laciných románech. Proto jen tiše zašeptal, s rukama stále s něhou tančícíma po Harryho tváři: „Mám tě rád, Harry…“

Harry hned nereagoval a Severus si chviličku nebyl jistý, jestli ho vůbec slyšel… ale pak se jeho manžel rychle a nečekaně zvedl a prudce i smyslně ho políbil na ústa a Severus ucítil na rtech svou vlastní trochu nahořklou chuť.

Pak se Harry odtáhl a šťastně usmál.

„Já tebe taky, Severusi…“

Tak tohle bylo rozhodně klišé. Ale Severus si nestěžoval. Po celém těle se mu rozlilo nečekané a nečekaně příjemné teplo. A neměli dnes náhodou ještě něco na práci?

Nedbale si zapnul stále rozepnuté kalhoty (mělo to vůbec cenu?) a pak pomalu vstal a vytáhl Harryho do náručí.

Když ho po chvíli líbání pustil, Harryho tváře byly červené a pod kalhotami se mu rýsovala boule. A Severus se náhle na jejich povinnost nejen těšil – to koneckonců nebylo úplně nové.

Náhle se jí nemohl dočkat.

Bez meškání vzal proto Harryho do náručí a odnesl do ložnice. A ještě za chůze umlčel Harryho smích polibkem.

Konec devětadvacáté kapitoly

< Kapitola 28       Kapitola 30 >

-)-)-)

První kapitola v novém roce je konečně tady... Velmi děkuji za komentáře k předchozí kapitole symphony, kali, Sharlaid, paje1, Berusce, Patoložce, samuelovi, Blesk, Bobo, Acháje, Saskye, Máje, bacil, Profesor, Ab Moon, Sindriel - a za zvlášť dlouhé komentáře speciálně Lanevře a Belldandy. Ze všech mám velkou radost :-) Jinak se vám všem i všem ostatním čtoucím znovu moc omlouvám za zpoždění, ale někdy je to s mou Múzou těžké - má svou hlavu a nepřijde na zavolání... Takže bych chtěla další kapitolu přidat opět do plus mínus tří týdnů, ale stoprocentně to slíbit nemůžu. Ale budu se snažit :-)