Spřízněni kletbou - Kapitola dvaatřicátá

Kapitola dvaatřicátá

Z autobiografie Harryho Pottera

Kapitola devatenáctá

Od událostí v Prasinkách se útoky stále stupňovaly a jestliže snad do té doby někteří válku přehlíželi, teď už to rozhodně možné nebylo. Snad jediným pozitivním aspektem celého dění, který ovšem zaznamenali jen někteří, bylo to, že Voldemort nebyl tas tak silný v kramflecích, jak to na první pohled vypadalo.

Jestli jsem ovšem tehdy byl něčím skutečně překvapen, byla to zrada Narcisy a Draca Malfoyových. Tedy „zrada“ je možná příliš silné slovo. Prostě vzali před Voldemortem nohy na ramena, jak výstižně poznamenal Sirius.

Bylo to hned druhý den po útoku, když se před branami Bradavic objevila hysterická Narcisa Malfoyová a napůl vedla a napůl vlekla polomrtvého syna. Jejich pán se na něm náležitě vyřádil – smrti Draco unikl zřejmě jen díky postavení svého otce, i když Lucius se ho prý okamžitě po jeho selhání v Prasinkách veřejně zřekl. K Voldemortově vzteku pak nesporně přispělo i to, že akce v Prasinkách nebyla tak drtivým a po všech stránkách úspěšným útokem, jak bylo zžejmě zamýšleno - spíše všem zasvěceným ukázala některé slabiny celé té zločinné bandy.

Nikdo kromě Brumbála se mimochodem nikdy nedozvěděl, jak se vůbec Narcisa dostala z Voldemortových spárů na bradavické pozemky, i když většina z nás tipovala Blackovic knihovnu a nějakou pořádně temnou magii. Podstatnější ovšem bylo, že Narcisa okamžitě po spatření prvního kompetentního čaroděje – což byl poněkud úsměvně Filius Kratiknot – klesla na kolena a podle starého zvyku čistokrevných požádala o milosrdenství a azyl ve jménu Helgy z Mrzimoru.  

Jeho udělení sice předcházela dost divoká diskuze Řádu, ale nakonec se ho Draco i Narcisa dočkali, ovšem za poměrně přísných podmínek. Museli odevzdat hůlky a složit Neporušitelný slib, že nikdy vědomě neublíží nikomu z Řádu ani nikomu nevinnému. Byli internováni v Bradavicících, na pravděpodobně nejbezpečnějším možném místě, kde je jen těžko mohl někdo z Voldemortových věrných najít a potrestat.

Sirius se rychle uzdravil a už v březnu se zúčastnil dalšího boje Řádu s Voldemortem, opět byla napadena jedna kouzelnická vesnice. Já jsem se na tomhle boji podílet nesměl – na tom se kupodivu shodli Remus, Sirius i Severus. Bylo ovšem dohodnuto, že tento zákaz bude platit jen dalších pár měsíců, do mých šestnáctých narozenin. Šlo o kompromis, za který jsem byl vděčný – hlavně Severus by mě nejraději zamkl doma alespoň do sedmnácti.

Strávil jsem tedy několik dalších bojů v Bradavicích – vždycky jsem mrzutě seděl u krbu, střídavě naštvaně a vyděšeně zíral do plamenů a občas se bavil hašteřením Tibby a Dobbyho. Měl jsem nejasný dojem, že za jejich pošťuchováním je něco víc, ale musím přiznat, že blíž jsem po tom nepátral – milostný život domácích skřítků nebyl tehdy úplně v popředí mého zájmu.

Někdy začátkem dubna však přišla Hermiona s nápadem, který se nám během několika dnů podařilo zrealizovat. Tím nápadem bylo založení jakési „přípravky“ Fénixova řádu. Nebyl jsem to jen já, kdo dychtil připojit se k boji s Voldemortem, ovšem mladší sedmnácti let do Řádu vstoupit nemohli. Ale pokud se spousta šestnáctiletých nebo mladších hodlala oficiálně zapojit do bojů hned, jak to bude možné, proč je na to lépe nepřipravit? Skupina Fénixova plamene – tak poeticky jsme náš vzniklý spolek nazvali – se tedy měla scházet jednou týdně a cvičit především pokročilá obranná kouzla. Schůzky většinou vedl někdo z řádu – nejčastěji Tonksová nebo Sirius – a zapojit se mohli všichni od čtvrtého ročníku výše, jedinou podmínkou byl slib, že se dotyčný vědomě nepřipojí k Voldemortovi.  

Mohlo by se zdát, že studenti čtvrtých ročníků byli ještě příliš mladí. Bohužel situace byla taková, že s přibývajícími útoky nebylo možné vyloučit, že se tyto děti brzy ocitnou v situaci, kdy budou muset pomáhat hájit svůj domov a rodinu.

Do Fénixova plamene vstoupila velká část starších studentů a studentek – k překvapení mnoha nechyběli ani Zmijozelové, byť jich bylo nejméně. Do prázdnin se už mnoho schůzek nestihlo, ale činnost skupiny pokračovala úspěšně i na podzim.

Ještě před koncem školního roku nás však šokovala jedna velmi nečekaná událost.

Začalo to Siriusovou smrtí.

Ale celá ta záležitost byla trochu složitější.

A pokud říkám trochu, považujte to spíše za silný eufemismus.

-)-)-)

„Můj pane!“ Belatrix Lestrangeová nadšeně klesla na kolena. Sotva popadala dech. „Mám dobré zprávy!“

Voldemort se dychtivě naklonil.

„Jde o to, co jsme hledali?“ Voldemort se obezřetně rozhlédl a pro jistotu zabezpečil místnost několika dalšími kouzly.

„Ano, můj Pane, našla jsem něco, co bude našemu účelu vyhovovat, bylo to v téhle knize…“

„Ukaž!“

Belatrix uctivě vložila do jeho ruky rozevřenou knihu, na jejímž černém hřbetě bylo vyraženo ozdobné lesklé B. Voldemortovy oči se zaleskly, když dychtivě přelétaly stránky. Na bledém znetvořeném obličeji se po chvíli objevilo uspokojení, které však působilo snad ještě děsivěji než obvyklý výraz Pána zla.

Po pročtení příslušných stran Voldemort chvíli uvažoval. Jeho oči několikrát zkoumavě sklouzly po skloněné ženské postavě. Nakonec promluvil.

„Budeš to ty, má drahá Belo, komu svěřím tu čest. Ty jediná budeš moci namířit hůlku na svého Pána. Jen tobě věřím, má milá.“

„Děkuju, pane, děkuju, nezklamu vás.“ Belatrix se skoro zajíkala vzrušením. Voldemort ji spíše znuděně pozoroval a pohladil Nagini, která se před chvílí probudila z pravidelného spánku. Had zasyčel blahem.

„Kdy, můj pane?

„Co nejdříve. Podrobnosti probereme po dnešním setkání, Lucius už stojí za dveřmi. Jdi pro zajatce. A Belo, nikomu ani slovo.“

Žena horlivě přikývla a po další úkloně téměř vyběhla z místnosti. Vrazila přitom do Luciuse Malfoye, který jí jen chladně pokývl a po uctivém pozdravení Temného pána se posadil na své místo.

Voldemort v duchu vzdychl. Mnohem raději by ten úkol svěřil někomu jinému než Bele, dokonce i on si byl vědom její psychické lability. Lucius by za normálních okolností byl jistě skvělou volbou, ale těžko mohl důvěřovat někomu, kdo nedokázal zvládnout ani svou rodinu. Navíc, čím méně lidí bude zasvěceno, tím lépe.  

-)-)-)

Něco se dělo.

Voldemort nebyl spatřen celé týdny, což bylo podivné – v předchozích měsících se obvykle objevil alespoň v závěru bojů v kouzelnických osadách. Navíc náhle poklesla intenzita útoků, což vedlo k obavám z toho, že Smrtijedi se svým vůdcem chystají nějakou větší akci.

Na druhé straně, byly tu náznaky, že nejde jen o běžné ticho před bouří.

Šířily se podivné zvěsti.

Povídalo se, že Belatrix Lestrangeová je mrtvá a tyto pověsti se staly prakticky jistotou ve chvíli, kdy úředníci ministerstva převzali do své péče dům na Grimmauldově náměstí. Belatrix Lestrangeová ho nevlastnila ani měsíc. Mnozí to kvitovali s uspokojením, neboť se po smrti Siriuse Blacka stala jeho jedinou dědičkou i přes stejně oprávněné nároky Narcisy Malfoyové. Narcisa Malfoyová však svůj nárok neuplatnila a na jeho vznesení se předepsanou dobu nečekalo. V tom měl mít údajně prsty i Narcisin manžel Lucius a o něm a hlavně o jeho dlouho nespatřené rodině se taky povídalo leccos.

Avšak než mohlo být o osudu domu rozhodnuto, objevil se náhle zcela nečekaný vlastník.

-)-)-)

před dvěma měsíci

Sirius vypadal nečekaně vážně.

„Nesmíš to nikomu říct, Harry. Nikomu kromě Severuse, ani Hermioně nebo Ronovi.“

„Já vím, Siriusi,“ Harry se dotčeně zamračil, „to mi nemusíš připomínat. Jenom…“

Chvíli bylo ticho a pak si Harry vzdychl.

„Jenom nevím, jestli je přesvědčím, víš. Jestli budu vypadat dost nešťastně a tak. Zvlášť Hermiona by to mohla poznat, určitě se jí něco bude zdát divné a bude přemýšlet, co se děje. A taky se mi moc nechce jim takhle lhát a oba tě mají rádi, taky to pro ně bude těžké….“

Sirius ho vzal kolem ramen.

„V tom případě je budeš muset vídat co nejméně – možná bys mohl pár týdnů zůstat ve sklepení? Každý by jistě uvěřil, že jsi naprosto zdrcený takovým neštěstím…. teď, když mě konečně prohlásili nevinným. Opravdu mě to mrzí, Harry, ale věř mi. Nejde to jinak.“

„Hm,“ Harry nevypadal moc nadšeně, „aspoň bys mi mohl říct, k čemu to všechno je. Nejsem malé dítě, víš. Jsem ženatý muž a-“

Sirius zasténal a legračně se zašklebil:„Merline, to mi radši nepřipomínej.“

Ale bylo to spíš, aby se neřeklo, a oba to věděli.

Pak se Sirius tajemmě usmál a konejšivě poplácal Harryho po rameni.

„Dozvíš se to brzy, slibuji.“

-)-)-)

„Mmm, to je hezké...,“ zamumlal ospale Severus, když mu Harry přejel jazykem přes bradavku. Chvíli ji sál a pak jeho jazyk sklouzl dolů, až k jizvě nad pupíkem, která byla následkem jednoho Voldemortova trestu. Ale to už byl Severus naprosto vzhůru, převalil se a s hlubokým polibkem přišpendlil Harryho na postel. Někdy mezitím musel použít čistící kouzlo na jejich ústa, protože po ranním dechu nebylo v jejich náruživém šermování jazyků ani památky. Harry byl nahý a s jeho erekcí třoucí se o tu Severusovu netrvalo dlouho a oba oddychovali po vyvrcholení.

Pak se Severus opřel o loket a líně Harryho pozoroval – za necelý rok ušel opravdu velký kus cesty od toho plachého vystrašeného chlapce, který se sexu s ním bál. Teď tu ležel s tvářemi zrudlými a se spokojeným úsměvem, skoro šestnáctiletý mladík, který byl tak dychtivý a nadšený, jak to odpovídalo jeho věku. Severus opravdu litoval, že musí jít vykládat malým Mrzimorům a Havraspárům o nelegálních lektvarech – mnohem raději by Harrymu ukázal, že i on sám má ještě spoustu energie a… ehm, mužné síly.

Alespoň se sklonil a věnoval svému manželovi jemný polibek.

„Nevypadáš zrovna jako truchlící příbuzný…“

Harry se zamračil. Severus se už naučil, že Harry mohl mít docela náladu, ale momentálně byl v té fázi, kdy se mu to zdálo roztomilé. Přirozeně nebylo na škodu, že tato nálada byla zaměřena na Blacka. Tedy vlastně na jeho drahého tchána Siriuse.

„Vážně mě to štve, Severusi, trčím tu už jak dlouho jako nějaký mrňavý ubrečený sirotek a když mě navštíví Ron s Hermionou, musím jíst ty pitomé pálivé kořeny, abych vypadal ubrečeně. A kdyby mi Sirius aspoň řekl proč…“

„Neví to ani Remus,“ pokusil se Severus hrát ďáblova advokáta. Ano, tak daleko to dopracoval – obhajoval Blacka a to kvůli nějakému beztak praštěnému nápadu.

Harry jen něco nevrle zavrčel a pak se mrzutě vyhrabal z postele. A pohlédl na hodiny.

„Nechci ti nic říkat, Severusi, ale asi bys měl jít. Nebo ti chudáci z druháku přijdou o hodinu lektvarů… a budou z toho určitě hrozně nešťastní.“

Severus se ušklíbl.

„Vsadím se, že stejně jako ty v jejich věku.“

Harry se na něj jen nevinně usmál.

„No, kdo může za to, že lektvary jsou tak oblíbený předmět?“

-)-)-)

Když Hedvika jedné soboty konečně přinesla zprávu od Siriuse, Harry se právě ve svém pokoji dohadoval se zrcadlem, které bylo poslední dobou jakési náladové a s oblibou mu dělalo naschvály – například se zamlžilo pokaždé, když se do něj Harry chtěl podívat.

Dopis byl stručný.

„Harry, jsem znovu na světě. Pro vysvětlení všeho můžeš během dnešního dne dorazit na GN. Klidně vezmi i Rona a Hermionu. S.“

-)-)-)

Hermiona s Ronem byli pochopitelně v šoku a taky trochu naštvaní a nezřízeně zvědaví. Harry se jim omluvil za to, že jim o Siriusově smrti neprozradil pravdu (v podstatě oprávněně svalil vinu na Siriuse) a pak bezmocně roztáhl ruce.

„Hele, já už vážně nic nevím. Ale máte se mnou jít na Grimmauldovo náměstí, Sirius nám všechno vysvětlí…“

„Hned teď?“ Ron se nedočkavě zvedl.

Harry přikývl. Hermiona vyskočila a pohlédla směrem ke krbu. Pak se zarazila. 

„Severus… oh, profesor Snape… půjde s námi?“

Harry zaváhal. Sirius o Severusovi nic nepsal… ale předtím dovolil Harrymu informovat ho o tom, že jeho smrt je pouze předstíraná. Možná by se ho měl zeptat, zda vyrazí s nimi.

Ale Severus si novinku s předstíraným nezájmem vyslechl a pak pokrčil rameny.

„Sirius zval jen tebe a kamarády, pochybuji, že nějak moc touží po mé přítomnosti. A ty mi bezpochyby všechno povíš, až se vrátíte.“

To byla pravda, takže na Grimmauldovo náměstí vyrazili ve třech. A zde se v obývacím pokoji připojili k poněkud překvapivé čtveřici – k Siriusovi, Remusovi, Fredovi a Georgeovi.

Konec dvaatřicáté kapitoly

< Kapitola 31       Kapitola 33 >

-)-)-)

Milé a milí, po velmi dlouhé době přicházím s pokračováním Spřízněni kletbou. Za velkou prodlevu se znovu moc omlouvám, ale řešila jsem ve svém životě dost zásadních věcí a povídky šly prostě stranou (nehledě na to, že moje Múza odjela někam na dovolenou). Stále mám poněkud náročnější období, což by se snad mělo během několika měsíců změnit, každopádně jsem vždy měla a mám v úmyslu se Spřízněni kletbou pokračovat a příběh dokončit. Všem velmi děkuji za komentáře k předešlé kapitole, které (ač se to nezdá) mě poháněly k dalšímu psaní.

Tahle kapitola je spíše kratší a psala se mi po takové době dost obtížně, nicméně doufám, že příště to bude lepší :-) Další část by měla přijít optimálně do měsíce (případně do dvou), pak snad by mělo psaní nabrat trošku tempo - mám v plánu ještě kolem deseti kapitol.