Spřízněni kletbou - Kapitola jednatřicátá

Kapitola jednatřicátá

Harry se celou cestu do Prasinek nezastavil – když se ocitl pod Medovým rájem, dýchal rychle a trhaně a v boku ho píchalo.

Ale to nebylo to, co ho zastavilo, když přes sebe přehodil plášť a chystal se vyrazit nahoru – a nebyl to ani tlumený hluk, ani občasné výkřiky a rány shora.

Uvědomil si, že vlastně neví, co dělat. A napadlo ho, jak by se asi Severus tvářil, kdyby zjistil, že prostě bezhlavě vtrhl do boje.

Věděl, že jeho neviditelný plášť je výjimečný – nebylo to tak dávno, co o tom mluvil se Severusem. Brumbál prý plášť před léty zkoumal a zjistil, že se nepodobá žádnému dalšímu neviditelnému plášti – i tak jich existovalo jen velmi málo a byly pořádně drahé, ale ten Harryho nad nimi vynikal kvalitou materiálu a především svými vlastnostmi – mimo jiné ho téměř nebylo možné odhalit.

Jenže Voldemort o plášti jako takovém jistě dobře věděl díky tomu zrádci Pettigrewovi – možná ne o jeho výjimečnosti, ale věděl. A kletby přilétající z místa, kde zdánlivě nikdo není – nenapadlo by brzy někoho, že se tam kdosi skrývá pod pláštěm neviditelnosti?

A že ten kdosi je Harry Potter?

Harry vzdychl a jeho ruka pevně sevřela hůlku.

Musí být nějaká možnost.

Možná… možná by neměl bojovat celou dobu. Ale možná… možná tu a tam jedna dobře načasovaná kletba v pravou chvíli…

Pokud při něm bude stát Merlin, toho by si nikdo všimnout nemusel…

Uvědomil si, že bude muset být velmi opatrný. Ostatně, nebylo to tak, jako kdyby toho znal tolik, aby mohl čelit Smrtijedům nebo dokonce Voldemortovi, pokud by byl odhalen – tenkrát na hřbitově v Malém Visánku měl zatracené štěstí, které se nejspíš nebude opakovat. Tonksová byla sice velmi schopná a pěkně náročná učitelka a Harry byl v obraně vždycky dobrý, ale byl si celkem jistý, že většina Smrtijedů zná kletby a triky, proti kterým by neměl šanci.

S touto myšlenkou Harry naposled pečlivě zkontroloval svůj plášť – ne, nikde nic nevykukovalo, nic ho neprozrazovalo.

V duchu poslal poslední modlitbu k Merlinovi a tichoučce vystoupal po schodech.

-)-)-)

Severus měl výhodu v tom, že většinu Smrtijedů dobře znal. Věděl, kdo z nich je nebezpečný, znal jejich styl boje i kletby, které s oblibou používali.

První, komu čelil hned po svém přemístění do Prasinek, byl Carrow. Ten zbabělec právě zapálil jeden z výstavných domů na hlavní ulici a bojoval s dvojici, která v domě bydlela – bohužel se zdálo, že postarší manželský pár se v alespoň vzdáleně podobné situaci ocitl naposledy v Bradavicích na hodině obrany proti černé magii.

Než Severus zasáhl, rychle zkontroloval situaci – zahlédl pár lidí z Řádu a naštěstí se zdálo, že mají nad Smrtijedy mírnou převahu. Kolem se odehrávalo několik soubojů, hořelo pár domů, vypadalo to ale, že zatím nejsou nějaké velké ztráty na životech nebo příliš mnoho zraněných. A kromě Carrowa nehrozilo Severusovi bezprostřední nebezpečí – a ten si ho naštěstí zatím nevšiml…

Ale i těch pár vteřin stačilo, aby se manželská dvojice svíjela v křečích na zemi – a oba už krváceli.

Musel rychle zasáhnout.

„Expelliarmus!“

Raději by použil Avada Kedavra, ale to nebylo tak jednoduché – člověk to musel myslet zatraceně vážně…

Neozbrojený Carrow se bleskurychle otočil. V obličeji měl čirou nenávist.

„Ty!“ vyprskl rozzuřeně, „ty vši-“

Ale Petrificus totalus ho umlčelo.

Severus se rychle obrátil ke dvěma lidem na zemi. Muž už byl v bezvědomí, žena se zavřenýma očima slabě sténala.

„Voluma Tesamentum.“ To by mělo uzdravit ty nejhorší rány, aby nebyli v bezprostředním nebezpečí smrti, nemusel ani použít jeden ze svých lektvarů.

Pak namířil hůlku na dům a rychle pronesl Aguamenti, sotva ale domluvil, zaslechl za sebou varovný výkřik.

A pak Carrowovu sestru.

„Vulnus laceratum!“

Otočil se právě včas.

-)-)-)

Harry byl k smrti vyděšený.

Byl na ulici sotva minutu, když mu došlo něco jen zdánlivě samozřejmého – že nejde jen o Severuse, Remuse a Siriuse. Zahlédl totiž poblíž jedno z dvojčat a jednu čarodějku z Řádu, na jejíž jméno si nemohl vzpomenout. A to znamenalo, že někde bojuje i druhé dvojče… a pan Weasley… paní Weasleyová…  

Ti všichni… ti všichni by mohli…

Nechtěl, aby zemřel kdokoliv z nich – Fred, George, Bill, Charlie, Brumbál, McGonagallová, Tonksová, Kingsley…

A on nemůže chránit všechny….

Nemohl dýchat, hrdlo i celé tělo mu sevřela panika.

Co když…

Ale po chvíli se jeho dýchání vrátilo do normálu.

Uklidni se! nařídil si v duchu. Nikomu nepomůžeš, když tady budeš stát vyděšený jako prvák pod Moudrým kloboukem…

Prostě… prostě jen musí být strašně opatrný.

Všiml si, že ta neznámá čarodějka vlevo se zapotácela a klesla na zem. Její protivník, mohutný Smrtijed s čouhajícími prošedivělými vlasy, s pomstychtivým výrazem zvedl ruku s hůlkou.

„Ava…“

Harry reagoval téměř instinktivně.

„Expelliarmus!“

Teprve pak si uvědomil, jak nahlas to pronesl a úzkostlivě se rozhlédl, ale zřejmě jeho slova zanikla v hluku ostatních výkřiků a dalším rachotu – nedaleko se právě s duněním zhroutil jeden hořící dům.

„Locomotor mortis,“ zamumlal tišeji – tohle zaklínadlo cvičili na poslední hodině obrany. Všiml si, že čarodějka se pomalu zvedá ze země. Obezřetně a trochu nechápavě se dívala kolem, ale hůlku už měla namířenou na nehybného Smrtijeda – teď už si s ním bez problémů poradí.

Tohle bych mohl zvládnout, pomyslel si Harry s úlevou.

Rozhlédl se, zda by někdo další nepotřeboval nenápadnou pomoc.

-)-)-)

Hestia Jonesová nechápala, jak je to možné – v jednu chvíli ležela na zemi pokrytá bolestivými vředy  a Lucius Malfoy na ni mířil hůlkou, ve druhé náhle ležel na zemi Malfoy.

George Weasley se ohlédl, protože si byl jistý, že za ním právě někdo vystřelil z hůlky kouzlo, které Smrtijeda proti němu znehybnělo – ale vzadu nikdo nestál.

A Severus byl jediný, komu to došlo – když se na moment ocitl v dost nepříjemné situaci, sevřený v pasti dvěma svými bývalými kolegy, náhle by přísahal, že za sebou zaslechl tichý šepot – a vzápětí byl jeden z jeho protivníků odzbrojený.

Ten zatracený spratek!

Ale ještě než se vypořádá se svým neposlušným manželem, na řadě byl někdo jiný. Severus zuřivě zamumlal zaklínadlo, které starého Rokwooda pro dnešek vyřadilo z boje a přitom se snažil nemyslet na to, že ten hloupý kluk je někde tady…

-)-)-)

Voldemort seděl v Malfoyovic sídle, hladil Nagini, která se kolem něj láskyplně ovinula, a zamračeně sledoval hodiny. Chtěl jen rychlou a především varovnou akci – kde všichni byli? Zapálit Prasinky a vypořádat se s těmi několika bojujícími by přece nemělo trvat tak dlouho…

Narcisa Malfoyová ho nervózně pozorovala z rohu místnosti, mnula si ruce a občas rychle pohlédla na svého syna vedle sebe – neseděl tu sám, spolu s ním tu byli další čtyři mladíci. Nebo spíš chlapci – a bez rozdílu měli ve tváři podobný výraz napjatého očekávání a špatně skrývaného strachu.

Všichni v místnosti vzhlédli, když se sem s prásknutím přemístil Rudolfus Lestrange. Lapal po dechu, jednu ruku měl ve dvojnásobné velikosti a rychle se uklonil, než spustil.

„Můj… pane… potřebujeme posily… je tam Brumbál s tou svou sebrankou… kromě bystrozorů… a…

Voldemortovy oči se zúžily.

„To si s nimi nedokážete poradit?“

„…je jich hodně… můj pa… pane….,“ zakoktal Lestrange a pod hrozivým pohledem svého pána se téměř přikrčil.

Voldemort mu vztekle pokynul.

„Dobrá! Vrať se zpátky! A vy čtyři,“ otočil se k tiché čtveřici v čele s bledým Dracem Malfoyem, „jděte. A ty, Malfoyi,“ zabodl oči do Dracových, „doufám, že konečně prokážeš, že jsi opravdu synem svého otce.“

Draco rozechvěle přikývl. Lestrange už byl pryč a během pár vteřin se přemístili i čtyři zbývající bojovníci – ještě předtím si nasadili masky.

Narcisa, která teď zarývala nehty do dlaní, s Voldemortem osaměla, ale dlouho v tom děsivém tichu, rušeném jen tichým a pokojným syčením Nagini, sedět nedokázala.

Po chvíli pomalu vstala. Zdálo se, že ji to stojí nesmírné úsilí.

„Můj pane, půjdu připravit něco… k jídlu… a říct skřítkům, aby připravili něco na případné ošetření zraněných…“

Byla to dost ubohá výmluva, ale Voldemort jí ledabyle pokynul a Narcisa rychle odešla. Téměř se zdálo, že prchá – jako kdyby s ním nedokázala vydržet v jedné místnosti.

-)-)-)

Belatrix Lestrangeová chladně pokývla na svého synovce, když se spolu se svými třemi společníky objevil vedle ní. Právě se vypořádala s jedním bystrozorem, vlasy jí divoce vlály kolem hlavy a v obličeji měla pološílený výraz. Draco se bezděky zachvěl.

„Ty a Murray půjdete se mnou. Mám nějakou práci tamhle – vyřídit si staré účty…,“ divoce se zasmála a zamířila k vysokému domku opodál.

Draco polkl, ale nezbývalo mu nic jiného než Belatrix následovat.

-)-)-)

„Ne.. prosím… přestaň…“ kvílela žena bezmocně. Tělo jejího muže se třáslo pod další kletbou Cruciatus a starý muž už ani neměl sílu křičet. Jen sípal a po bradě se mu řinula krev z rozkousaných rtů…

Belatrixiny oči se leskly uspokojením, když na chvíli sklonila hůlku. Pak se výsměšně zasmála.

„Ach… bolí to, že, můj drahý? Prozradím ti tajemství… celé ty prokleté roky v Azkabanu jsem snila o tom, jak se s tebou a tvými kolegy znovu setkám… i když,“ pohrdavě kopla do starcových nohou, „tenkrát s tebou byla větší zábava…“

Muž něco nesrozumitelného zachrčel. Jeho žena, na kterou Murray vedle mířil hůlkou, znovu zoufale vykřikla.

„Prosím… nech ho…“

„Ach, kde by pak byla zábava?“ Belatrix se rozesmála a pak náhle zmlkla a nenávistně pohlédla na muže před sebou.

„Nicméně už to tady začíná být nudné, můj drahý Barnesi… Je načase to ukončit,“ znovu s pohrdáním kopla do těla, které sebou reflexivně škublo, „ale ještě předtím, je tady jedna věc… nenecháme tu přece tvou ženušku opuštěnou…“

Otočila se a namířila hůlku na ženu, která se s hrůzou přitiskla ke zdi. Belatrix se potěšeně zasmála, ale pak se najednou ušklíbla, jako kdyby ji něco napadlo.

„Zabij ji, Draco.“

Draco ztuhl. Žena před ním vypadala trochu jako McGonagallová, ale ještě o něco starší a naprosto bezmocná. Pramínky šedých vlasů zplihle visely kolem bílého a vyděšeného obličeje, její drobná postava se choulila ke zdi, jako by u ní hledala pomoc…

Je to nepřítel. Bystrozorova žena…

„Ne… prosím… ne…“

Draco namířil hůlku a snažil se, aby se v jeho ruce tolik nechvěla. Věděl, že teta ho pozoruje. A jeho otec – nesmí ho zklamat…

Dokáže to.

Odhodlaně se napřímil. „Avada…“

„Ne…,“ šeptala žena a po tvářích jí tekly slzy, „ne…“

Nemohl to udělat.

„Dělej,“ zaječela zuřivě Belatrix, „dělej, ty zbabělče! Náš pán nebude šťastný, až uslyší o tvé neschopnosti… Murrayi, podívej se, co se děje venku…“

Venku bylo už nějakou chvíli podezřelé ticho.

Voldemort. A otec. Merline, pomoz mi…

Draco to zkusil znovu, ale marně. Nemohl…

„Jdou sem… bystrozorové,“ vykřikl náhle Murray varovně, „celá skupi…“

Nedopověděl a klesl na zem, zjevně zasažen nějakým prokletím. Draco a Belatrix už na nic nečekali. Belatrix chytla Murraye a přemístili se.      

-)-)-)

O kus dál klečel Remus nad Siriusem. Poslední Smrtijed před chvílí zmizel a on se konečně mohl rozběhnout ke svému partnerovi. Bylo to jen několik minut, co Siri padl k zemi, nemohl být přece…

Sirius byl v bezvědomí a do země pod ním se vsakovala krev. Remus se zoufale rozhlédl, ale to už vedle něj poklekla mladá žena, zjevně od svatého Munga, a s hůlkou namířenou na Siriusovu hruď zamumlala pravděpodobně nějaké diagnostické kouzlo. Siriuse obklopila různobarevná zář a žena ji pozorně sledovala. Teprve teď si Remus uvědomil, že je mu povědomá, určitě ji už někde viděl…

„Co… co se mu stalo…“ zašeptal náhle někdo za ním zoufale a Remus zvedl hlavu. Vedle nich stál Harry, v ruce držel neviditelný plášť a vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče. Když klesl na kolena, Remus ho instinktivně objal a v tuhle chvíli ho vůbec nezajímalo, kde se tu Harry vzal…

„Já…nevím, Harry…,“ zamumlal bezmocně.

Ach Merline, prosím, ať je Sirius v pořádku…

Úplně přeslechl kouzlo, které mladá žena pronesla. Trhl sebou, když mu konejšivě položila ruku na rameno a vážně pohlédla na něj i na Harryho – kupodivu nedala najevo žádné překvapení, že tady vidí slavného Harryho Pottera.

„Má kromě povrchních řezů prasklá dvě žebra, komplikované zlomeniny obou nohou, poraněnou slinivku a vnitřní krvácení, ale právě teď jsem ho stabilizovala a bude v pořádku. Potřebuje přesun ke svatému Mungovi, předpokládám, že mě budete následovat…“

Remus i Harry vydechli úlevou a Remus pevně sevřel Harryho ruku.

-)-)-)

Schůze Řádu byla vzhledem k situaci nečekaně krátká, ale vlastně nebylo divu – všichni byli vyčerpaní a mnozí lehce zranění.

Jen Brumbál sám vypadal překvapivě svěže, i když se také zapojil do boje.

„Ministerstvo před chvílí vydalo oficiální prohlášení,“ pronesl starý čaroděj, když se rozhlédl po všech shromážděných, „zdá se, že šlo spíš o varovnou akci, Smrtijedi se zjevně zaměřili především na vyvolání strachu a také na ty, kteří v minulé válce bojovali proti Voldemortovi, mají příbuzné mezi bystrozory a podobně. A také na mudlorozené, naštěstí jich ale v Prasinkách mnoho nežije… Domnívám se nicméně, že akce se nezúčastnili zdaleka všichni Smrtijedi-“  

Moody se ušklíbl.

„Upřímně, myslím, že Smrtijedi zjevně trochu vyšli ze cviku… Nejspíš s námi moc nepočítali a zdá se, že neznají nejnovější členy řádu…“

„Což se ovšem teď změnilo,“ podotkl Brumbál. Pak si vzdychl.

„Přesto jsme bohužel zaznamenali nějaké ztráty. Tři lidé z Prasinek jsou mrtví a několik lidí je vážně zraněných. Většina z vás si pamatuje bystrozora Barnese – vždycky byl pyšný na to, že jeho poslední akcí bylo dopadení Belatrix Lestrangeové. Bohužel se mu dnes rozhodla pomstít – jeho žena nějakým zázrakem přežila jen s nějakými menšími zraněními, ale Barnes byl opakovaně vystaven kletbě Cruciatus… už předtím na tom nebyl zdravotně nejlépe a teď sice žije, ale…“   

Nemusel pokračovat. Všichni věděli, že Barnes už nikdy nanabyde jasného vědomí. A Brumbál se rozhodl ponechat si zatím pro sebe zvláštní informaci, kterou mu po rozhovoru s Melanií Barnesovou sdělil jeden z bystrozorů – o tom, že Draco Malfoy se nezdál být příliš nadšeným Smrtijedem. Ale Severuse by to jistě zajímalo, vždy měl pro toho chlapce slabost…

„Zemřel také jeden z bystrozorů a další je v kritickém stavu. Pokud vím, všichni Smrtijedi jsou naživu a většinu zraněných nebo zneškodněných se ostatním podařilo přemístit s sebou, takže pozitivní zprávou jsou jen dva zajatí, kteří už byli přemístěni na ministerstvo… Bohudíky jsme neztratili nikoho z Řádu, ačkoliv máme několik vážně zraněných – ti by se ale bez následků měli uzdravit. Zdá se, že za to můžeme zčásti poděkovat i Harrymu Potterovi…“

„Harry se přece boje neúčastnil…,“ zamračil se Bill Weasley. Také většina ostatních vypadala překvapeně nebo nechápavě.

Brumbál se trochu pousmál a nadechl se k vysvětlení, předešel ho ale Severus, jehož tvář vedle Brumbála připomínala bouřkový mrak.

„Bohužel… pan Potter zjevně odmítl zůstat v bezpečí Bradavic a navzdory mému výslovnému zákazu se s neviditelným pláštěm tajně vydal do Prasinek. Zřejmě se zas jednou projevil jeho zachráncovský komplex. Ještě jsem s ním nemluvil, je se svým kmotrem u sv. Munga, ale jakmile se objeví…,“ naštvaně se odmlčel.

Fred a George si vyměnili pohledy, v nichž se dalo jasně vyčíst chudák Harry – vypadalo to, že Snape je parádně rozzuřený.    

„Ale no tak, Severusi,“ Brumbál dobromyslně poplácal mistra lektvarů po rameni, „musíš uznat, že navzdory všemu se Harry vlastně choval velmi uvážlivě. Je pravděpodobné, že někomu z nás zachránil život nebo zdraví… a přestože bych byl rád, kdyby se příště nevystavoval podobnému nebezpečí…“

„Jen přes mou mrtvolu,“ zavrčel Severus vztekle.

„…ve skutečnosti bychom možná mohli zvážit,“ pokračoval Brumbál nevzrušeně, „jeho zapojení do dalších akcí…“

Severus jen nevěřícně otevřel ústa. A někteří ostatní členové Řádu i přes spíše stísněnou atmosféru měli co dělat, aby se nerozesmáli – nikdy by je nenapadlo, že uvidí Severuse Snapea neschopného řeči a lapajícího po dechu jako ryba na souši.

Fred se s jasnou lítostí ve tváři naklonil k bratrovi.

„Říkal jsem ti, že nosit malý fotoaparát se může vždycky hodit…“

-)-)-)

Harry vystoupil z krbu co nejtišeji, potají doufal, že Severus už spí.

Samozřejmě, takové štěstí neměl. Jeho manžel stál hned vedle krbu a probodával ho očima. Harry ovšem vůbec nečekal první otázku.

„Jak je Blackovi?“

Harry překvapeně zamrkal.

„Uh… je v bezvědomí… ale bude v pořádku…“

Nejistě se odmlčel. Vzduch kolem něj se zdál vibrovat napětím – a Severus na něj zíral, jako kdyby ho nejraději uškrtil. Ale nemluvil a Harry po chvíli váhavě udělal krok ke své ložnici – ale Severusův hlas ho zastavil.

„Ty idiote! Mohl jsi být mrtvý… proč jsi mě sakra neposlechl? Alespoň jednou bys krucinál mohl dělat, co ti řeknu… ale ne, velký Harry Potter musel běžet do boje, bez něj by se to přece neobešlo…“

Harry zbledl. Severusův tón i slova ho na chvíli přimrazily k podlaze – bylo to jako předtím, předtím, než si Severuse vzal… jako kdyby se mezi nimi neodehrálo nic z minulých měsíců, jako kdyby mu Severus nikdy neřekl, že ho má rád…

Ale pak znovu pocítil vztek. Udělal krok ke svému manželovi a podíval se mu do očí. Snažil se, aby mluvil pevně, i když se mu do očí bůhvíproč draly slzy.

„Já už nejsem dítě, Severusi. A náhodou dobře vím, že když jsem se oženil, tak jsem z právního hlediska dospělý a nikdo mi nemůže nařizovat, co mám dělat… ani ty. A nejsem tak hloupý, abych nevěděl, že jsem mohl umřít…“

Hlas mu zakolísal, ale pokračoval dál.

„…ale ty taky, Severusi… a Sirius a Remus… a všichni ostatní… A já… nemohl jsem tady prostě sedět… a…“

Teď už mu po tvářích tekly slzy a Severus málem udělal krok dopředu, chtěl ho vzít do náruče a říct mu, že všechno bude v pořádku… Věděl, že pro Harryho muselo být těžké vidět Blacka vážně zraněného… a konečně vidět celý ten boj v Prasinkách, zraněné a možná i mrtvé… pro Severuse to nebylo nic nového, ale Harrymu bylo pořád jen patnáct, ať tvrdil, co chtěl… dokonce i když mohl mít v něčem pravdu, pomyslel si Severus neochotně…

„…vím, že kdybys zemřel, Severusi, tak bych umřel taky… ale… to není, proč jsem tam šel…“

„Přesně to jsem si myslel – že se tolik bojíš o svůj život,“ ušklíbl se Severus sarkasticky – pro Merlina, jako kdyby už toho zatraceného kluka neznal pomalu lépe než sebe…

„Prostě… prostě nemůžeš umřít, Severusi, nemohl bych…,“ Harry nedopověděl, ale to už ho Severus tiskl k sobě, já vím, Harry, ale proč ty nemůžeš pochopit, že bych nemohl zvládnout, kdyby se ti něco stalo…

„Pšt… no tak, Harry…,“ mumlal Severus, zatímco držel Harryho v náručí. Ale i Harry ho pevně objímal a stále plakal, ale teď už byl klidnější – a pak pomalu zvedl hlavu a zadíval se mu do očí.

„Miluju tě, Severusi,“ řekl tiše.

Severus na to nic neřekl. Něžně Harryho políbil, jeho ruce jemně a uklidňujícím způsobem přejížděly po Harryho zádech. A jeho tmavé oči se vpíjely do Harryho zelených, které mu mlčky odpovídaly – Severus nemusel nic říkat. Věděl, že Harry ví.

A to stačilo.  

Konec jednatřicáté kapitoly

< Kapitola 30       Kapitola 32 >

-)-)-)

Kapitola 31 je tu s malým zpožděním - dala mi docela zabrat... Největší motivací mi jako vždy byly vaše komentáře, za které moc děkuji - tentokrát konkrétně Bobo, Vixen, Saskye, Máje, paje1, Noře, kali, Patoložce, Acháje, bacil a Corettě... A opět platí, že se budu snažit napsat další kapitolu zhruba do měsíce.