Spřízněni kletbou - Kapitola osmadvacátá

Tuhle kapitolu chci jako dárek věnovat všem věrným čtenářkám tohoto příběhu - a především těm několika z vás, které příběh pravidelně komentujete, odpouštíte mi zpoždění a máte pro mě většinou jen milá slova, i když jste jistě někdy také zklamané... Díky moc vám všem - bez vás by tato povídka nebyla taková, jaká je - a možná už by nebyla vůbec.

-)-)-)

Kapitola osmadvacátá

Na nástupišti v Prasinkách panoval čilý ruch, jak skupinky studentů nastupovaly do vagónů – mnozí sháněli své kamarády, aby se s nimi na cestu mohli usadit v kupé, jiní ještě rychle kontrolovali, zda nic nezapomněli. Přišlo i několik studentů, kteří na Vánoce zůstávali v Bradavicích, aby mohli zamávat spolužákům.

Byl chladný zimní den, slunce však jasně svítilo. Všem na nástupišti stoupaly od úst obláčky páry, ale navzdory tomu i navzdory kdesi v dáli probíhající válce s Voldemortem byla nálada spíše veselá. Málokdo si všiml tiché a plaché Jane Fieldové, jejíž otec, zkušený bystrozor, zemřel před třemi týdny při střetu se Smrtijedy. Dívenka se smutnou tvářičkou postávala stranou od ostatních a čekala na svou nejlepší kamarádku – zapomnětlivá Maddy si na poslední chvíli vzpomněla, že nechala pod postelí dárek pro babičku.

Zaznamenal ji však štíhlý a bledý chlapec, který kolem ní zdánlivě lhostejně přešel do prvního vagónu. Když však naposled stočil pohled k bradavickým věžím, i nepříliš pozorný člověk by zaznamenal v očích Smrtijedova syna nečekané emoce.

-)-)-)

Potter tu byl taky a loučil se s mudlovskou šmejdkou i s bandou zrzavců. Draco znechuceně zkřivil rty. Pak sklouzl pohledem na holku přešlapující opodál. Dcera zrádce. Field pocházel z čistokrevné rodiny, ale té cti si nevážil a byl za to spravedlivě potrestán. Tetička Bella se na něm prý docela vyřádila.

To Draco si samořejmě vážil přízně Temného pána – ale přesto se mu z Bradavic příliš nechtělo.

Jistě že chtěl dělat něco užitečnějšího než poslouchat žvásty Brumbálových poskoků.

Samozřejmě chtěl pomoci Pánovi zla vyčistit kouzelnickou Británii – i když osobně byl toho názoru, že by bohatě stačilo prostě těmi mudlovskými šmejdy pohrdat a veškeré zrádce ignorovat, však oni by si sami rychle rozmysleli, na které straně stát, pokud by jim mohlo přinést výhody spojení s vládnoucím Voldemortem. Tohle ale Draco přirozeně nikomu vykládat nehodlal.

Ani svému otci.

Napřímil se.

Je mu sice sotva šestnáct, ale udělá všechno, aby na něj jeho otec byl hrdý. Lucius Malfoy jen málokdy někoho pochválil. Draco měl někdy pocit, že je stále jen malý kluk dychtivě čekající na otcův chladný hrdý úsměv, na nenápadné schvalující přikývnutí, na uznalé poplácání po rameni a na ta řídká a přitom tak sladká slova Výborně, Draco nebo Jsem na tebe hrdý, synu.

Teď dostal příležitost, za kterou musí být šťastný.

Když se ale ještě jednou – naposledy – podíval na starobylý hrad, měl navzdory cestě před sebou (cestě ke svým rodičům, pro Merlina!) náhle pocit, že opouští bezpečný domov.

-)-)-)

Harry věděl, že by měl víc myslet na to, co se děje kolem. Měl by se víc soustředit na boje posledních týdnů, na pomalu, ale jistě rostoucí počet mrtvých. Ale on se přesto nečekaně cítil docela šťastný, tak šťastný, jak jen mohl být v téhle situaci a v téhle době.

On a Severus se ukázali být mnohem kompatibilnější, než by si někdy pomyslel.

A u když už jsme u myšlenek – nemohl přestat myslet na svého manžela. Severusova tvář, oči, tělo, dokonce i jeho sarkastické poznámky, prostě Severus, to všechno se objevovalo v jeho hlavě a před jeho zrakem i v těch nejnevhodnějších chvílích.

Sex byl pořád lepší.

Jejich rozhovory stále upřímnější.

Každý den se stále víc těšil dolů do sklepení.

Každý týden se stále víc těšil na jejich společnou noc.

Celý prosinec se těšil na jejich první společné Vánoce.

Harry už nemohl popřít, že má Severuse rád.

-)-)-)

„Poslouchej pořádně, Remy. Kdybys to někdy musel dělat sám…“

Sirius pronášel složité kouzlo, doprovázené pohyby rukou, s takovým ladným půvabem, že z něj Remus nemohl spustit oči.

Trvalo to skoro minutu.

Ale pak…

„Siri… to je nádhera!“

Sirius hrdě přikývl a zálibně pohlédl na své dílo. Vánoční strom stojící poblíž krbu byl ozdoben červenými, zelenými i zlatými koulemi a dalšími ozdobami roztodivných tvarů, kouzelné svíčky planuly teplým měkkým světlem, drobní andílci se vznášeli nad zelenými svěžími větvemi, řetězy se umně proplétaly mezi jednotlivými patry obrovského smrku. Vše vytvářelo podivuhodně sladěný a kouzelně harmonický i působivý celek, navíc podtržený jemným zvukem tiché vánoční hudby a vůní vanilky a skořice linoucí se po místnosti.

„Jedna z mála věcí, na kterém mohou být Blackovi opravdu hrdí,“ podotkl Sirius, „tohle kouzlo na zdobení vánočního stromu vymyslela skoro před sto lety má prababička Elfrída a vyhrála s ním tehdy evropskou cenu za nejlepší kouzlo roku. Jinak to ale byla strašná fúrie, zemřela vzteky, když jí jeden mudlovský otec stoupl v Příčné ulici na nohu a neomluvil se jí na kolenou…“

Remus jen zavrtěl hlavou.

„Když tě tak poslouchám, Siri, pořád žasnu, že jsi vlastně docela normální…“

„Jenom docela,“ prohodil Sirius škádlivým tónem. A pak se zamračil.

„No, snad se zvládnu chovat normálně i při večeři a ráno…“

„Musíš,“ řekl přísně Remus.

„Jo, já vím. Naštěstí jsem měl aspoň nějaký čas si na tu myšlenku zvyknout…“

-)-)-)

Před třemi týdny

„Cože? Ani náhodou, Remusi!“

„Uklidni se, Siriusi. Kruci!“

Sirius se totiž mezitím proměnil v černého psa a se zuřivým štěkotem začal obíhat místnost.

Remus si s povzdechem sedl a čekal.

Naštěstí to netrvalo dlouho, za chvíli měl Siriusovu černou hlavu na klíně. Vlkodlak se sklonil a políbil svého partnera na čelo.

„Víš, dobře, že bychom ho měli pozvat taky, Siri. A upřímně, myslím si, že pokud chceš strávit Vánoce s Harrym, nic jiného ti nezbude…“

Sirius truchlivě přikývl.

„S tím, jak funguje kouzelnické manželství, není vůbec překvapivé, že k sobě začali něco cítit…“

„Ani mi to nepřipomínej, Náměsíčníku,“ řekl Sirius nešťastně, „ale když si představím Snapea a mého malého Harryho…Pamatuješ si na jeho první Vánoce? Když jsme přišli do Godrikova dolu, pořád natahoval ručičky po ozdobách na stromku a po Lilyině náhrdelníku…A teď…Vlastně to byly jediné Vánoce, které jsem s ním strávil…Nikdy by mě nenapadlo, že ty další bude ženatý se Snapem a nejspíš se bude těšit na to, až spolu večer skončí v ložnici…A všechny ty Vánoce předtím… je to i moje chyba, Remy…“

Sirius plakal.

„Ššš,“ Remus něžně políbil jeho tvář a v duchu už snad potisící proklel Petra, Voldemorta i osud. 

-)-)-)

Harry si klekl ke skříni a z nejspodnější části vytáhl několik balíčků. Ještě nikdy nebyl tak nervózní z toho, jak budou přijaty jeho dárky.

Loni mu Sirius poslal dárek k Vánocům, ale Harry tehdy vůbec netušil, kde se jeho kmotr skrývá a jejich vztah byl v té době ještě příliš nový a křehký, teprve na jaře se hodně sblížili. Takže tohle měly být první Vánoce s jeho kmotrem a Remusem, s jeho „náhradními otci“ – a zároveň taky s jeho manželem.

Harry byl nadšený z toho prvního a překvapivě potěšený tím druhým – a snad poprvé se na Vánoce opravdu těšil.

Takže jediný problém byl v tom, že jeho kmotr a jeho manžel se vzájemně nesnášeli – i když Sirius vzal zprávu o Severusově přítomnosti u vánoční tabule překvapivě dobře.

Před třemi týdny

„Siriusi… může na Vánoce přijít i Severus?“

Sirius se jen zašklebil.

„Je v tom asi nějaká kmotrovská telepatie, Harry, zrovna jsme o tom s Remusem mluvili. Jasně, že jo… je to tvůj manžel. A vzhledem k tomu, že anulace manželství nepřichází v úvahu… no, budu muset uvařit ještě jednu porci pudinku.“

Harry otevřel ústa. Tohle nečekal. I když, Sirius říkal, že mluvil s Remusem…

Remus by si zasloužil nějaký dárek navíc.

Nedělal si tak velké starosti s dárky Hagridovi, Hermioně, Ronovi a ostatním Weasleyovým. Hagrid najde pod stromečkem speciální kuchařku pro obry, Hermioně koupil tlustou encyklopedii kouzel, kterou si neustále půjčovala z knihovny. Ron dostane sadu kouzelnických karet. Něco připravil i dvojčatům a Ginny a byl si celkem jistý, že z toho budou mít radost.

Ale Sirius s Remusem… a hlavně vždy kritický Severus. Harry si starostlivě skousl rty a nešťastně hleděl na dárek v zeleném papíru s červenou mašlí, který držel v ruce.

No, teď už s tím nic nenadělá. Harry rychle vstal a přemístil dárky do batohu, jen dva malé nechal stranou. Než za chvíli vyrazí na Grimmauldovo náměstí, musí je dát Tibby a Dobbymu – v tomhle případě vůbec nepochyboval o jejich upřímném nadšení. Dobby bude nejspíš skákat radostí do stropu… nebo brečet dojetím.

Škoda, že Severus není jako Dobby.

-)-)-)

Sirius s Remusem měli vedle krbu naprosto úžasný stromeček a pod ním celou hromadu dárků. Ale ještě úžasnější bylo, že spousta těch dárků bylo určených pro něj – ne jako u Dursleyových. Harry se náhle nemohl dočkat rána. Připadal si jako malé dítě, ale přesto po celou dobu večeře nedočkavě pošilhával po dárcích pod stromečkem. Severus tam ještě nic nepřidal – jestlipak má taky něco pro Siriuse a Remuse? A co asi dá jemu? A co když mu nic nedá?

Sirius si jeho pokukování všiml.

„Jestli chceš, Harry, můžeš si dát ke krbu punčochu,“ utahoval si z něj.

Harry zčervenal.

„To jenom…,“ zarazil se. Nechtěl mluvit o Dursleyových.

Konverzace u stolu byla sice spíše jen zdvořilá – Remus a Severus se bavili o nějakých nových obranných kouzlech, zatímco Harry a Sirius si vyměňovali názory na nejrůznější famfrpálové kluby – ale přesto srdečnější, než si Harry představoval. Bylo zjevné, že Severus i Sirius se snaží.

Po večeři si všichni dali svařené víno.

„Počkej,“ zarazil Remus Siriuse, „Harry by neměl…“

Sirius a Severus si odfrkli zároveň. A pak se oba zamračili.

„Prosím tě, Lupine. Harry je ženatý. Bojoval s Voldemortem. Jedna sklenka vína za rok ho nezabije.“

„Zcela výjimečně má pravdu,“ přidal se Sirius, i když přitom vrhl po svém školním nepříteli nepříliš srdečný pohled.

„Fajn,“ Remus podal Harrymu sklenku a pak vstal. Ostatní ho s různou mírou ochoty napodobili.

 „Vím, že jsme se tu všichni sešli spíš řízením osudu než úplně dobrovolně – mám teď na mysli hlavně nás dva a tebe, Severusi,“ začal Remus, „ale přesto doufám, že tyhle Vánoce by pro nás všechny mohly být skutečně novým začátkem. Severusi, já i Sirius jsme ti velmi vděční. Zachránil jsi Harryho a… zkrátka, oběma je nám líto, jak jsme se k tobě chovali dřív…“

„Byla to částečně i moje vina,“ zavrčel neochotně Severus. Sirius komicky otevřel ústa.

Remus přikývl.

„Ano, ale myslím, že na začátku jsme to byli spíš my, kdo… no, teď na tom nejspíš už nesejde. Ale jako dospělí, a protože se myslím shodneme na tom, že nám záleží na Harrym, připijme si nejen na zdraví nás všech a na Voldemortovu porážku… připijme si hlavně na nový začátek, Severusi.“

Severus pohlédl na Harryho. Chlapcův úsměv byl tak zářivý a šťastný… Ne, neměl právo jakkoliv mu pokazit jeho první pořádné Vánoce.

„Na nový začátek, Blacku, Lupine,“ pronesl tedy a dokonce se pokusil usmát, i když to vyšlo spíš jako úšklebek.

„Siriusi a Remusi,“ opravil ho Remus.

„Siriusi, Remusi,“ opakoval Severus se zaťatými zuby. Merline, Lily, všechno tohle dělám pro tvého syna… Pro tebe, Harry.

„Severusi,“ vyplivl nesrdečně a chvatně Sirius a pořádně se na to napil. Harry si však všiml naštvaného pohledu, který hodil po svém partnerovi a potají sdílel s Remusem pobavený i spiklenecký úsměv.

-)-)-)

K Harryho překvapení je Remus a Sirius nechali spát oba v jeho pokoji. Bylo příjemné se stulit k Severusovi do náručí – proč spolu vlastně nespí každý den i v Bradavicích?

Možná by Severus nechtěl, pomyslel si Harry sklíčeně, asi je zvyklý na své pohodlí.

Harry byl unavený, ale ještě než zavřel oči, usmál se na svého manžela.

„Děkuju, Severusi.“

Místo odpovědi ho Severus jen jemně políbil na zavřená víčka.

-)-)-)

„Myslím, že bys měl rozbalovat první, Harry, jsi z nás nejmladší,“ řekl Remus vesele po snídani. Náladu mu zjevně nezkazil ani Krátura, který sklízel ze stolu se svým obvyklým rozhořčeným brbláním pod vousy. 

„O dobrých dvacet let než my všichni tady,“ neodpustil si Sirius s postranním pohledem na Severuse. Remus do něj šťouchl a Sirius si mučednicky vzdychl, ale zmlkl.

„Dobře,“ Harry se bez úspěchu pokoušel skrýt svou netrpělivost, „ale… jak poznám, které jsou pro mě? Nejsou na nich žádné cedulky…“

„Vezmi každý do ruky,“ prozradil mu Sirius.

Harry si klekl a zkusmo natáhl ruku po prvním podlouhlém balíčku.

„Siriusovi. Doufám, že tě práce s nimi bude bavit. S láskou Remus.“

„Ach! Miluju kouzlo,“ Harry rychle položil dárek mluvící Remusovým hlasem zpátky.

Remus, Sirius a překvapivě i Severus se usmívali.

„Zkus ten červený vedle, Harry,“ poradil mu Remus.

Harry poslechl.

„Harrymu od Remuse a Siriuse. Jen něco praktického do zimy,“ ozvaly se okamžitě dva známé hlasy.   

Harry vybalil krásné kožené rukavice.

„Díky,“ řekl nadšeně, když si je zkusil – padly mu dokonale – a trochu nešikovně oba objal.

Sirius zamrkal.

„Jsou to jen rukavice, Harry. Nemusíš nás objímat po každém dárku, ještě jich na tebe dost čeká,“ vyměnil si znepokojený pohled s Remusem. Všiml si Severusova výrazu – zdá se, že on a Remus si s ním budou muset promluvit o té Lilyině zatracené sestře.

Harry dostal ještě nějaké oblečení, dvě knihy, mudlovský telefon („Aby ses mohl rychleji spojit s Hermionou,“ vysvětlil mu Remus.) a pár zábavných drobností. Ale když chtěl sáhnout po dárku od Severuse, Remus ho zadržel.

„Ještě máš něco tady vzadu, Harry,“ řekl tiše.

Dárek byl velký a zvláštního tvaru, ale když ho Harry otevřel, hned ten podivuhodný předmět poznal.

„Myslánka,“ vydechl udiveně. Ani si nevšiml, jak se Severus nedůvěřivě zamračil.

„Není to jen myslánka – ten hlavní dárek je uvnitř, Harry,“ řekl Sirius s netypickou vážností, „jsou tam všechny moje a Remusovy vzpomínky na tvé rodiče i na to, jak jsi byl malý...“

„Děkuju,“ teď Harry nezaváhal a pevně objal nejdřív svého kmotra a pak Remuse. Zdálo se mu, že Sirius má v očích slzy. Muselo to pro ně být opravdu těžké, dát všechny ty vzpomínky dohromady. Asi jim to přineslo víc smutku než radosti, ale přesto to pro něj udělali. Pro něj, pro Harryho. Náhlé teplo v jeho hrudi nemělo vůbec nic společného s praskajícím ohněm v krbu.

„Tak,“ řekl Sirius s trošku nucenou veselostí, „copak ti daroval tvůj manžel? Hádal bych kotlík nebo sušeného netopýra…“

„Opravdu vtipné, Bla… Siriusi,“ ušklíbl se Severus.

Harry pohlédl na řadu voňavých sáčků ve vkusné krabičce. „Co…“

„Jsou to speciálně připravené čaje, Harry,“ vysvětloval Severus tiše, jako kdyby mluvil jen k Harrymu, „některé zahánějí noční můry, jiné vyvolávají sny o lidech, které máš rád. Jsou tam i takové, které ti pomohou se soustředit nebo které uklidňují… Doufám, že se ti budou hodit.“

Severus v tu chvíli vypadal nejistě a trochu rozpačitě a Harry úplně zapomněl na to, že nejsou sami.

„Je to skvělý nápad, Severusi, děkuju,“ řekl upřímně a sklonil se, aby svého manžela políbil. Jako vždy v poslední době se v jejich polibku na chvíli ztratil – a zvedl hlavu, teprve když zaslechl nepříliš diskrétní zakašlání.

Remus se potěšeně a trochu samolibě usmíval, zato Sirius vypadal, jako kdyby právě spatřil ducha nebo mu na čelo vtiskl něžný polibek mozkomor.

-)-)-) 

Když Harry rozbalil další dva dárky od Severuse (velmi pěknou knihu o obraně a kouzelnický fotoaparát, který i od Siriuse vyvolal uznalé hvízdnutí), byla řada na na Remusovi a Siriusovi. Oba si vzájemně dali celkem očekávané dárky (knihy, oblečení, čokoládu, nějaké mudlovské věci), ale Harry dobře zaslechl Siriusovo významné zašeptání o dárku, který na Remuse čeká v ložnici. Remus roztomile zrůžověl a vypadal v tu chvíli o několik let mladší.

Když se Severus vytasil s dvěma úhledně zabalenými balíčky, Sirius na ně nedůvěřivě pohlédl.

„Doufám, že je bezpečné to otevřít, Snape… Severusi. Jestlis tam Remymu dal stříbrné hodinky nebo tak něco…“

„Zkoupil jsem všechen sortiment stříbrnářova krámku v Obrtlé ulici,“ odsekl Severus.

„Siriusi!“ řekl Remus ve stejné chvíli, kdy Harry prosebně zašeptal „Severusi“ a kdy Sirius převzal od mistra lektvarů svůj dárek s opatrností vyhledávače nášlapných min.

„Pro Blacka“  oznámil balíček stroze.

Zatímco Sirius pomalu a opatrně rozbaloval svůj dárek – asi jako bystrozor blahopřání od Voldemorta – Remusovi se nad jeho darem rozzářily oči.

„Děkuju, Severusi, to je od tebe opravdu laskavé. Musel jsem vlkodlačí lektvar v poslední době kupovat dost draze, ale stejně nebyl ani zdaleka tak kvalitní jako ten tvůj. A tahle zásoba mi vydrží aspoň na rok…“

Severus lhostejně pokrčil rameny.

„Není zač. Nikdo přece nechce, aby kolem za úplňku běhal vzteklý vlkodlak – a už vůbec ne já, jednou nebo dvakrát mi to bohatě stačilo.“

Remus znovu zrudl, ale tentokrát provinile. A Sirius zamumlal na Severusovu adresu něco nepříliš lichotivého, ale Harry si všiml, že i on se dívá na lahvičky vlkodlačího lektvaru s vděčností.

Tedy než konečně rozbalil svůj dárek.

„Snape,“ zařval a vyskočil, „tys mi koupil psí obojek!?“

Severus jen potměšile zkroutil rty.

„Ten psí obojek obsahuje silné rozptylovací kouzlo,“ informoval je chladně, „dokonce i když byl tvůj případ otevřen, Siriusi, bude šetření a soud trvat minimálně pár měsíců. Mezitím můžete chodit ven, aniž by si kdokoliv všiml velkého černého psa – i silní kouzelníci uvidí maximálně malého roztomilého pudlíka.“

Sirius poraženě vzdychl.

„Děkuju, Severusi,“ procedil skrz sevřené zuby.

Harry váhavě podal oběma dárky, které tak pracně vybíral v Příčné ulici a na krátkém ostře střeženém výletě do mudlovského Londýna. Ale zdálo se, že Remus i Sirius jsou z jeho dárků nadšení – pro Remuse vybral nějaké mudlovské knihy, které by si sám Remus nemohl dovolit koupit, s malou radou od Severuse, který byl kupodivu zjevně velmi dobře informován o Remusových akademických zájmech. Pro Siriuse měl kromě nejnovější famfrpálové společenské hry ještě jednu žertovnou sadu a svou kvalitní pohyblivou fotografii z famfrpálového hřiště – zdálo se mu sice hloupé dávat Siriusovi něco takového, ale všichni ho ujišťovali, že Siriuse to potěší a měli pravdu. Jeho kmotr ho pevně objal a byl zjevně dojatý.

„Poslední tvou opravdu pořádnou fotku mám z doby, kdy jsi sotva uměl mluvit, Harry…“

-)-)-)

Severus sice dával nápadně nenápadně najevo, že ho všechno tohle velice obtěžuje, ale když rozbalil dárek od Remuse, Harry v jeho očích zaznamenal záblesk potěšení. Remus tu knihu koupil za pár galeonů v zastrčeném antikvariátu v Obrtlé, ale pro lektvaristy měla zřejmě cenu zlata.

Sirius svůj dárek Severusovi neuctivě hodil.

„Jsou tam nějaké paruky, aby se všichni nemuseli dívat na tvé mastné vlasy.“

Ale když Severus pečlivě zabalenou a kouzly opatřenou krabičku otevřel, díval se na její obsah s téměř nábožnou úctou.

„Vílí křídla!“

„Dá se z nich udělat lektvar krásy nebo povzbuzující směs na potenci, mohou se ti hodit, Severusi,“ Sirius se na něj mile usmál.

„Také je díky lektvaru z nich možné zvýšit inteligenční kvocient hlupáků – bohužel jen dočasně, Siriusi,“ oplatil mu to Severus.

Remus a Harry si jen vzdychli a pohlédli na sebe s tichým srozuměním.

A s úsměvem.

Byl to rozhodně pokrok.

Vlastně to byl takový malý vánoční zázrak.

-)-)-)

Poslední dva dárky předával Harry Severusovi.

„Tohle musíš zvětšit, Severusi. Je to zmenšené…“

Severus poslechl a zíral na celou hromadu zjevně cenných knih i na zlatem zářící kotlík prapodivného tvaru. Pak si všiml titulu jedné ze svrchních knížek a s očividným vzrušením ji vzal do ruky.

„Lektvarová kouzla Aspasiina! Tahle kniha prokazatelně existuje jen v pěti kusech a o dvou z nich se momentálně vůbec neví… Kdes ji proboha vzal, Harry?“

Harry zčervenal radostí.

„Pamatuješ, jak jsi se nedávno zmínil o smrti Kabira Puriho?“

Severus přikývl. Puri byl nejslavnější a donedávna také nejstarší lektvarista na světě, proslulá byla i jeho malá, ale velmi oceňovaná knihovna a legendární zlatý kotlík, o němž se tvrdilo, že umí i proměnit vodu ve víno nebo jakýkoliv kov ve zlato – to prý díky němu mají mudlové podobné pověsti.

„Tohle je jeho pozůstalost.“

Severus jen zíral. Věděl, že Harry má dost peněz, ale…

„No, asi bych si ji normálně nemohl dovolit,“ přiznal rozpačitě Harry, „ale když jsem jim poslal sovu s dotazem a s tím, kolik bych mohl zaplatit, jeho syn byl úplně nadšený z toho, že by ji koupil Harry Potter… Vůbec mě nenapadlo, že mě bude znát, ale…“

„Děkuji, Harry. Je to velmi cenný dar, ale neměl jsi…“

„Tys mi zachránil život, Severusi,“ přerušil ho Harry.

Severus neodpověděl. Přejel rukou hřbety několika knih a nemohl uvěřit tomu, že se právě stal vlastníkem Puriho pozůstalosti – měl ve své knihovně řadu cenných děl, ale tohle byl neskutečný poklad… Ani si nevšiml, že mu Harry podává ještě jeden balíček.

„Je to jen taková hloupost, Severusi…“

Dárkem bylo velké balení nejkvalitnější čokolády. Severus to přirozeně nedal najevo, ale jeho chuťové buňky se zatetelily radostí. Dobrou čokoládu zbožňoval, ale málokdy si ji dopřával – a také ho docela překvapilo, že Harry si téhle jeho slabosti všiml.

Sirius se zvědavě naklonil směrem k dárku a pak nevěřícně vytřeštil oči.

„Ty… TY máš rád čokoládu?“

Severus nonšalantně pokrčil rameny.

„Co tě na tom tak převapuje, Siriusi? Proč by čokoládu nemohl mít rád bývalý Smrtijed, když ji miluje i vlkodlak?“  

-)-)-)

Krocana i povedený vánoční pudink snědli v poledne ve zřetelně příjemnější atmosféře než včera. Jen se museli sami obsloužit – Harry totiž na Hermionino naléhání koupil minidáreček i Kráturovi. Šlo jen o malý sáček bonbónů vyráběný speciálně pro domácí skřítky, ale Krátura na pět minut doslova oněměl, když mu ho Harry chvatně strčil do rukou.

Po pěti minutách se pak Krátura k provinilému úžasu všech rozplakal vděčností a nemohl přestat – ještě teď ležel ve své komoře neschopný dojetím čehokoliv a svíral ten nepatrný dárek jako drahocennost hodnou nejvyšší úcty.

-)-)-)

„Mám pro tebe ještě jeden dárek, Harry,“ řekl tiše Severus, když večer přejedení a poněkud znavení vystoupili z krbu do jejich obývacího pokoje. Pak zavedl Harryho do ložnice, kde mu trochu rozpačitě podal velký a velmi povědomý předmět.

„Myslánka?“ Harry na něj užasle pohlédl.

I tahle měla tvar mělké kamenné mísy, vypadala však o něco starobyleji než ta, kterou dostal od Siriuse a Remuse. Obklopovalo ji měkké stříbrné světlo. Harry ji uctivě vzal do rukou a tázavě vzhlédl k Severusovi.

„Zdá se, že Black… Sirius,“ opravil se Severus po Harryho káravém pohledu, „a Remus mají občas podobné nápady jako já – i když jsem si jist, že Bla… Siriusova mozková kapacita by pro tuto myšlenku byla zcela nedostačující,“ ušklíbl se.

Pak zvážněl.

„Harry, asi tušíš, že tohle jsou mé vzpomínky na tvou matku, na naše společné dětství. Jsou tam i tví prarodiče… myslím, že to dobře doplní to, co jsi dostal na Grimmauldově náměstí. Jen bych byl rád,“ Severus zaváhal, „kdybys některé ty vzpomínky neukazoval všem…“

Harry ochotně přikývl.

„Já vím, jsou to tvoje soukromé vzpomínky, Severusi. Nemám v plánu je někomu ukazovat a kdyby náhodou ano – nejdřív se tě zeptám. Je to v pořádku?“

Severus se s úlevou usmál. „Děkuju, Harry.“

„Ne, já děkuju tobě… a nejen za to,“ řekl Harry tiše, „Remusovi i Siriusovi už jsem za to poděkoval. Vím, že jste k sobě byli docela milí jenom kvůli mně – a moc to pro mě znamenalo, Severusi. Byly to ty nejlepší Vánoce, jaké jsem kdy zažil.“

Severus chtěl říci, že ve srovnání s Vánoci u Dursleyových nebylo tak těžké toho dosáhnout, ale nechtěl přivolávat špatné vzpomínky. Místo toho se rozhodl pro upřímnost.

„Byly to nejlepší Vánoce i pro mě, Harry.“

Harry se šťastně usmál.

-)-)-)

Severus si po horké sprše právě lehl a uvažoval, jestli si bude ještě chvíli číst, když se pomalu otevřely dveře.

„Severusi,“ Harry se opatrně přiblížil k posteli, „napadlo mě…“

Těžce polkl.

„Nemohl bych spát s tebou?“

Severus zamrkal.

„Není úterý,“ řekl hloupě a vzápětí se tiše proklel. Jako kdyby to Harry nevěděl.

„Jo, ale… mně se s tebou spí líp. Nemám žádné noční můry a cítím se v bezpečí…“

Mistr lektvarů naoko lhostejně pokrčil rameny.

„Proč ne. Když ti to pomůže…“

„Jestli ti to nevadí…“  

„Je to v pořádku, řekl bych.“

-)-)-)

Harry usnul první. Severus ve slabém měsíčním světle pozoroval černovlasou hlavu, která ležela tak blízko u něj, že by mohl spočítat každý nepatrný vlásek. Spali spolu vždy v úterý, po tom, ale tohle bylo jiné.

A Severuse až vyděsilo, když si uvědomil, co všechno cítí. Jak se mu líbí mít Harryho tak blízko, dotýkat se ho svou nohou a mít jeho ruku přehozenou přes svou. Jak ho láká vtisknout lehký polibek do černých kadeří nebo na měkká růžová ústa. Jak moc touží pohladit chlapcovu hladkou tvář nebo vlasy vonící květinovým šamponem…

A jak se těší na to, že se ráno probudí (samozřejmě tvrdý a vzrušený) a spatří Harryho tvář…

Severus už nemohl popřít, že má Harryho rád.

Konec osmadvacáté kapitoly

< Kapitola 27       Kapitola 29 >

-)-)-

Vřelé poděkování patří na úvod především komentujícím předchozí kapitoly - Blesk, Nade, Profesor, Lanevře, belldandy, Máje, kali, leaena09, Symphony, Acháje, em, Bobo, Saskye, bacil a Patoložce. Tohle je vánoční díl - i když to tak nebylo plánováno, vyšlo to hezky právě na vánoční svátky, tak doufám, že vám je tento dárek alespoň malilinko zpříjemní... Tahle kapitola se mi ve vánočním shonu nepsala zrovna lehce a i když je nakonec pořádně dlouhá, moc spokojená s ní nejsem - takže budu vděčná za všechny vaše komentáře. A také vám samozřejmě přeji krásné Vánoce i šťastný nový rok :-) Jinak další kapitolka bude „až" v příštím roce, opět zhruba do tří týdnů. A jestli jste si toho ještě nevšimly, přidala jsem pro milovnice Kurta a Blaina pár odkazů na fanfiction ke Glee.

Ještě jednou děkuji za všechnu vaši přízeň v tomto roce. Štastné a veselé!