Spřízněni kletbou - Kapitola první

Kapitola první

„Špinaví zrádci… samí špinaví krvezrádci… a dokonce zvíře… kdyby to má paní věděla, radši by dům zničila Zložárem, než by tohle dopustila… a Krátura jim musí sloužit, nemůže nic udělat…," mumlal si zlostně domácí skřítek, když s třísknutím postavil na stůl podnos s čajem.

Ve velké místnosti na Grimmauldově náměstí bylo téměř plno, ale panoval zde ponurý klid. Slyšet bylo jen praskání krbu, tiché zvuky šeptaného rozhovoru a před jeho zmizením také zlostné mumlání Krátury. Zhruba před půlhodinou byla část Fénixova řádu svolána – po včerejších událostech měla většina lidí za sebou jen málo hodin spánku a ve tvářích byla vidět únava i obavy. Jen několik lidí nesedělo mlčky u dlouhého stolu – Sirius, sledovaný Remusovým starostlivým pohledem, nervózně přecházel po místnosti. Fred a George se tiše bavili u krbu a Tonksová si prohlížela obrazy svých předků – zkoušela při tom téměř automaticky napodobit jejich vzhled. Jako prateta Elladora - vyzáblá stařena v růžovém a s růžovými péry ve vlasech - vypadala docela směšně, ale nikomu nebylo do smíchu.

Prásk!

Nikdo neslyšel kroky, takže když se velmi hlasitě otevřely dveře, několik lidí sebou trhlo. Když Albus Brumbál, Minerva McGonagallová a Severus Snape zaujali svá místa, všichni přítomní už seděli a čekali na zprávy.

„Podle toho, jak se Snape tváří…," zamumlal Fred,

„…by člověk mohl mít i nějakou naději," doplnil George, ale ani dva Weasleyovic vtipálci dnes nemohli ukrýt obavy o svého čestného bratra. Harry byl včera, na své patnácté narozeniny, napadnut Voldemortem a zasažen neznámým temným prokletím – od půlnoci ležel v magickém kómatu, aby dál neztrácel sílu – a výrazy na tvářích bradavického ředitele, jeho zástupkyně i profesora lektvarů dávaly tušit, že nepůjde o nic bezvýznamného.

„Všichni víte, proč jsme tady," zahájil Brumbál, „nebudu to protahovat. Celou noc jsme se se Severusem a Minervou snažili zjistit, co se včera stalo. Je to temné a staré prokletí, respektive vzniklo kombinací několika kouzel, které původně nemusely být přímo tmavé, ale tím zkombinováním jde o velmi nebezpečnou věc… a Voldemort ji nepochybně zamýšlel i jako smrtící kletbu."

Brumbál se na chvíli odmlčel, jako by si nebyl jistý, jak pokračovat. Snape po jeho levici se mračil víc než jindy. Napjaté ticho přerušila Tonksová.

„Jak to myslíš, že zamýšlel? Je to něco jako když Harry přežil jako malý?"

Snape si výsměšně odfrkl.

Ředitel si povzdechl.

„Není to nic takového… bohužel. Ale musím to vysvětlit trochu obšírněji. Kdysi dávno existovalo kouzlo, které je jakýmsi základem tohoto prokletí a které bylo užíváno v domluvených manželstvích a mělo zajistit potomstvo… přinejmenším jednoho dědice nebo dědičku… Na základě kouzla museli mít manželé pravidelný pohlavní styk alespoň do narození prvního dítěte, jinak je pronásledovaly různé potíže jako bolest hlavy, zapomnětlivost… v podstatě maličkosti, které nemá smysl všechny jmenovat. Pro nás je důležité, že Voldemort použil upravenou verzi tohoto kouzla… a to verzi značně temnou. Když oběť nebude mít pravidelně sex s tím, kdo kletbu obsadil, do několika dní zemře…"

Ticho.

A po chvíli nevěřícné a zděšené výkřiky i otázky.

„Ten parchant, ta stvůra…"

„Harry je ještě dítě, jak může někdo…"

„Je mu teprve 15!"

„Dá se to nějak zlomit?"

„Co budeme dělat?"

„Klid, prosím," Albus se snažil získat si pozornost.

„Klid!" Sirius křičel, „máme být klidní, když Harry umře, pokud nebude mít sex s tím zatraceným ďáblem? Chceš Ty-víš-koho prosit, aby udělal z mého kmotřence svého sexuálního otroka?"

„Siriusi, možná jsme našli řešení, ale nevíme stoprocentně, zda bude fungovat…"

Všichni se pomalu uklidnili, nicméně ředitel vypadal, jako kdyby se mu do vysvětlování moc nechtělo.

Byla to znovu Tonksová, kdo prolomil netrpělivé a zároveň opatrné ticho.

„Albusi… to řešení není asi nic jednoduchého?"

„Bohužel, a to je mírně řečeno," Albus si znovu unaveně povzdechl, ale pak se zase napřímil a Minerva a několik dalších si uvědomilo, že se ocitl v přednáškovém režimu.

„Hlavní kouzlo se původně jmenovalo Coniugium proles, což znamená manželství a děti. Voldemort, jak už jsem řekl, použil jeho značně upravenou a temnou verzi, ale podstata zůstala. Klíčová je totiž v tomto případě úloha magie. Nevím, zda všichni víte dost o fungování magie lidského těla…," Albus zaměřil pohled na nejmladší členy řádu.

Fred reagoval trochu nejistě. „Jde o to, že každý má svou jedinečnou magii?"

„Přesně tak," přikývl starý kouzelník, „magie každé lidské nebo kouzelné bytosti je skutečně jedinečná. Na druhé straně ale existují možnosti, jak se magie může mísit a dále také některé příležitosti, kdy se magie dvou lidí přesně a zcela nesmísí, ale dostává se do kontaktu, kdy se podstata magie jednoho člověka dotýká podstaty magie druhého člověka a takovou příležitostí je například pohlavní styk. V případě Coniugium proles mohlo jít o dva jedince stejného i různého pohlaví, ale výsledkem mělo být těhotenství jednoho z nich – toho, na kterého bylo kouzlo zaměřeno. Magie osoby, která kouzlo obsadila, musela vnímat magii druhé osoby co nejčastěji a musela se s ní pravidelně dostávat do kontaktu, dotýkat se jí pohlavním stykem a kouzlo přestalo působit až tehdy, když došlo ke konkrétnímu smísení magie v početí a porodu dítěte…"

Tváře některých členů řádu vypadaly poněkud zmateně (konečně, bojovat proti Voldemortovi nevyžadovalo nutně mozek génia) a tak se Albus rozhodl shrnout to o něco… polopatičtěji.

„Jednoduše kouzlo žádalo, aby dva lidé byli co nejvíce spolu, aby měli – přinejmenším v případě muže a ženy nebo dvou mužů – pravidelně penetrativní pohlavní styk, vaginální nebo anální, kdy pronikající partner byl ten, kdo kouzlo obsadil. Výhodou bylo také manželství, respektive kouzelnický svatební obřad, kdy dochází k určitému posílení vzájemné magie. Působení kouzla skončilo porodem živého dítěte."

Molly Weasleyová a několik dalších lidí vypadalo poněkud nepříjemně – přes obecně větší otevřenost kouzelnického světa v oblasti sexuality se na veřejnosti obvykle nerozebíraly věci jako „anální styk".

Byl to Remus, který vyslovil myšlenky většiny: „Albusi, ale pokud se shodneme na tom, že jistě nehodláme předat Harryho do rukou Ty-víš-koho, jak ho můžeme zachránit?... Víš, že v magickém kómatu může být bez rizika jen dva dny…"

Albus Brumbál opět vzdychl. Jeho oči, které zcela postrádaly obvyklý lesk, se mimoděk svezly na vedle sedícího profesora lektvarů, který se tvářil naprosto nezúčastněně, a pak přejely místnost s výrazem, z nějž většina přítomných usoudila, že to, co jim hodlá sdělit, nebude vůbec příjemné…

Konec první kapitoly

Kapitola 2 >