Spřízněni kletbou - Kapitola sedmadvacátá

Kapitola sedmadvacátá

Tibby byla mrzutá.

Nebylo divu – od té doby, co se Breberka zakoukal do Milly, se Tibby s nikým nepářila.

Už celý týden.

To vysvětlovalo její náladu. Všichni ostatní se jí v kuchyni i při uklízení zdálky vyhýbali a několik skřítek i skřítků jí jemně naznačilo, že by měla co nejdřív zvážit nějaké tělesné potěšení.

Tibby samozřejmě neměla zlomené srdce nebo něco podobného – ale opravdu ráda trávila čas s Breberkou. Byl veselý, roztomilý a páření s ním bylo nejpříjemnější, jaké kdy Tibby zažila.

Ale nedalo se nic dělat – Tibby si prostě bude muset najít někoho jiného.

Vždyť dokonce i její dříve tak zachmuřený pán měl teď lehčí krok – jenom díky tomu, že se konečně začal bavit v posteli.

Tibby se zachichotala – hned měla při té myšlence lepší náladu.

Ovšem, lidé byli hloupí. A Severus Snape a Harry Potter nejvíc ze všech – dělali jakoby nic, ale Tibby si dobře všimla všech těch drobných změn v jejich chování.

Severus mluvil s Harrym mnohem měkčím tónem než s kýmkoliv předtím.

Harry častěji večeřel se Severusem v jejich pokojích.

A když se Severus nedávno podíval na Harryho… pohlédl na něj jako na něco cenného a vzácného a zároveň s jakýmsi údivem nad tím, že tahle drahocennost teď sedí u jeho krbu a hádá se s ním o svém kmotrovi.

Harryho zase jednou přistihla nad bůhvíkde vylovenou fotografií mladého Severuse s jeho matkou – hleděl zamyšleně na šťastný úsměv toho černovlasého mladíka a Tibby měla pocit, že ví, jakou si v duchu klade otázku – kdy Severus tenhle úsměv ztratil?

Ale ještě ho nenapadlo, že by to mohl být on, kdo by mohl ten úsměv na tvář Severuse Snapea vrátit…

Tibby si odfrkla. Nu, lidé byli opravdu velice nedůvtipní, to všichni domácí skřítci dobře věděli. Ale to nebyla její starost, její starostí byla dýňová polévka, kterou právě míchala.

Skřítka se do toho míchání tak zabrala, že dočista přeslechla první zavolání svého pána. Ale než se vzpamatovala, zahlédla toho bláznivého Dobbyho, jak horlivě zmizel.

Tibby se musela potrestat alespoň tím, že si na nohu pustila prázdný hrnec.

Ale pak, zatímco v duchu Dobbyho proklínala, ji něco napadlo.

Počkat – nebyl tenhle trošku praštěný skřítek (alespoň od páření s Kali minulý týden) volný?

Tibby se šťastně usmála a s novým elánem se pustila do míchání.

-)-)-)

Severus nevrle pohlédl na skřítka, který samou snahou hned po svém objevení zakopl o koberec a nátahl se mu k nohám. Měl raději svou tichou nenáročnou Tibby.

Ale co se dá dělat – zdálo se, že v balení s Harrym Potterem přišlo i tohle nemožné potrhlé stvoření.

„Dobby se moc omlouvá, pane,“ drmolil teď ten nešťastný tvor, „Dobby je nešikovný, Dobby urazil nohy svého pána, Dobby…“

„Dobby už hlavně pro Merlina zmlkne!“ přerušil ho Severus.

Skřítek opravdu okamžitě zavřel ústa.

Severus nařídil přinést skřítkovi večeři pro něj i pro Harryho. Netušil sice, proč se ho Harry odpoledne zeptal, zda s ním může povečeřet tady, ale v poslední době mu Harryho občasná přítomnost při dříve tak osamělém večerním jídle vůbec nevadila.

Teprve po chvíli si uvědomil, že je to snad poprvé, kdy večeří v jejich pokoji v úterý.

Večeře a sex.

Bylo to skoro jako…

Přestaň myslet na hlouposti, Severusi. Není nic divného na tom, že budeš jíst se svým manželem a pak půjdete do ložnice a budete mít sex. A ano, není to už tak úplně jenom sex – ale to je dobře, ne? To jsi přece chtěl. Mít to, co s Elliotem… pohodlné sexuální přátelství.

Jen… přátelství se příliš nezdálo jako to nejpřiléhavější slovo.

Krucinál, Severusi, vzpamatuj se!

Mistr lektvarů znechuceně potřásl hlavou nad tím, čím svou hlavu zaměstnával v době, kdy tady byly mnohem závažnější záležitosti k uvažování. Proč na něj měl takovýhle vliv ten zatracený  Harry Potter? Dobrá, Severus byl možná ochoten uznat, že Harry není tak hloupý a arogantní fracek jako jeho zploditel, ale přesto to byl koneckonců jen obyčejný dospívající kluk…

A taky Chlapec, který přežil… a hlavně tvůj manžel… tvůj milenec…

Tak dost, nařídil si Severus v duchu a rázně přešel ke dveřím do svého království. Do večeře je ještě dost času, mohl by udělat něco užitečného. Například opravit testy. Nebo se připravit na zítřejší schůzi Fénixova řádu – je to sice z větší části banda idiotů, ale dokonce i jim by snad po Severusově vystoupení mělo dojít, že Voldemort opravdu není jen směšnou a neškodnou figurkou s hadí tváří.

-)-)-)

Během října a listopadu si Harry a Severus pomali zvykali na to, že jejich úterní setkání začala být o něco… osobnější.

Na bradavických chodbách nebo i sami ve svých místnostech se k sobě stále chovali jako dvě civilizované, nicméně nepříliš blízké bytosti – klidně mohli být bratranci z pátého kolena anebo kolegové sdílící z nedostatku možností společný byt, dokonce i když spolu vycházeli čím dál lépe. Dokázali se už dávno obejít bez urážek, posměchu a ironie, tedy alespoň většinou.

Ale vždy v úterý večer v Severusově ložnici se náhle alespoň na pár desítek minut stávali milenci. 

Pro Harryho bylo těžké oddělit nezúčastněného Severuse lhostejně ho míjejícího na chodbě ve svém černém hábitu od Severuse, který ho líbal a laskal v ložnici…

Při snídani ve Velké síni – s výhledem na učitelský stůl – bylo těžké nemyslet na ruce, které se ho dotýkaly s nečekanou vášní i něhou… na dvě spojená zpocená těla… na sténání rozkoše… na všechny ty úžasné pocity…

A nebyl to jenom sex.

Bylo těžké nemyslet na Severuse, který se stával v jejich soukromých lekcích lektvarů stále trpělivějším učitelem, na Severuse, který stejně jako on byl kdysi malým nešťastným chlapcem, na Severuse, kterého už nějaký čas vůbec neviděl jako svého učitele…

„Harry,“ strčil do něj Ron, „hej, nespíš?“

Harry se zašklebil.

„Ne, ale mohl by ses tomu divit?“ pokývl hlavou k Binnsovi. Učitelův duch byl zcela ponořen do problematiky nějakých dávných skřetích válek.

„Četl jsem právě dopis od našich,“ zašeptal Ron, „máma je pěkně vyvedená z míry, protože Bill letos na Vánoce nedorazí sám...“

„Přijde s Fleur,“ hádal Harry.

„Nejenom s Fleur,“ zdůraznil Ron a nenápadně se přikrčil za Seamuse, když zrak profesora Binnse chvíli prodléval v jejich směru.

„Jak to?“

„No, zdá se, že Bill se nějak nemohl rozhodnout, jestli je na kluky nebo na holky… takže přijde s Fleur a s Chrisem. Žijí spolu všichni tři, víš. Ne že by máma neměla radost, ale přece jen to tak úplně nečekala…“

„Jako že jsou spolu – že jsou milenci? Všichni tři?“

„V kouzelnické společnosti nejsou trojice zase tak neobyklé,“ ozvala se za nimi Hermiona. Harry a Ron si doteď vůbec neuvědomili, že je poslouchá – zřejmě byla dnešní látka příliš nudná i na Hermionu, která byla obvykle jediná, kdo si jakžtakž dělal poznámky.

„Není to sice moc časté, ale je to naprosto respektované. A od přijetí zákona Lerisy Fairbanksové je navíc možné takové partnerství zlegalizovat – existuje přímo obřad, kterým lze uzavřít svazek tří lidí,“ dodala klidně Hermiona.

Pro Rona to zjevně nebylo žádnou novinkou, ale Harry se zamračil – co všechno mu ještě o kouzelnické společnosti uniklo?

„Jak to, že jsem o tom neslyšel?“ otočil se na Hermionu podrážděně.

Mladá čarodějnice si jen útrpně povzdechla.

„Protože tě donedávna zjevně víc zajímal famfrpál,“ odsekla, „nebo jsi musel řešit všechny ty věci s Voldemortem,“ dodala o něco laskavěji.

Pak svraštila čelo, jako kdyby si na něco vpomněla..

„Stačilo by ostatně, kdybys pořádně četl Denního věštce. V tom předminulém bylo třeba oznámení o spojení Amelie Bonesové – je docela známá, pracuje na ministerstvu – s Brigid Balvínovou a Evanem Saundersem.“

„Hm,“ začal Harry, „ale proč…“

Ale větu už nedokončil. Vepředu totiž duch profesora Binnse doslova nadskočil a pak na ně ukázal průzračným prstem.

„Vy tři,“ zasípal rozhořčeně, „nejste vůbec hodni slyšet ještě něco z pozoruhodných skřetích dějin! Vy,“ dusil se rozčilením (naštěstí nemuseli mít strach, že by to pro něj mohlo být fatální), „vy si nezasloužíte vědět vůbec nic dalšího! Ven, všichni! Dnes jsem skončil!“

Dramaticky se odmlčel a proplul zdí do sychravého podzimního počasí, zatímco studenti (spící polovinu třídy jeho výlev probral) se s nadšením začali zvedat z lavic.

-)-)-)

„Když už jsme u Vánoc,“ řekla Hermiona na chodbě, „kde vlastně letos budeš trávit svátky ty, Harry?“

Harry se zarazil. Za normálních okolností by jistě neuvažoval o ničem jiném, než o Grimmauldově náměstí a prvních Vánocích s jeho „náhradními rodiči“, ale manželství se Severusem trochu zamíchalo kartami.

Proto jen váhavě pokčil rameny.

„Ještě si to rozmyslím,“ řekl nepřesvědčivě. Možná by mohl dát Severusovi vědět, že by s ním dnes povečeřel doma… a při té příležitosti to můžou probrat. A ostatně se to hodí, je úterý…

Harry se náhle nemohl dočkat večera.

-)-)-)

„Vím, že mi něco chceš říct, Harry.“

Harry vzdychl. Jak to, že ho Severus dokázal tak dobře číst? Asi to bylo jeho špiónskou kariérou…

„Přemýšlel jsem,“ začal váhavě, „o Vánocích.“

Severus nechápavě nadzvedl obočí a odložil příbor.

„A?“

„No, chtěl jsem… totiž původně bych je chtěl určitě strávit na Grimmauldově  náměstí… se Siriusem a Remusem…“

V Severusově tváři se nepohnul ani sval. Pokrčil rameny.

„V tom ti přece nikdo nebrání, Harry. Jsi osobně svobodný člověk, žádný nevolník. Pro mě za mě můžeš strávit Vánoce třeba s Voldemortem u krbu, jestli po tom toužíš… I když bych ti to příliš nedoporučoval, Voldemortova představa o pravé poezii Vánoc se rovná tomu vyzkoušet si pár nových mučících zaklínadel…“

„No,“ Harry se nešťastně zavrtěl, „jen jsem myslel… Ty jsi teď taky moje rodina, Severusi. Chtěl bych strávit Vánoce na Grimmauldově náměstí se Siriusem a Remusem – a s tebou.“

Severus si pogratuloval k tomu, že už dojedl, jinak by mu určitě zaskočilo.

Takhle jen výsměšně zkřivil ústa a vrhl na Harryho temný nevěřícný pohled.

„Black, Lupin a já? A společná oslava Vánoc?! Ty si snad umíš představit, jak se na sebe s Blackem usmíváme při pojídání vánočního pudinku a poslechu těch ohavných, rádoby dojemných vánočních písní? Nebo snad čekáš, že mu na dárek napíšu Siriusovi s láskou Severus?“

„Prosím, Severusi…,“ Harry natáhl svou ruku a položil ji na Severusovu.

„V žádném případě,“ řekl Severus kategoricky. Ale nějak to znělo méně kategoricky, než chtěl.

„Severusi,“ řekl tiše Harry, „já nevím, kolik toho víš o Dursleyových…“

„Víc, než bych chtěl,“ odsekl mu Severus a na Harryho nechápavý pohled dodal, „byl jsem za nimi, když jsi byl po útoku v kouzelnickém kómatu, potřebovali jsme jejich souhlas ke svatbě… Navíc, nezapomeň, že jsem drahou Petúnii znal od dětství.“

„Jo, to je vlastně pravda,“ zamumlal Harry a pak chvíli zaujatě hleděl na prázdný talíř, „víš, oni mě nikdy nepovažovali za rodinu…“

Severus to dobře věděl. Málem zaskřípal zuby, když si vzpomněl na to, co viděl tehdy v mysli Petúnie Dursleyové.

„Těšil jsem se, že teď to bude o Vánocích jiné… ale nebylo by to ono bez tebe, ty jsi taky moje rodina, Severusi. Jenom nevím – nechtěl jsi… nechtěl jsi jet někam k příbuzným nebo tak něco?“

„Ne,“ Severus odmítavě pokrčil rameny, „jak víš, moji rodiče jsou dávno mrtví, jinak žádné blízké příbuzné nemám… a ostatně jsem nikdy netoužil po všech těch vánočních nesmyslech. Bohatě mi stačilo, že jsem každý rok musel předstírat radost z nějakého Brumbálova praštěného dárku…“

„Takže jsi byl o Vánocích vždycky sám?“

„Nevadilo mi to,“ řekl Severus příkře, ale to nezabránilo tomu, aby se v Harryho očích objevil soucit. Hloupý Nebelvír, pomyslel si Severus, ale přesto se ho to trochu dotklo – kdy naposled s ním někdo soucítil?

„Tak… budeš o tom aspoň přemýšlet, Severusi?“

V Harryho hlase byla prosba –  a také naděje. A Severus ji nemohl úplně zničit.

„Dobře,“ souhlasil neochotně, „za nějakých podmínek bych o tom možná mohl uvažovat… ale nošení koruny, zpívání nebo podobné hlouposti ode mě nečekej. A mimochodem, Black s Lupinem už o tomhle tvém plánu ví?“

Harry náhle vypadal trochu vyděšeně.

„No, ještě ne,“ řekl slabě, „ale jsem si jistý, že Remusovi to vadit nebude a Sirius…“

„Bude skákat radostí do stropu, řekl bych,“ řekl Severus s úšklebkem. Zlomyslně se usmál, náhle se mu perspektiva rodinných Vánoc s Blackem a vlkodlakem nejevila tak špatná. Och ano, jistě by přitom trpěl, ale vsadil by se, že Black ještě víc.

-)-)-)

„Můj pane, nenašla jsem nic…,“ koktala Belatrix nešťastně.

„Zklamalas, mě, Belo. Myslel jsem, že se na tebe mohu spolehnout, jsi jediná, komu mohu svěřit něco takového,“ Voldemortovy červené oči shlížely chladně na Belatrixinu pokorně skloněnou postavu, „nicméně, doufám, že ve svém pátrání budeš pokračovat.“

„Samozřejmě, můj pane,“ Belaxtrix vděčně políbila jeho ruku.

„Co Blackův dům? Žádný pokrok?“

Tmavovlasá žena s opovržením zkřivila rty ve strhané pobledlé tváři.

„Dala jsem ten úkol těm budižkničemům Greyovi a starému Rookwoodovi a už jsem je za jejich neschopnost potrestala, pane…“ 

„To ovšem nic nemění na tom, že zodpovědnost neseš ty, má drahá,“ protáhl výsměšně Voldemort a naoko lítostivě dodal, „víš, že mám pro tebe slabost, Belo, ale takové selhání nemohu ponechat bez trestu – Crucio!“

Téměř pět minut žena na podlaze křičela a svíjela se bolestí, ale Voldemort nehnul ani brvou. Klidně hladil Nagini a pak ležérně sklonil hůlku.

„Můžeš jít. Doufám, že brzy mi přineseš lepší zprávy.“

„Děkuji, můj pane, je mi to líto, udělám všechno, co budu moct…,“ kvílela Belatrix žalostně, zatímco se plazila ke dveřím – polonahá, protože část oblečení na sobě během mučení roztrhala. Z koutku úst jí stékala slina.

Voldemort ji sledoval nezúčastněným pohledem, dokud na chodbě zesláblou rukou nezvedla hůlku a nezavřela jí dveře.

Pak přešel k zrcadlu, jedním mávnutím ruky se zbavil šatů a zachmuřeně hleděl na své bílé, tenké a slabé tělo, které vůbec nebylo hodno nejmocnějšího čaroděje všech dob a budoucího vůdce kouzelnické Británie.

-)-)-)  

Ten večer byl Severus ve sprše první a když Harry vešel do ložnice jen s ručníkem omotaným kolem pasu, se škádlivým úsměvem na něj pohlédl.

„Ach, dnes jste nějak odvážný, pane Pottere…“

Překvapený Harry – tuhle stránku svého manžela ještě moc neznal –  okamžitě zčervenal.

Ale pak se rozhodl ho překvapit taky. Pustil ručník na zem.

Severusův hlasitý výdech mu prozradil, že byl úspěšný. Harry pomalu přešel k posteli a vklouzl k Severusovi. Jeho vůně a jeho objetí už pro něj byly něčím důvěrně známým…

A najednou byl Severus na něm a prudce ho políbil. Harryho rty okamžitě reagovaly, divoce se přitiskly na ty Severusovy. Severusova kůže byla teplá a Harry vítal váhu jeho těla, tvrdost tisknoucí se proti jeho vlastnímu vzrušenému rozkroku… Náhle se nemohl dočkat, až bude Severus v něm.

V posledních týdnech většina rozpaků mezi nimi zmizela a Harry už neváhal, když po chvíli vyklouzl zpod Severuse a jemně ho šťouchl tak, aby Severus ležel na zádech. Pak se sklonil a vzal Severuse do úst.

„Ach, Merline…,“ Severus jen nasál vzduch, když jazyk přejel po vlhké štěrbině na špičce jeho penisu. Bylo to jen podruhé, co Harry tohle dělal a možná nebyl nejzkušenější, ale jeho dychtivost a nadšení to více než vynahradily… Severus mohl jen bezmocně sténat, s rukama svírajícíma přikrývku… Jak si jen mohl někdy myslet, že Harry je špatný student?

„Harry…,“ vydechl po chvíli, „dost, nemůžu…“

Harry zvedl hlavu – vlasy měl rozcuchané víc než obvykle, rty se mu leskly a oči za brýlemi zářily touhou ho potěšit…

Severus náhle téměř nemohl dýchat – nikdy neviděl nic úžasnějšího a nepřál si v tu chvíli nic jiného, než se takhle dívat na Harryho věčně.

Téměř bez přemýšlení dosáhl na stolek pro lubrikant a Harry se ochotně natáhl, aby ho Severus mohl připravit. První prst bez meškání pronikl do těsného sevření a brzy ho pomaleji následoval druhý. Jejich pohyb uvnitř přinášel Harrymu zjevně potěšení, protože chlapec zasténal a dychtivě se tlačil proti kluzkým prstům, zatímco Severusův jazyk hladil jeho rameno a pak se černovlasá hlava posunula níž a zuby jemně skously bradavku.

„Severusi,“ Harry teď dýchal rychleji, „jsem připravený…“

Severusovy prsty ho opustily a Harry věděl, co teď přijde – a čekal už jen na to, až do něj konečně vnikne ta sametová tvrdost…

Ale Severus měl jiné plány.

„Chtěl bych něco zkusit, Harry,“ políbil chlapce na rty a pak si lehl na záda, zatímco jeho penis dychtivě trčel vzhůru a pulzoval očekáváním, „mohl bys být nahoře, víš…,“ naznačil rukou.

Harryho knížka Čaroděj&Čaroděj zahrnovala samozřejmě i tuhle pozici, ale Harry tak úplně nečekal, že by ho Severus nechal takovým způsobem ovládat jejich milování.  

„Dobře,“ řekl trochu nejistě. Pomalu si klekl nad Severusovo tělo.

„Uvolni se,“ zašeptal Severus a uchopil vlastní penis, zatímco Harry pomalu sklouzl na něj, „opatrně, můžeš se takhle dostat hlouběji….,“ pozorně sledoval Harryho tvář, ale viděl na ní jen soustředění… a pak spokojenost.

Oba vydechli, když byl Severus téměř úplně uvnitř a Harry se nejprve váhavě začal pohybovat. Severus mu pomáhal řídit pohyb boků, ale brzy víc vnímal své rostoucí potěšení, Harry byl tak těsný, tak teplý kolem něj… A Severus nad sebou viděl Harryho tvář, oči zavřené, rty pootevřené… A když se ty oči otevřely… najednou v nich nespatřil jen rozkoš a touhu…

Harry otevřel oči. Severus rukama svíral jeho boky, bledou tvář lemovaly černé vlasy rozhozené po polštáři, ale Harryho k sobě přitáhl upřený pohled očí… byla v nich jakási divoká touha a ještě něco, co Harry nemohl identifikovat, ale něco v něm na to odpovědělo stejným způsobem a na okamžik se v těch temných hlubinách ztratil…

Ale i když teď Harry spojil svůj pohled s jeho, nepřestal se na něm pohybovat. Stále sebejistěji klesal dolů a znovu se nadzvedával, Severusův penis stále snadněji pronikal vždy nepatrně hlouběji a příliš brzy Severus cítil, že se blíží jeho vyvrcholení… Zasténal jako v odezvě na tiché zvuky, které unikaly Harrymu a pak rukou obemkl hebký a lesklý vrcholek Harryho erekce…

Merline, vidět Severuse takhle pod sebou, cítit jeho pulzující tvrdost v sobě… když Severus natáhl ruku, aby se ho dotkl, byla to poslední kapka. Harry s výkřikem vyvrcholil a jen chvíli poté následovalo i Severusovo vyvrcholení, mužovo tělo se zachvělo, na vteřinu se vzepjalo a pak s prudkým výdechem zase kleslo na lůžko.

„Severusi,“ zašeptal Harry, na chvíli přemožený tím okamžikem, a předklonil se, aby Severuse políbil. Líbali se jemně a neuspěchaně – teď to nebyla vášeň, ale jen teplé přijetí a cit, o kterém zatím ani jeden z nich nechtěl moc přemýšlet.

Když se jejich dýchání vrátilo do normálu, Harry se jen pomaličku a neochotně zvedl ze Severusova těla, vkleče zašátral na nočním stolku a s hůlkou v ruce tiše pronesl čistící kouzlo.

„Díky, Harry,“ Severus se na něj měkce usmál a natáhl ruku, aby ho jemně pohladil po tváři.

Harry se bez rozmýšlení přitulil ke štíhlému bledému tělu vedle sebe. Dlouhá ruka na ně přitáhla přikrývku a pak se natáhla zhasnout lampičku. Harry měl hlavu na Severusově hrudi a šťastně se zaposlouchal do uklidňujícího bušení jeho srdce. V tu chvíli bylo všechno ostatní nepodstatné, zůstali tady jen oni dva, v malé teplé bublině bezpečí a lásky.

Lásky?

Byla to první noc, kdy Harry usnul v Severusově náručí.

Konec sedmadvacáté kapitoly

< Kapitola 26       Kapitola 28 >

-)-)-)

Poděkovat chci hlavně za svou největší motivaci ke psaní - za vaše komentáře :-) Konkrétně v případě poslední kapitoly patří dík belldandy, keishatko, Patoložce, Máje, bacil, Lanevře, Saskye, Profesor, kali, Acháje, Nade a Bobo. Díky moc! Jinak další kapitola by měla přijít plus mínus do 21 dnů (do Vánoc) a měla by být trošku vánoční :-)