Spřízněni kletbou - Kapitola šestadvacátá

Kapitola šestadvacátá

Harry se o útěku Smrtijedů z Azkabanu dozvěděl od Severuse, ještě než odešel na snídani do Velké síně, proto ho vzrušená atmosféra u nebelvírského stolu moc nepřekvapila. Více studentů než obvykle, především mezi těmi staršími, mělo před sebou noviny, také u ostatních stolů se utvořily malé diskutující hloučky.

I u zmijozelského stolu se zjevně novinu dozvěděli a většina ze starších studentů četla noviny podobně zaujatě jako část studentů u ostatních stolů. Harry věděl, že zdaleka ne všichni zmijozelští podporují Voldemorta, přesto ho trochu zarazilo, že nikdo z nich nevypadal nějak zvlášť vesele nebo bůhvíjak nadšeně.

Dokonce ani Malfoy. Seděl sám na kraji stolu a místo Denního věštce četl nejspíš nějaký dopis. Vypadal jako jeho obvyklé bledé, chladné a nafoukané já, přesto měl Harry při pohledu na něj pocit, že ten list papíru mu velkou radost nedělá.

Vysoká a rusovlasá mrzimorská dívka předčítala hlavní článek tak hlasitě, že útržky vět dolétly až k Harrymu.

„…okolnosti hromadného útěku…“

„…s maximální ostrahou…“

„…informoval mudlovského předsedu vlády…“

„…Dolohov, Rokwood…“

„…odsouzen za vraždu…“

Harry poslouchal jen na půl ucha – podle toho, co slyšel, se zdálo, že Severus mu už vše podstatné řekl.

A přinejmenším se také po jejich ranním rozhovoru zdálo, že tahle novina prolomila trochu rozpačitou atmosféru kolem něj a Severuse. I když se Harry zároveň cítil provinile – v posledních dnech myslel víc na hloupé věci jako sex se Severusem než na Voldemorta nebo válku.

„Mozkomorové prý přeběhli k Voldemortovi,“ vysvětlovala právě Ronovi Hermiona, skloněná nad Denním věštcem.

Harry se také naklonil k rozloženým novinám a přelétl očima černobílé pohyblivé fotografie uprchlých vězňů. Nejlépe viděl ze svého úhlu tmavovlasou čarodějku, která se na obrázku jen pohrdavě usmívala. Její strhané rysy stále nesly stopy bývalé krásy a Harry si náhle uvědomil, kdo to je.

Siriusova příbuzná Belatrix Lestrangeová – její jméno přece bylo v rodokmenu na Grimmauldově náměstí.

Tohle byla žena, která mučila Nevillovy rodiče, dokud nezešíleli. Harry rychle soucitně pohlédl na Nevilla, který seděl o kus dál s povislými rameny a zachmuřeně zíral na svou snídani. Nezdálo se, že by měl v úmyslu dnes ráno cokoliv jíst a Harry se mu vůbec nedivil.

Rozhlédl se po Velké síni a po chvíli zaměřil svůj zrak na stůl učitelů. Severus právě mluvil s profesorkami McGonagallovou a Prýtovou, vážné tváře všech jasně prozrazovaly téma jejich rozhovoru. Teprve po chvíli si Harry všiml, že je mezi nimi i profesor Kratiknot, jeho malá postavička se za stolem s hromadami jídla úplně ztrácela.

Ron do něj šťouchl.

„Koukej, Harry, máš tu Hedviku.“

Krásná bílá sova se k němu právě snášela obloukem. 

Doručený dopis byl od Remuse a Siriuse. Chtěli ho odpoledne navštívit a Harry jim rychle odpověděl, s odesláním dopisu ale chvilku počkal, než si Hedvika trochu odpočine, venku dnes foukal studený vítr. Rozčepýřená sova ho hned po přistání ne úplně něžně klofla do ruky – asi mu chtěla připomenout, že ji v poslední době trochu zanedbával, přestože čas od času spala v jeho ložnici – pak se napila vody a pustila se do pamlsku, který jí nabídl.

Když sově přivázel dopis s odpovědí k nožce a trochu roztržitě ji na rozloučenou pohladil („Můžeš večer přiletět do mého pokoje, Hedviko, připravím ti místo, ano?“), Hedvika se vznesla do vzduchu. Harry se za ní díval, než mu zmizela z očí a přemýšlel, proč ho Remus a Sirius chtějí vidět – nejspíš kvůli té dnešní zprávě, ale, na druhé straně, těžko o tom někdo z nich věděl víc než psali v novinách.

„Harry,“ přerušil jeho myšlenky Ron, „pojď, za chvíli máme hodinu.“

„Jo, jasně,“ Harry se probral ze zamyšlení a zvedl se, aby následoval své kamarády. Možná to bylo díky tomu, že se Hermiona s Ronem začali dohadovat o něčem z minulé hodiny, ale cestou do učebny bylinkářství si uvědomil, že by měl upozornit Severuse na návštěvu svého kmotra a jeho partnera. 

Ve skutečnosti, výstižnější bylo, že ho musel varovat.

-)-)-)

Remus a Sirius dorazili přesně, jak měli domluveno, na pátou hodinu. Už tady dole byli, ale nikdy se tu nesetkali se Severusem – jak mu jeho manžel sdělil, sama myšlenka, že ti dva stráví jakoukoliv dobu v jeho bytě, mu přinášela zlé syny, ba přímo noční můry.

„Kdybych tady Blacka a Lupina spatřil na vlastní oči, můj milý Harry, pak už bych toto místo stěží mohl vidět jako svůj bezpečný domov. Jen představa Lupina přehrabujícího se v mé knihovně nebo Blacka používajícího můj záchod je sama o sobě dost strašná – horší už je jenom představa jednoho z nich v mé posteli.“

Harry tehdy bezděčně vyprskl čaj, který pil a pak se rozesmál. Představa Severuse a Siriuse – společně, jak se líbají nebo dokonce něco víc… bylo to naprosto absurdní.

Ovšem na druhé straně – on jako Severusův manžel – to by se mu ještě docela nedávno zdálo mnohem absurdnější.

Smích tenkrát Harryho rychle přešel, ale dnes už se při vzpomínce pousmál.

Severus jako jeho manžel.

Mohlo by to být horší.

-)-)-)

„Takže, Harry… co Severus? Vycházíte spolu dobře, ne?“

Remusova otázka Harryho zaskočila. Strávil s Remusem a Siriusem příjemnou hodinku u krbu, přestože mluvili o spíše neveselých věcech – o útěku Smrtijedů z Azkabanu, o Siriusově sestřenici („Už jako holka byla pěkná potvora, Harry. Jednou nechala skřítku našeho dědy stát celý den na mrazu jen proto, že jí přinesla snídani s jedním vajíčkem místo dvou.“), o Harryho zdravotním stavu („Remusi, jsem už vážně v pořádku. A od pondělka můžu dokonce hrát famfrpál. Myslíš, že byste se mohli někdy zajít podívat? Jako psa by tě nikdo nepoznal, Siriusi…“) a o nových zákonech, které ministerstvo přijalo kvůli vlkodlakům.

Jedinou nadějnější novinou bylo otevření Siriusova případu. Všichni se na chvíli odmlčeli, když si uvědomili, že možná nebude trvat dlouho a Sirius bude znovu svobodný člověk.

Harry si právě představoval, jak ho Sirius bude moci při hře pozorovat, aniž by se předtím musel proměnit v psa, když ho z toho blaženého snění vytrhla Remusova otázka.

A nemohl za to, že mu v hlavě okamžitě naskočil největší posun v jejich vztahu.  

„Podívej se na mě, Harry.“

Harry otevřel oči. Smyslové přetížení bylo téměř nesnesitelné. Zdálo se, že Severus přesně ví, jak se pohybovat, aby zasáhl jeho prostatu, jeho ruka kolem Harryho erekce a jeho černé oči spojené s očima mladšího muže zvyšovaly Harryho pocity způsobem, který si ještě nedávno neuměl představit. Harry se svíjel pod svým manželem a ty báječné pomalé tahy mu náhle nestačily.

„Severusi,“ zašeptal, „víc, rychleji, prosím…“

-)-)-)

Sirius musel s nechutí uznat, že si to Snape uměl zařídit – jeho pokoje byly vkusné, elegantní a zároveň docela útulné. Raději si prohlížel každý detail místnosti, než aby příliš myslel na možnost svého osvobození. Otevření jeho případu bylo sice skvělé, ale nechtěl se oddávat předčasným nadějím.

„Takže, Harry… co Severus? Vycházíte spolu dobře, ne?“

Sirius trochu zamračeně pohlédl na svého partnera. Proč kruci museli mluvit o tom zatraceném Sra- Snapeovi? Co se Siriuse týkalo, raději předstíral, že Harry je stále svobodný a ve všech ohledech nevinný.

Tady dole žije jenom proto, aby měl více soukromí a aby byl ve větším bezpečí.

A je jenom náhoda, že na tohle tady dohlíží právě ten umaštěný Snape, který jinak nemá s jeho Harrym nic společného.

Proč musel Remus takhle krutě a necitlivě narušovat jeho uklidňující představy?

„Ah… jo. Je to v pohodě… uhm, myslím, že jsme si zvykli,“ koktal Harry a Sirius s náhlým znepokojením pohlédl na svého podezřele se červenajícího kmotřence.

Harry si celý nesvůj nervózně mnul ruce a nedíval se ani na jednoho ze svých náhradních otců, místo toho sledoval plameny v krbu tak usilovně, jako kdyby je chtěl uhranout.

Něco nebylo v pořádku.

Zdálo, že s ním Remus tohle přesvědčení sdílí, protože se znepokojeně naklonil k jejich malému chlapci a jemně mu položil ruku na rameno.

„Opravdu je všechno v pořádku, Harry? Chci říct… nechová se k tobě nějak špatně? Neuráží a neponižuje tě? Je to pořád Severus Snape… možná by to nemyslel špatně, ale všichni víme, jaký umí být… Můžeme si s ním promluvit, víš.“

To si piš, že ano. Promluvím si s ním tak, že na to do smrti nezapomene. A nějaký žertík by taky neuškodil. Co třeba…

„Ne,“ vyhrkl Harry rychle, „všechno je fajn, vážně.“

A zrudl ještě víc.

Proč se tak stydí? Jestli se k němu ten mizerný Snape chová špatně, není to jeho vina, nemá se za co stydět. Ledaže…

Sirius znepokojeně polkl. Bože ne, nechtěl myslet na Harryho a Snapea při tom. Ale jestli mu Snape nějak ublížil nebo něco podobného, je jeho kmotrovskou povinností zasáhnout.

Nadechl se.

Merline, možná jsem měl tenkrát odmítnout, když mě James požádal o celou tuhle kmotrovskou věc. I když, chudáka Jamese by určitě nenapadlo, co mě čeká… 

Ale než Sirius stačil něco říct, promluvil znovu Remus – a zřejmě ho napadlo totéž.

„Harry, je snad něco v nepořádku… v ložnici? Můžeš nám říct cokoliv, jestli je hrubý nebo jestli je to pro tebe nepříjemné…“

„Ne!“ Harry prudce zvedl hlavu, „to není…je to jen…“

Odmlčel se, jako kdyby se bál pokračovat, ale právě když Sirius myslel, že už nic neřekne, Harry tiše zamumlal – tak tiše, že Sirius ho skoro neslyšel:

„…je to jen… naopak…“

Sirius se chvíli snažil přesvědčit sám sebe, že je hluchý nebo přinejmenším nedoslýchavý. Harry přece právě nemohl říct, že on a Snape…

Zachvěl se.

„Na tom není nic špatného, Harry,“ řekl konejšivě Remus a Sirius na něj vrhl nevěřícný pohled.

Na tom bylo všechno špatně.

„Je to naprosto přirozené, Harry,“ pokračoval Remus povzbudivě, „sex je primárně něco, co by se ti mělo líbit. A ty a Severus…“

Sirius si vzpomněl na svou v Azkabanu k dokonalosti přivedenou dovednost úplně přestat vnímat své okolí a předstírat, že je někde jinde, na krásném místě, kde nejsou žádní mozkomoři, úpící nešťastníci a dotěrné krysy. Nebo, v tomhle případě, Severus Snape a jeho malý nevinný Harry, kteří si spolu užívají sex.

Raději zavřel oči, aby iluze takového nebe byla ještě dokonalejší, ale to neměl dělat.

Náhle měl před očima děsivou vizi.

Harry – nahý Harry – se skláněl nad stolem, opíral se o něj rukama a zezadu do něj s vášnivým výrazem bušil nahý Snape. Odporně při tom sténal a Harry jen blaženě kvílel.

„Ano, Severusi, ano!“

-)-)-)

Severus rázně vešel do dveří a vzápětí ztuhl. Bohužel se ale nemohl otočit a zmizet, ti tři si ho už všimli.

Co tady ti dva ještě dělají, sakra?

Měl sto chutí jen v tichosti zamířit do laboratoře, ale to by bylo příliš nezdvořilé. Co se týkalo Blacka i Lupina, bylo mu to srdečně jedno, ale Harry by mohl být naštvaný, pokud by se alespoň minimálně nesnažil.

S nechutí přešel ke krbu a odměřeně pokývl na oba nevítané hosty.

„Lupine. Blacku. Nejste právě na odchodu?“

No, dobře, možná zrovna tohle říct neplánoval, ale nemohl by přesně tvrdit, že svých slov lituje.

Harry se zamračil a vrhl na něj temný pohled.

„Snape,“ řekl Black a Severus zvedl obočí. Black ho nikdy neviděl rád, ale dneska se mu z tónu  psova hlasu zdálo, že ho Sirius Black opravdu z duše nenávidí ještě víc než kdy předtím.

„Severusi,“ pozdravil Lupin jaksi rozpačitě a vrhl varovný pohled na svého milence, „právě jsme se zvedali. Je mi líto, trochu jsme se zdrželi, Harry pro nás měl plno… ehm,zajímavých… novinek.“

„Hm,“ zavrčel Severus a pohlédl na svého manžela. Harry postával u krbu a se skloněnou hlavou zaujatě studoval koberec, ale i tak si Severus všiml jeho rudých tváří.

Asi z toho horka u ohně, možná by neměl stát tak blízko…

„Ahoj, Harry,“ ti dva zabedněnci Harryho postupně objali, jako kdyby ho neměli vidět rok. Lupin mu ještě něco zašeptal do ucha a Harry rozpačitě přikývl a nejistě zabloudil očima k Severusovi.

Když Harryho pustil i Black, Severuse bezděky napadlo – ne, že by žárlil na toho psa – jak by bylo hezké Harryho takhle přirozeně obejmout, ne nějak zamilovaně, pochopitelně, ale jen prostě… nenuceně a přátelsky.

„Na shledanou Severusi, rád jsem tě viděl,“ Severus si málem nahlas nevěřícně odfrkl, já tebe tedy rozhodně ne, vlkodlaku. Ale Harry se usmíval a Severus usoudil, že když se Lupin tak okatě snaží, malá lež kvůli Harrymu neuškodí.

„Nápodobně, Lupine. Sbohem,“ a doufám, že tě tu jen tak neuvidím.

Chladně si pokývl s Blackem a pak ti dva zamířili ke krbu na druhé straně místnosti a za chvíli je pohltily plameny.

Díky Merlinovi, konečně se mohl ve svém bytě volně nadechnout.

-)-)-)

Harry byl tentokrát skoro rád, když za Siriusem a Remusem klesly plameny v krbu – nemusel být extra vnímavý, aby mu bylo jasné, že Sirius z jeho spíše nechtěného odhalení dnes bude špatně spát.

Otočil se k Severusovi. Na chvíli mezi nimi zavládlo trapné ticho, potom si Severus odkašlal.

„Už jsi jedl, Harry?“

Harry zavrtěl hlavou, ale než stačil navrhnout, že se mohou navečeřet společně, vlétla do místnosti Hedvika.

Přistála na Harryho rameni a spokojeně zahoukala, když ji pohladil po peří, tak jak to měla ráda. To nebylo nic zvláštního, ale Harry užasle zamrkal, když pak přeletěla k Severusovi, něžně ho klofla do ruky a poté se vznešeně vrátila na Harryho rameno.

Oba se na ni dívali – podle toho, jak si Severus nejistě třel ruku poctěnou Hedvičiným klofnutím, Harry hádal, že ho tohle překvapilo stejně jako jeho.

Usmál se.

„Má tě ráda.“

Severus trochu odmítavě pokrčil rameny.

„Kdysi… také jsem míval sněžnou sovu. Je to už dávno, zemřela před třinácti lety.“

„Ach,“ řekl Harry překvapeně, Severus mu toho o sobě stále mnoho neprozrazoval. Nikdy ho nenapadlo, že jeho manžel mohl mít domácího mazlíčka – i když sova byla pro mnoho čarodějek a čarodějů spíše jen praktickým poštovním doplňkem.

„Takže to bylo, když jsi byl v Bradavicích… myslím, jako student?“

Severus vypadal, jako kdyby litoval, že se o tom zmínil, ale přesto neochotně odpověděl.

„Ano. Matka mi ji koupila v Příčné ulici, před mým prvním ročníkem.“

Jako mně Hagrid, pomyslel si Harry vzrušeně. Nemohl si pomoci, ale byl zvědavý.

„Jak se jmenovala?“ 

„Lot… Vlastně Lancelot, ale pro mě to byl prostě Lot. Byl to můj kamarád. Jistě, bylo to jen zvíře, ale…“

„Vím, co tím myslíš,“ Harry mu nadšeně skočil do řeči, „někdy mám pocit, že mi Hedvika snad čte myšlenky, pozná vždycky, když jsem smutný a tak…“

„Hm.“

„A je strašně chytrá.“

„No, jistě jsem viděl dost hloupějších sov,“ řekl Severus. Z jeho úst to byla nepochybně pochvala a Harry se rozzářil.

Pak ho něco napadlo.

„Severusi, když nemáš sovu… kdybys potřeboval, můžeš si půjčit Hedviku. Bude jen ráda, baví ji létat,“ poškrábal sovu po krku a ona souhlasně zahoukala, „a myslím, že je rychlejší než školní sovy.“

 „Je to tvoje sova…“

„No, myslím… když jsme se vzali, je tak trochu i tvoje, Severusi. Jako tvoje pokoje, taky jsi mi tu udělal místo.“

Protože mi nic jiného nezbylo.

Ale to Severus neřekl nahlas. Místo toho, s pohledem na Harryho ruku mazlící se se spokojenou bílou sovou (Severus rychle zahnal obrázek Harryho ruky mazlící se s něčím jiným. Ne, v žádném případě nemyslel na Harryho prsty nesměle ovinuté kolem jeho penisu, na jejich váhavý pohyb…) jen tiše přikývl.

„Děkuji ti, Harry.“

Hedvika souhlasně naklonila hlavu.

-)-)-)

Draco,

tato noc byla pro nás a pro našeho Pána šťastným dnem. Nebude to trvat dlouho a Brumbál s tou svou směšnou organizací i se svým milovaným Potterem budou na kolenou a budou litovat své zatvrzelosti.

Čeká nás nová doba, nový řád kouzelnického světa a já dělám vše, abych nám v něm zajistil náležité postavení. Je ale čas, abys i ty dal našemu Pánovi najevo svou oddanost. Nic jiného od tebe ostatně neočekávám a vím, že mě nezklameš.

Synu, po Vánocích se do Bradavic vracet nebudeš. Zaujmeš konečně místo, které ti patří, místo poslouchání Brumbálových učitelských poskoků (a toho zrádce) budeš jako Smrtijed vykonávat rozkazy Pána zla a pomáhat tak změnit náš svět. Voldemort byl velmi potěšen zprávami o tvých schopnostech a o tvém smýšlení. Bohužel, přestože bych ti to neměl prozrazovat, mnozí z našich, kteří dnes znovu stanuli Pánovi zla po boku, jsou k ničemu – Azkaban je pro nás zničil. Potřebujeme mladou krev. Do Vánoc je tvým úkolem zjistit, kteří z tvých spolužáků jsou skutečně oddáni našim myšlenkám a ochotni sloužit našemu Pánovi. Víš, na koho se máš zaměřit, mluvili jsme o tom před tvým odjezdem do školy.

Zdraví tě tvůj otec

P.S. Drahoušku, posílám ti nějaké sladkosti, které upekla a připravila Linky. Doufám, že ve škole je vše v pořádku. To, že už brzy nebudeš v Bradavicích, neznamená, že nepotřebuješ studovat. Zaměř se hlavně na přeměňování a na obranu proti černé magii, v lektvarech už jsi dost dobrý. Například obranná kouzla se ti mohou vždy hodit. Musím přiznat, že nejsem zrovna nadšená z tvého odchodu ze školy – přestože se samozřejmě těším, že můj malý Dráček bude zase doma (ano, Draco, pro mě vždy budeš můj malý Dráček). Tvůj otec nicméně tvrdí, že to bude pro tebe nejlepší. Chci mu v tomto ohledu věřit. Jistě budeš dobrým služebníkem našeho Pána.

Pokud ještě nosíš ten svůj oblíbený šedý kabát, nezapomeň na něj při pobytu venku používat oteplovací kouzlo. Opatruj se.

S láskou maminka      

Konec šestadvacáté kapitoly

< Kapitola 25       Kapitola 27 >

-)-)-)

Děkuji moc za milé komentáře k předchozí kapitole - jmenovitě Lanevře, keishatko, Saskye, Acháje, symphony, Nade, Bobo, kali, Máje, bacil, kiki, em, belldandy, Profesor a Patoložce :-) S malým zpožděním je tu šestadvacátá kapitola, která tentokrát patří kromě Harryho a Severuse také Siriusovi, Remusovi a Hedvice :-) Další část by měla přijít do 14-21 dní...

P.S. Nedávno jsem přidala na stránky malé info o Queer As Folk - pro ty, kdo mají rády tento seriál, jsou tam i nějaké odkazy na anglické povídky...