Spřízněni kletbou - Kapitola třetí

Kapitola třetí

Severus se přemístil už z prahu toho odporného domu a během pouhých čtyřiadvaceti hodin se podruhé ocitl v Zobí ulici.

Zlomyslně za sebou pořádně bouchl dveřmi, aby si všichni užili křik Blackovy ďábelské matky, ale přesto nebyl zrovna v dobré náladě, když mířil k domu Potterových příbuzných. Ti z útoku vyvázli kupodivu bez zranění – Temný pán se zjevně zaměřil přímo na Pottera. Pochopitelně, jestli měl nějakou myšlenku na případné Potterovo připojení, nebylo by úplně ideální zabít nejdřív jeho příbuzné. Také pár škod na domě bylo už pryč, bystrozorský tým zjevně zapracoval.

Petunie Dursleyová mu otevřela se stisknutými rty. Asi ho viděla oknem.

„Co chceš? Nestačil vám včerejšek?"

„Vidím, že jsi pořád stejně milá a laskavá, Petunie... a také tě rád vidím," ušklíbl se Severus, „nepozveš mě dál?"

Petunie trhla rameny v gestu, které se při velmi dobré vůli dalo vykládat jako pozvání a neochotně ustoupila dovnitř.

V obývacím pokoji byla puštěná televize. Severus musel uznat, že pokoj by nevypadal tak špatně, kdyby všude nevisely fotografie Dursleyovic nepříjemného potomka. Potter tu neměl fotografii ani jednu. Zajímavé. Zdálo se, že spratek přece jen nebyl tak rozmazlený. Možná by nebylo špatné zjistit si o něm trochu víc. Severus byl Zmijozel - v jejich soužití se mu mohou nějaké důvěrné informace hodit.

Petunie mu nenabídla ani vodu. „Nemám čas," sdělila mu vztekle, „řekni mi, co chceš a jdi."

Severus zvedl obočí. „Potřebuju podpis tebe i tvého manžela. Dva podpisy a Pottera už nikdy nemusíte vidět."

„Vernon tady není, ale můj podpis by určitě stačil."

„Nestačil. Buď se můžu stavit za ním v práci," Petunie se zatvářila patřičně vyděšeně, „nebo mu zavolej. Pokud vím, nepracuje daleko. Stačí přijet a podepsat se."

Bylo zřejmé, že Petunie by ho nejraději vyhodila nebo mu řekla něco hodně sprostého, ovšem dobře si uvědomovala, kdo před ní stojí. Bylo zábavné sledovat boj v jejím obličeji, škubání svalů, které se nakonec usadily do zamračené masky.

„Dobrá," souhlasila nakonec neochotně, „pokud říkáš, že kluka už neuvidíme…"

Severus si nedělal velké iluze o rodinné lásce, ale přesto ho překvapilo, že ji vůbec nezajímalo, co se děje s jejím synovcem - nezeptala se ani, jestli je po včerejším útoku v pořádku. Než Dursley dorazí, mohl by se tu trochu porozhlédnout. Ještě před zvednutím telefonu Petunii zarazil.

„Počkej. Kde je Potterův pokoj?"

-)-)-)

Něco tu zjevně nebylo v pořádku.

Jediné vybavení pokoje tvořila stará postel s mizernou matrací, otlučená skříň a pár polic s poničenými a nejspíš dávno odloženými hračkami, některé z nich nesly podpis Harryho bratrance (kluk píše jak orangutan, pomyslel si znechuceně Severus). Nebyl tady ani koberec nebo závěsy, zato byly na okně mříže. Mříže? Severus věděl o mudlech dost na to, aby mu bylo jasné, že mříže na oknech nejsou zrovna standardní součástí dětských pokojů. A na co tady byla kočičí klapka ve dveřích? Severus dobře věděl, že Potter má odjakživa sovu a přítomnosti kočky v domě nic nenasvědčovalo.

Všechny Severusovy špionské instinkty byly náhle v pozoru.

Pár kroků po místnosti stačilo k odhalení skrytého prostoru pod jedním z prken, který byl podle všech známek donedávna používaný. To dávalo smysl – Potter tu byl celé prázdniny až do včerejška. Albus Brumbál na tom trval přes všechny námitky Pottera samotného, Blacka i vlkodlaka. Voldemortovým zásahem na hřbitově prý kluk ztratil jen ochranu krve týkající se jeho fyzické osoby (Pán zla se už mohl po svém znovuzrození spratka dotknout bez rizika), oddělení kolem domu jeho tety a strýce ale měla fungovat dál a Harry tu měl být v největším bezpečí. To se ovšem Albus zase jednou zatraceně spletl.

Ale proč by Harry Potter něco schovával pod podlahou?

Petunie ho naštěstí nechala nahoře samotného – zjevně chtěla být od něj co nejdál, což byla touha, kterou s ní Severus měl společnou. Použil utišovací a odemykací kouzlo a rychle prošel všechny pokoje na patře. Byla tu ještě Dursleyových ložnice (tuctové, ale celkem vkusné zařízení, které muselo stát dost pěněz), pěkná místnost, kterou Severus odhadl na hostinský pokoj a především dětský pokoj patřící podle všech známek Dursleyovic obéznímu klukovi – přinejmenším rozměry postele by stačily i malému slůněti.

Pokoj byl největší, nejluxusnější a nejplnější. Hračkám už kluk odrostl, přesto tu zůstalo pár nejspíš pořádně drahých exemplářů. Byl tu stůl s počítačem a vším možným zařízením, přehrávače, cédéčka, stohy počítačových her, moderní televize, filmy. Nad stolem visela další zarámovaná fotografie (Severus v duchu zasténal) Dursleyových se synem ve věku zhruba pěti let, všichni tři se na ní smáli - prostě rodinná idylka. V rohu byl pytel s boxovacím oblečením a náčiním, skříně plné pěkného oblečení, které podle velikosti mohlo patřit jen Potterovu bratranci – Severus párkrát slyšel jeho jméno, ale bylo tak příšerné, že ho vždy raději hned zapomněl.

Příšerné jméno nebo ne, kluk si žil jako prase v žitě, to bylo zjevné a zřejmý byl i kontrast mezi dvěma chlapeckými ložnicemi.

Proč sakra nemohl mít zatracený Potter stejnou ložnici jako Petuniin spratek? Severus měl rád představu dalšího arogantního a rozmazleného Pottera, všechny náznaky něčeho jiného roky úspěšně ignoroval… co má dělat teď?

Možná, napadlo ho, když sestupoval po schodech, měl Potter jako malý ložnici s bratrancem - a když pak byl většinu roku v Bradavicích, nemělo smysl mu druhou místnost moc zařizovat. No, Petunie mu to jistě ráda objasní.

Jenže, Petuniina reakce na jednoduchou otázku (Kde spal Potter, než šel do Bradavic?) byla dost nečekaná. Zůstala stát jako solný sloup, zbledla a zjevně měla strach, když začala nervózně něco koktat o nedostatku peněz na dva pokoje a podobné nesmysly.

Severus toho měl právě dost. Rychle zvážil všechna možná pro a proti, zvedl hůlku a podíval se do vyděšených očí: „Legilimens!"

Konec třetí kapitoly

< Kapitola 2       Kapitola 4 >