Spřízněni kletbou - Kapitola třináctá

Kapitola třináctá

Když Harry zmizel v krbu, Sirius a Remus ho následovali. Den byl dlouhý i náročný a oba už chtěli být doma. Remus měl navíc pocit, že Sirius chce dát konečně průchod svému potlačovanému vzteku.

Nespletl se.

„Do prdele," zařval Sirius, sotva vylezl z krbu. Vzápětí se změnil v Tichošlápka a chvilku zuřivě a s hlasitým štěkotem lítal po místnosti.

Remus trpělivě čekal. Měl v tom praxi.

Konečně se velký černý pes unavil, proměnil se zpátky v rozcuchaného černovlasého čaroděje a klesl na pohovku. „Kráturo!"

Zarputile vyhlížející skřítek se vynořil zpod závěsu. Remus ho podezříval, že je předtím pozoroval a Siriusův vztek si docela užíval.

„Přines… mi… sklenici… vody…," zasípěl Sirius.

Remus požádal ještě o dýňovou šťávu. Kráturův postranní pohled na něj byl naplněný zlobou i pohrdáním (Remus nepochyboval, že si v duchu brblá něco o odporných vlkodlačích stvůrách), přesto skřítek okamžitě zmizel.

Vzhledem k jednoduchosti požadavku mu splnění příkazu trvalo podezřele dlouho, když se ovšem s parodií uctivé úklony a podnosem objevil, Remusův partner stále ještě dýchal zrychleně a hruď se mu prudce zvedala s každým nádechem.

Sirius vypil vodu – vrhl při tom po Kráturovi naštvaný pohled, protože byla teplá – a pak se opřel o pohovku a pohlédl na Remuse s prosbou v očích.

„Remusi… pomůžeš mi Snapea zabít, jestli mu něco udělá?"

Remus nevěděl, jestli se má smát nebo brečet.

„Siriusi," řekl klidně, „chápu tvoje obavy, ale myslím, že to moc prožíváš. Severus není zlý člověk, ať už si o něm myslíš cokoliv…"

Jeho milenec se divoce zamračil. „Zlý člověk," vyplivl s opovržením, „měl jsi ho vidět, když jsem za ním zašel do sklepení… Omluvil jsem se mu, prosil jsem ho… a ten parchant se mi smál do obličeje!"

Remus si vzdychl. Měl určité podezření, proč byl Severus vzteklý – dokonce ani jeho nemohlo těšit, že ho někdo považuje za násilníka. Ale nemělo smysl to vykládat Siriusovi.

Ten na něj znovu upřel zoufalé oči. S rozcuchanými vlasy a znavenými rysy přitom vypadal poněkud... šíleně. Byla tu vzdálená podoba s jeho fotografiemi otištěnými v Denním věštci po zvěromágově útěku z vězení - a tehdy by na jeho duševní zdraví málokdo vsadil aspoň zlámanou grešli.

„Musím pořád myslet na to, co se tam děje… co když je sadista… možná má nějakou úchylku…. A chudáček Harry… ani jsem mu nemohl pomoct… Neměli bychom ho zkontrolovat? Víš, pro jistotu..."

Remus usoudil, že už toho bylo dost.

„Siriusi, přestaň. Harry bude v pořádku. Není to žádný chudáček, zachránil ti život, pokud si vzpomínám. Bojoval se stovkou mozkomorů a zvládne i jednoho Snapea. Soustřeď se na to, že bude živý, všechno ostatní se dá zvládnout. Uvidíš ho za pár hodin."

Zašklebil se. „A kdyby něco, slíbil jsem mu, že to dva Pobertové vezmou do svých rukou. Pojď si lehnout, na tu případnou pomstu potřebujeme být svěží, Siri…"

Sirius se docela ochotně nechal odtáhnout do postele – předchozí noc spali sotva dvě hodiny.

-)-)-)

Přes jejich spánkový deficit bylo na spaní ještě brzy, oba ale odpočinek v posteli potřebovali - nevyspalost, včerejší boj a dvoudenní psychická zátěž si vybraly své. Remus se pustil do čtení ve snaze přijít na jiné myšlenky a totéž navrhl Siriusovi.

Jenže Sirius dlouho číst nevydržel a nakonec jen leželi a střídavě se snažili mluvit o něčem jiném (tedy, Remus se snažil) a diskutovat o tom, zda bývalý Smrtijed může být dobrý člověk nebo manžel/milenec - a přidružených tématech. Remus tak postupně musel vyvracet nejrůznější a s přibývajícím večerem stále absurdnější Siriusovy obavy. Když jeho partner začal rozvíjet teorii o smrtijedském spiknutí, jehož cílem bylo, aby si Snape pod záminkou ochrany musel Harryho vzít a infiltrovat jeho prostřednictvím Fénixův řád temnou magií, Remus už toho měl plné zuby.

„Krucinál, Siriusi, neblázni!" praštil svého milovaného polštářem. „Někdy mám pocit, že ti ten Azkaban opravdu vlezl na mozek!"

Sirius se zatvářil ukřivděně, ale psí oči tentokrát na vlkodlaka moc neúčinkovaly.

„Spi už, prosímtě," řekl jen o půl tonu laskavěji a otočil se na svou půlku, dávaje tak najevo, že se hodlá věnovat nerušenému spánku a nepřeje si být nadále obtěžován.

Sirius se odevzdaně zachumlal do peřin a přes své občasné trpitelské vzdechy nakonec přece jen usnul.

-)-)-)

Ale ani tak nebyla noc na Grimmauldově náměstí dobrá.

Někdy po půlnoci se Remus pokusil Siriuse přesvědčit, že nejlepší způsob, jak se zbavit ošklivých snů (nahý Harry připoutaný ke sloupkům postele a bičovaný svým vyučujícím lektvarů - přikovaný za ruce v cele a ohrožovaný Snapem s obřím vibrátorem v ruce - jeho mrtvé znásilněné tělo okusované obřím netopýrem…) je pořádný orgasmus, ale Sirius tvrdil, že si nemůže užívat, když jeho kmotřenec možná trpí někde v bradavickém sklepení…

Díky Remusovu měkkému srdci - přes všechno jeho nadávání - si tedy aspoň leželi v náručí. Když Sirius konečně usnul – jeho milenec jako vlkodlak nepotřeboval tolik spánku – Remus si musel připustit, že i on sám má určité obavy. Ale ty se týkaly spíše toho, jak se Harry vyrovná s nuceným sňatkem v tak mladém věku. Ačkoliv, Remus byl přesvědčený, že Harry je mentálně zralejší než patnáct – někdy si byl docela jistý, že je mentálně mnohem zralejší než Sirius.

Ne že by to byla jeho vina. Se smutným úsměvem Remus chvíli sledoval neklidný spánek svého milence. V jeho očích byl stále stejně krásný jako před Azkabanem, i s určitou únavou a strhaností v rysech tváře, s předčasně šedivými prameny vlasů mezi černí nebo s drobnými vráskami kolem očí. Ale dobře věděl, že vězení nepoznamenalo Siriuse jen fyzicky.

Strávil dvanáct zatracených let mezi mozkomory, a i když ho zvěromágské přeměny uchránily od nejhoršího, nepřispělo to zrovna k jeho duševní vyrovnanosti. Remus pořád cítil vztek, vinu a hořkost, když si představil utrpení svého přítele v azkabanské cele – pronásledovaného nejhoršími vzpomínkami, ztrátou nejlepších přátel i pocity viny.

A nejspíš mu to taky zabránilo pořádně dospět – měl co dělat, aby si vůbec zachoval vlastní rozum a v mnoha ohledech tak pořád zůstal tím dvacetiletým mladíkem, který relativně krátce předtím ukončil školu a pořád nesnášel Severuse Snapea se vší tou bradavickou nezralostí a neschopností vidět vlastní chyby.

Pocit viny - že selhal jako kmotr a že selhal v případě Harryho rodičů - byl také nejspíš hlavním důvodem Siriusova přehnaně ochranitelského jednání vůči jeho kmotřenci. Remus věděl, že před Azkabanem Sirius pravděpodobně miloval Jamese více než kohokoliv jiného předtím - a možná i potom. Ach ano, nepochybně měl rád i Remuse, ale to byla tehdy prostě mladá bezstarostná láska... Zato James - to byla rodina, kterou Sirius nikdy pořádně neměl, bratr ulitý ze stejného kusu, duševní dvojče. A Harry - Remus nepochyboval, že Sirius vidí všechno to, čím se od svého otce liší (a nebylo toho málo) - přes všechny rozdíly byl ale Harry jediným Jamesovým odkazem, žijícím odkazem, který chtěl Sirius chránit tak, jak se mu to předtím osudově nepodařilo, a to vzhledem ke všem okolnostem nebylo vůbec snadné. A možná právě proto, že neviděl Harryho vyrůstat, Sirius v něm stále často spatřoval to bezmocné malé děťátko, které držel v náručí jako třetí - hned po Jamesovi a Lily, nevinné stvořeníčko, k jehož obrázku se ve chvílích jasného vědomí upínal v azkabanském utrpení.

Sirius teď ve spánku něco zamumlal a přetočil se na záda. Remus ho přikryl tím pohybem posunutou dekou – dům na Grimmauldově náměstí byl i v létě spíše chladný – a obrátil své myšlenky k jejich školnímu nepříteli.

Pokud se týkalo Severuse Snapea… no, Remus proti němu nikdy neměl takovou zášť jako Sirius a James. Už jako bradavický student se leckdy pořádně styděl za to, co mu Pobertové prováděli - Severus bezpochyby nebyl žádný andílek, ale Remus sebekriticky uznával, že vina ležela spíše na nich.

A hlavně - věřil instinktu Lily Evansové Potterové. Během dvou let manželství s Jamesem se Sirius a Remus stali i jejími dobrými přáteli. Remus si byl ale jistý, že o Severusi Snapeovi mluvila jen s ním, James i Sirius byli příliš… zaujatí. Díky tomu se Remus o Severusovi mnohé dozvěděl. Nebylo to tak, že by Lily zradila jeho důvěru… prostě si o tom potřebovala s někým promluvit a mohla si být jistá Remusovou mlčenlivostí, navíc si Remus uměl leccos domyslet. Tušil tak toho docela hodně o Severusově dětství a o tom, co ho formovalo, o jeho vnitřních obavách a bolestech, o démonech, které ho pronásledovaly. A dnes, jako dospělý a zralý muž - chápal, jak mohlo to všechno a navíc jejich šikana a ztráta jediného opravdového přátelství ovlivnit mladého chlapce, kterým tehdy byl.

A ať byl jakýkoliv - pořád platilo, že Lily dokázala odhadnout charakter nejlíp ze všech lidí, které Remus poznal. A věděl, že ji nikdy nepřestal trápit konec jejího přátelství s mladým Smrtijedem. Přes všechny zvěsti, které byly tehdy o Severusovi slyšet, Lily byla přesvědčená, že je to dobrý člověk, mnohem lepší, než by většina lidí věřila.

Kvůli Harrymu v to Remus doufal.

Konec třinácté kapitoly

< Kapitola 12       Kapitola 14 >

-)-)-)

Díky moc vám všem za komentáře k dvanácté kapitole! A Máje a Hajmi za dobrou radu :-)

Tahle kapitola možná milovnice HP/SS trošku zklame (nebo potěší milovnice RL/SB :-)), ale příští kapitola už bude patřit „novomanželům" - má pracovní název Ráno poté :-) A nebojte se, po dvou třech kapitolkách se děj začně konečně postupně zrychlovat :-)

Poznámka k Siriusovi - mám jeho postavu ráda a moje pojetí rozhodně neznamená, že ho vidím jako špatného kmotra nebo nějakého hlupáka. Jen myslím, že ho podmínky v Azkabanu musely poznamenat víc, než se může zdát z JKR...

Komentáře potěší :-)