Kapitola druhá

Kapitola druhá

Albus Brumbál se utěšoval tím, že už musel sdělit lidem horší věci, ale přesto se vůbec netěšil na reakci ostatních, až je seznámí s jedinou možností, jak s vysokou pravděpodobností zachránit Harryho život. Sirius bude naprosto nepříčetný, ještě že tady je Remus, který má šanci ho trochu uklidnit.

Své závěrečné vysvětlení ale začal raději zeširoka.

„Můžeme se ptát, proč Voldemort vůbec použil tuto kletbu, proč on nebo někdo ze Smrtijedů jednoduše neobsadili Avada Kedavra. Proč ji nepoužil Voldemort, to je myslím vysvětlitelné – dvakrát už při tom selhal, podruhé před pouhými pár týdny na hřbitově. Proč ji nepoužil někdo ze Smrtijedů, to je možná o něco složitější, ale myslím, že znám důvod…"

Weasleyovic dvojčata se zavrtěla a i několik jiných vypadalo trochu netrpělivě.

„Nepochybuji o tom, že Voldemort dostal z Harryho tak trochu… strach a nepochybně získal jistý respekt k jeho schopnostem, k síle jeho magie, magické moci. Je zřejmé, že samotná oběť Lily Potterové by k Harryho záchraně před téměř čtrnácti lety nestačila… vždyť kolik matek nebo otců by neobětovalo život pro své děti?"

Otázka byla řečnická, přesto pár lidí souhlasně přikývlo. Minerva, Molly, Arthur i Kingsley si v duchu představili tváře svých dětí. Bylo by to jednoduché rozhodnutí.

„Takže se domnívám, že Voldemort se... možná i vzhledem k jistým …podobnostem… mezi sebou a Harrym, které nebudu rozebírat, zabýval myšlenkou, že by mohl Harryho získat na svou stranu, koneckonců chlapce příliš nezná a neví, že tato možnost v jeho případě nepřichází v úvahu. A toto měl patrně na mysli při obsazení kouzla, protože předpokládal jen dva možné výsledky – buď Harryho smrt nebo jeho připojení se k temné straně. Není pochyb o tom, že pokud by se Harry z jakýchkoliv pohnutek – například zachránit si život - rozhodl i jen na čas sdílet s ním svou magii a své tělo, Tom by našel způsob, jak ho k sobě neodvolatelně připoutat a zvýšit svou moc. Navíc by to bylo velmi silné poselství světu, což samo o sobě by znamenalo pro naši stranu pohromu. A ještě by měl zajištěného dědice ze spojení s kouzelníkem, jehož moc se vyrovná jeho. Velmi dobře promyšleno… ale Voldemort ve své aroganci nepočítal ještě s jedním možným řešením, pravděpodobně mu vůbec nepřišlo na mysl…"

Větší část žen i mužů kolem stolu teď visela řediteli na ústech s neskrývanou nedočkavostí, jednou z výjimek byl Severus Snape, který už znal odpověď. Nicméně přes svou lhostejnou masku i přes svou nechuť k následujícímu odhalení se docela těšil na jednu konkrétní reakci.

Albus se rozhodl své obecenstvo dále nenapínat.

„Aby Voldemort mohl přivolávat Smrtijedy, musel do určité míry – nicméně přesto do značné hloubky - spojit svou magii s jejich – to je, jak funguje jejich znamení. Je to poměrně složitá záležitost a není pochyb, že pro Voldemota mnohem výhodnější než pro jeho následovníky, ale každopádně pro nás je důležité, že v magii každého Smrtijeda – respektive každého, kdo má jeho znamení na ruce – bude navždy přítomna část jeho magie, magie, která se podílela na obsazení této kletby. Já, Minerva a Severus jsme si jisti, že v případě Harryho by každý označený jako Smrtijed mohl fungovat stejně jako Voldemort. Což, jak si jistě uvědomujete, nám dává jedinou možnost…"

Šokované ticho přerušila, nikoliv překvapivě, reakce Siriuse Blacka.

„Snape! Chceš mi říct, že ten umaštěný bastard musí šukat mého kmotřence?"

„Nevyjádřil bych to přímo takto," Albus Brumbál zněl poněkud nesouhlasně, když se díval na rozzuřeného Siriuse i na překvapení nebo zděšení v obličejích ostatních „ale ano, v zásadě je to pravda… Harry a Severus musí mít pravidelný sexuální kontakt a nakonec dítě, aby bylo kouzlo zlomeno a aby Harry měl šanci žít."

„Řediteli," Sirius Black měl v hlase zoufalství, „jste si jistý, že není… něco…"

„Ředitel a já jsme strávili nad možnostmi celou noc a jsme si – bohužel - naprosto jistí, Blacku, že neexistuje vůbec nic – nic kromě možnosti, že budu něco jako tvůj zeť," přerušil ho hedvábný hlas Severuse Snapea.

„Jsi zatracený parchant, Srabusi," Sirius byl vzteky bez sebe, „jsem si jistý, že si to užiješ, ale jestli mu ublížíš, jestli mu zkřivíš vlásek na hlavě, přísahám, že klidně strávím dalších pár let v Azkabanu, že…"

„Siriusi," Remus i Albus se snažili zároveň uklidnit situaci a nakonec Remus položil svému partnerovi ruku na rameno a Sirius na chvíli ztichl. Bohužel byl okamžitě vystřídán Severusem, který si situaci zjevně užíval a výsměšně se ušklíbl, než tiše a s mrazivým podtónem promluvil.

„Vyhrožuješ, pse? Můžu tě ujistit, že mě následující noci s tím… spratkem… zrovna nenaplňují blahem, ale myslím, že na rozdíl od něj bych bez nich přežil bez újmy na zdraví. Dej si pozor - nebo mě budeš prosit na kolenou, abych ho, jak jsi tak hezky řekl – šukal…"

Nenávist by v Siriusově obličeji identifikovalo i malé dítě, ale než mohl odpovědět, zjevně si uvědomil, že jeho školní nemesis tentokrát opravdu tahá za delší konec provázku. Ve stejné chvíli přerušil šum mrazivý hlas Minervy McGonagallové.

„To je dost, oba dva. Je těžké uvěřit, že je to skoro dvacet let, co jsem vás učila, někteří moji prváci mají víc zralosti než vy dva dohromady. Jestli jste si to ještě neuvědomili, jde tady o Harryho život. Myslím, že nám všem je jasné, že jde o jediné řešení a pro Harryho to bude jistě… nejobtížnější. Ty, Siriusi, bys měl přemýšlet, jak ho podpořit a jak mu pomoci se s tím vyrovnat. Uvědom si laskavě, že Severus jen zachraňuje jeho život a že to ani pro něj nebude lehké. A Severusi, ty nemusíš zhoršovat situaci a provokovat ho, je to pro něj - i pro nás - samozřejmě šok. Chovejte se jako dospělí, je už opravdu na čase!"

„Děkuji ti, Minervo," Albus se s důstojností nadechl a pokračoval: „Nemáme moc času – nevíme přesně, kolik dní lze po pronesení kouzla přežít a nemůžeme riskovat nebo čekat, až Harry bude slabý a nemocný. Probudí se asi za čtyři hodiny a krátce nato bychom měli provést zmíněný kouzelnický svatební obřad, který ho přinejmenším na pár hodin stabilizuje. Nepůjde o žádnou oslavu a bude to jen formální, bohatě stačí, když tam budou Remus, Sirius a já s Minervou. A Kingsley, ty to domluvíš s někým z ministerstva - možná se Sidonií, ale nechám to na tobě. Noc už by měl Harry strávit se Severusem. Přinejmenším zpočátku by bylo dobré vše držet v tajnosti, takže vás žádám o mlčenlivost. Molly, Arthure, dejte si pozor, ať se nic nedozví Ron a Ginny, totéž platí pro Freda a George."

Fred a George vypadali na okamžik, jako by chtěli protestovat, ale Albusův a Minervin přísný pohled jim rychle zavřel ústa.

Jejich matka se prudce nadechla: „Ale Albusi... nebylo by pro Harryho snadnější, kdyby Ron a Hermiona..."

„Dozví se to nejpozději za pár dní, Molly," přerušil ji ředitel, „jestli bude Harry za pár dní živý... měl by být, „rychle reagoval na poplašené tváře, „Voldemortovi dojde, jak se věci mají - což mimochodem znamená, že Severus už nemůže být špionem - a nejspíš to dá vědět všem svým Smrtijedům. Znamená to také, že Severus jako zrádce bude v minimálně stejném nebezpečí jako Harry a pro nás to bude více práce... Ale to jsem odbočil, zpátky k naší současné záležitosti," obrátil se k Mollyinu manželovi a bystrozorovi Pastorkovi.

„Kingsley a Arthure, postaráte se pak o dočasné utajení dokumentů na ministerstvu. A samozřejmě, ti z vás, kdo mají blízko k Harrymu, snažte se mu být oporou. To je asi pro tuto chvíli vše. Severusi, ty o svém momentálním úkolu už víš. Siriusi a Remusi, vy pojďte prosím se mnou do Bradavic."

Oba jmenovaní okamžitě kývli a Remus pohlédl zvědavě směrem k Severusovi.

Brumbál jeho pohled zachytil. „Severus navštíví Dursleyovy, potřebujeme jejich podpis jako zákonných zástupců. A ano, málem bych zapomněl, ačkoliv jste to asi už všichni slyšeli - co se týče Alastora a Hestie, budou za pár dní v pořádku. Jinak vám děkuji za včerejší i dnešní účast a ještě jednou - zatím si nechte vše pro sebe. Bohužel mám ještě nějaké zařizování, takže se nemohu zdržet, Minerva vám může některé věci objasnit místo mě nebo Severuse. Pěkný den a vy dva mě následujte."

S přikývnutím na Harryho kmotra a jeho partnera hodil Albus Brumbál prášek do krbu a po pronesení slov „Kancelář ředitele v Bradavicích" zmizel v plamenech. Remus a Sirius ho následovali. Hned po nich odešel z místnosti i Severus Snape a zbylí členové řádu se pustili do tichých i rozrušených hovorů.

Molly Weasleyová měla v očích slzy a vyptávala se Minervy na další podrobnosti, kterých mnoho nebylo. Kingsley Pastorek a Arthur Weasley řešili organizační záležitosti. Fred a George se ze své první schůze řádu – oslavili sedmnáctiny teprve před pár týdny - vzpamatovávali u svého oblíbeného místa u krbu.

„Chudák Harry, vždycky schytá to nejhorší," Fred se nevěřícně otřásl, „umíš si představit sex se Snapem?"

George soucitně zavrtěl hlavou. „A pochybuju, že si to umí představit Harry… Jak často vlastně musí, víš…?"

Fred pokrčil rameny a pak se obrátil do místnosti. „Bille…", zavolal tiše.

Nejstarší Weasleyovic syn se odtrhl od Tonksové a Charlieho a zamířil k dvojčatům. Když mu George předložil zmíněnou otázku, s povzdechem potřásl hlavou.

„Může se to lišit, ale u většiny známých podobných kouzel – nebo spíš prokletí – to obvykle bývá jednou týdně. Každopádně to ten parchant musel docela plánovat, protože téměř žádná taková kletba – myslím s nějakým prvkem sexuální magie – neúčinkuje na nikoho pod patnáct let. To byl nejspíš ten hlavní důvod, proč k útoku došlo na Harryho narozeniny…"

Fred a George si vyměnili pohled. Byli pěkně naštvaní. Harry si tohle rozhodně nezasloužil. Byl něco jako jejich malý bratříček. Kromě toho byl laskavý a měl opravdu dobré srdce – jen díky němu mohli uvažovat o otevření vlastního obchodu v Příčné ulici.

„Sakra, Frede," zamumlal George, když Bill odešel, „neříkej mi, že bychom nevymysleli Ty-víš-komu taky nějaký hezký dáreček."

Konec druhé kapitoly