Spřízněni kletbou - Kapitola šestatřicátá

Kapitola šestatřicátá

Z autobigrafie Harryho Pottera

Kapitola dvaadvacátá

Ronova smrt pro mě znamenala ještě víc než jen ztrátu nejlepšího přítele. Myslím, že teprve poté jsem definitivně pochopil, že čelíme krutému světu a realitě, v nichž můžete přijít o každého, i o toho nejbližšího, jedním namířením hůlky. Samozřejmě jsem to věděl i předtím, přinejmenším rozumově, ale až do té doby jsem neztratil nikoho, na kom by mi opravdu záleželo. O Cedrikově smrti jsem míval noční můry, ale přes všechny sympatie to byl pořád cizí člověk. A myslím, že jsem až do té doby nějak podvědomě věřil, že já a mí nejbližší přece všechno přežijeme. Jde myslím o typickou lehkovážnost mládí, které mívá sklon věřit, že je nesmrtelné a nezranitelné.

Cožpak se Remus ze svého zranění nakonec neuzdravil? Cožpak jsem před jistou smrtí nezachránil sestru svého kamaráda? Cožpak jsem já sám několikrát nestál tváří v tvář Voldemortovi? A přežil jsem…

Ale dost už filozofických úvah. První týdny po Ronově smrti jsem strávil zalezlý v pokoji a potýkal se s pocity zoufalství, bezmoci a viny. Přemýšlel jsem, jestli by Ron byl ještě naživu, kdyby se nestal mým kamarádem. Weasleyovi by určitě nebyli takovým terčem Voldemortovy nenávisti, kdyby se o mě nestarali…

Nechutnalo mi jíst, špatně jsem spal a neměl jsem chuť cokoliv dělat. Severus, Remus i Sirius se snažili mi pomoct, ale většinou jsem se na ně spíš utrhoval nebo s nimi radši moc nemluvil. Jediný, s kým jsem se cítil trochu lépe, byla Hermiona. Prožívala to samé jako já.

Někdy jsem myslel na ostatní Weasleovy, hlavně na Freda a George. Viděl jsem je o pohřbu. Byli tiší, s kruhy pod uplakanýma očima, bez obvyklé jiskry. Dokázal jsem je jenom obejmout. Nevěděl jsem, co říct, a víc než kdy jindy jsem se cítil provinile a jako kdybych neměl nárok truchlit. Já jsem ztratil nejbližšího kamaráda. Oni ztratili rodiče, bratry a sestru. Ne, že bych nemyslel i na pana a paní Wealeyovy nebo na Ginny, ale můj smutek pro Rona byl přece jen mnohem hlubší a jako kdyby vše zastiňoval.

Moje šestnácté narozeniny tedy nebyly zrovna důvodem k oslavě. Navíc to byl rok od kletby a nezdálo se, že bychom byli nějak blíž ukončení války. Právě tehdy probíhaly nejhorší střety s Voldemortovými věrnými, ale to vše jsem stále vnímal v jakémsi oparu smutku a bolesti.

-)-)-)

„Víš, že dneska je to rok?“

„Rok?“ Harry lhostejně vzhlédl od jídla. Severus vzdychl.

„Před rokem jsme poprvé měli sex. Hádám, že tohle je něco jako naše výročí.“

Harry odstrčil nedojedenou večeři a zamračil se.

„Nenapadlo by mě, že tě zajímá něco takového. Stejně je to hloupost. Není to, jako kdybysme tenkrát měli první rande nebo tak.“

Chtěl ještě něco dodat, něco ošklivého a zraňujícího. Vždyť by tu teď neseděli bez kruté kletby, která ho málem zabila. A Severus by tady mohl sedět s kýmkoliv, koho by potkalo to samé. Ale na poslední chvíli zavřel pusu. Severus nemohl za tu kletbu ani za Ronovu smrt.

„To je pravda,“ souhlasil Severus, „ale na druhé straně, nedopadlo to tak úplně nejhůř…“

Harry znovu chtěl něco odseknout, ale pak si všiml, jak starostlivě se na něj Severus dívá. A náhle ho to podivně dojalo. Severus Snape, ten nevrlý netopýr, který i teď většinu lidí neušetřil svého sarkasmu a mrzutosti, tenhle Severus Snape se opravdu staral o něj, o Harryho. Nikdy to neřekl, ale Harry věděl, že ho miluje.

Během uplynulých týdnů se Severus maximálně snažil, aby Harrymu dal prostor a čas, který potřeboval k truchlení. A zároveň tu byl tiše a samozřejmě pro něj. Jejich milování se více než kdy předtím stalo vyjádřením lásky, kdy mu Severus svými doteky říkal mnohem více než slovy. Jeho náruč mu byla každý den útěchou.

Téměř každý den Severus – na Severuse Snapea mimořádně laskavě – vítal v jejich bytě Hermionu. Mlčky snášel opakované návštěvy Remuse a Siriuse. Vzato kolem a kolem, choval se jako úplný světec.

Harry najednou cítil, jak se mu do očí hrnou slzy.

A ani nevěděl jak, ale pak ležel v Severusově náručí v ložnici a měl pocit, že bude plakat až do skonání světa.

-)-)-)

Prázdniny toho roku byly naplněné špatnými zprávami.

Smrtijedi podnikali stále nové útoky. A lidé umírali. Fénixův řád zaznamenal několik ztrát, ale většinou šlo o lidi Harrymu neznámé. Mnohem horší bylo, když se dozvěděl o smrti svých spolužáků nebo jejich rodin. Zemřela většina rodiny Patilových, jen jedno z dvojčat přežilo s těžkými zraněními. Zabiti byli rodiče bratrů Creeveyových. Dvojčata Weasleyova truchlila kromě své rodiny i nad smrtí svého kamaráda Leeho Jordana. Také otec Luny, té zvláštní dívky s trvale překvapenýma očima, nepřežil jeden z nočních útoků Voldemortových věrných. Jeho dcera našla podobně jako zbylí bratři Weasleyovi útočiště  na Grimmauldově náměstí. Velmi bolestné ztráty zaznamenaly i rodiny Harryho famfrpálových spoluhráčů Olivera, Angeliny a Katie. A pak tu byli samozřejmě ti, které příliš dobře neznal, ale pamatoval si je z bradavických chodeb anebo z vyprávění svých kamarádů a spolužáků…

Mnoho lidí našlo ochranu a dočasný domov v Bradavicích. A někdy koncem srpna se atmosféra začala pomaličku měnit. Stále hlasitější byly zvěsti o jakémsi podivném rozkolu v řadách Smrtijedů, o tom, že Voldemort zmizel. A dokonce se začínalo mluvit o jeho údajné slabosti a směšném vzhledu, i když nikdo až na pár výjimek nevěděl nic určitého.

Bylo už zřejmé, že Voldemortovy řady pomalu, ale jistě slábnou. I na straně Smrtijedů přibývalo mrtvých a na rozdíl od bystrozorů nebo Fénixova řádu se jim nehlásili noví rekruti. I mnozí dříve oddaní začínali ve světle nových objevů pochybovat o své oddanosti vůči Temnému pánovi. A na jiné zase působil třeba případ rodiny Malfoyových. Narcisa se mezi lidmi vůbec neobjevovala a Draco se ploužil po Bradavcích jako zpráskaný pes, zatímco se jeho bývalí spolužáci i nepřátelé marně dohadovali, jakému mučení byl asi vystaven. Harry nebyl zrovna v odpouštěcí náladě, ale dokonce i jemu bylo toho zatraceného Malfoye skoro líto. A ani mu příliš nevadilo, že Severus ho několikrát navštívil, i když se v tichém srozumění shodli, že o tom raději nebudou moc mluvit. 

-)-)-)

„Romantická večeře?“ hádal Remus, když společně přistoupili ke krbu. Je pravda, že nějakého rozptýlení měli po všech nedávných událostech i dnešním boji zapotřebí jako soli, ale Sirius mu odmítal prozradit, kam mají namířeno.

„Uvidíš,“ řekl Sirius záhadně.

Remus se trochu zamračil.

„Nejdeme někam do klubu, že ne? Ne, že by se mi nikam nechtělo, ale víš, jak to dopadlo minule. A popravdě bych dneska radši šukal v posteli než na záchodě nebo opřený o zeď v páchnoucí uličce…“

Jeho partner se pobaveně zašklebil.

„Netušil jsem, že to máš v tak dobré paměti, Remy. Řekl bych, že to budou už tak dva roky… ale ne, nejdeme nikam do klubu.“

Hodil prášek do krbu.

„Jdeme do Prasinek. Mám pro tebe překvapení.“

„Překvapení? Myslíš jako naposledy, kdy jsi mě zatáhl na tu mudlovskou pouť?“ zeptal se Remus naoko vyčítavě, ale v očích mu hrálo. „Z té horské dráhy se mi zvedal žaludek ještě druhý den.“

„Líbilo se ti to. A pojď už. Na vkodlaka jsi nějaký pomalý. Že by stáří? Au au au,“ smál se Sirius, když ho Remus hravě plácl.

Když konečně vystoupili z krbu hostince U Tří košťat, Rosmerta u vedlejšího stolu jim věnovala přátelský a jaksi významný úsměv, takže Remuse napadlo, že se snad něco bude dít tady. Ale Sirius ji pozdravil jen pokývnutím hlavy a hrnul se ven.

Prošli hlavní ulicí k zastrčenému obchůdku staré Malkinové a kolem něj zamířili příjemnou tichou uličkou směrem k potoku. Remus v těchto končinách byl jen párkrát a tázavě pohlédl na Siriuse.

„Dočkáš se,“ ujistil Sirius svého milence.

Minuli poslední domky a pak přešli starobylý kamenný můstek přes Řeřichový potok. Po pár desítkách metrů se zastavili. Stáli na velké louce ze dvou stran obkroužené bublajícím potokem, z dalších směrů chráněné lesem. Všude se rozlévalo měkké podvečerní světlo a osvětlovalo i tři malebné domy v zadní části louky.

„Vítej na Valpuržině louce.“     

Remus zmateně svraštil obočí. „Jdeme na návštěvu?“

„Jdeme domů,“ opravil ho Sirius a vytáhl z kapsy svazek klíčů.

„Domů?“ Remus chvíli jen nevěřícně zíral na půvabný výjev před sebou, „ty jsi tady koupil dům?“

„Ten prostřední.“

Stará kamenná stavba měla červenou střechu a uprostřed čelní strany průčelí s malým okénkem. Za průčelím se tyčil komín a v dolní části vítaly příchozího bytelné dřevěné dveře. Dům obklopovalo několik mohutných vzrostlých stromů a vpředu rostlo několik barevně kvetoucích keřů.

Když kráčeli k domu, Sirius tiše vysvětloval: „Víš, že jsem ten odporný Blackovic dům vždycky nesnášel a od té doby, co se ti to tam stalo… Už nějaký čas jsem si pohrával s myšlenkou koupit nějaký hezký dům jinde, ale dlouho jsem si říkal, že teď není vhodná doba, že to počká po válce. Jenže pak jsem si uvědomil, že možná právě proto bych neměl čekat… a když jsem slyšel o téhle nabídce a viděl tenhle dům…“

Zastavil se před dveřmi. „Líbí se ti?“

„No... ještě nevím, co se skrývá uvnitř, třeba tam je plno hlav domácích skřítků na zdi,“ zažertoval Remus, ale pak vřele políbil svého partnera. „Je úžasný, Siri.“

Sirius se uvolnil a ukázal na dva domy poblíž.

„Je tady klid – domy jsou v sousedství, ale dost daleko na to, aby měl každý své soukromí. A problémy se sousedy snad taky nehrozí. Tamhle bydlí naše stará známá Rosmerta…“

„Aha,“ přerušil ho Remus, „proto se na nás tak koukala…“

Sirius přikývl.

„Žijí tu s manželem snad odjakživa a teď jsou v domě sami, jejich syn už je dospělý. No a tady vedle bydlel nějaký osamělý stařík, který nedávno umřel, takže jeho dům je prázdný. Celá louka ohraničená lesem a potokem je dobře chráněná kouzly a maximálně bezpečná. První dům si tu totiž postavila jedna ředitelka odboru záhad – to je ten náš. A ve druhém zase před časem žil vedoucí bystrozor, otec toho starého pána. Ale pojď už dovnitř.“

Sirius odemkl dveře největším ze svazku klíčů a vešli do stavení. Celý dům dýchal starodávným kouzlem, ale jeho zařízení bylo uměřené a vkusné.

Remus byl nadšený a když mu Sirius ukázal útulnou ložnici s krbem, vlkodlak ani na chvíli nezaváhal. Povalil Siriuse do nadýchaných peřin a poděkoval mu tím nejlepším možným způsobem.

-)-)-)

Začátek školního roku byl mimořádně neveselý – vždyť mnoho studentů už do Velké síně nikdy nemělo usednout, ale zároveň jako kdyby někde v hloubi klíčila první naděje. Voldemort byl stále neznámo kde a Smrtijedi utržili několik porážek.

Také Tibby druhý den školy u snídaně celá zářila a hned na úvod se uklonila a oznámila jim, že očekává narození skřítčete.

Severus se na to sdělení zakuckal a polil kávou a když ho Harry viděl v tom nedůstojném stavu, poprvé od Ronovy smrti se nahlas rozesmál.

„Gratuluji,“ řekl pak Severus zdvořile a vrhl na Harryho dotčený pohled, „potřebuješ, ehm, přestat pracovat nebo tak něco?“

Tibby pohoršeně zavrtěla hlavou. „Kdepak, pane! Skřítky snášejí očekávání velmi dobře a nikdy by žádná pořádná skřítka nezanedbala své povinnosti kvůli takové maličkosti. Moje máma mě porodila, když vytírala podlahu v kuchyni. Vykoupala mě v tom kyblíku, přivázala si mě na záda a pak šla vytřít ještě Velkou síň. A můj bratr se narodil zrovna v tu dobu, kdy máma prala ve vaně hábity velkého pana Albuse Brumbála. Akorát vzala z hromady špinavých takový ten červený se zvonečky a namočila ho do vody, když bratr vyklouzl ven.…“

„…a pak vykoupala bratra v té vaně, přivázala si ho na záda a vyprala zbytek hábitů,“ přerušil ji Severus.

Harry vyprskl a Tibby vykulila oči. „Jak to víte, pane?“

„Vrozené nadání k jasnovidectví,“ řekl suše Severus a pak dodal, „cením si tvé oddanosti, Tibby, ale kdybys potřebovala, jistě tě může někdo pár dní zastoupit. Ostatně máme ještě Dobbyho. Předpokládám, že on je šťastný otec?“

Tibby se rozpačitě uculila a přikývla. A tentokrát se svým čajem pro změnu zakuckal Harry. Nějak si nedovedl představit Dobbyho jako otce.

-)-)-)

„Severusi?“ Harry ležel přitulený ke svému manželovi a líně si pohrával s chloupky na Severusově hrudi.

„Hm?“

„Přemýšlíš někdy… víš, jak nám Tibby řekla o tom dítěti, napadlo mě, že bysme vlastně taky měli mít dítě, až skončí válka… Nějak si to vůbec neumím představit. Ne, že bych nikdy nechtěl dítě, ale… A ty … chtěl jsi mít vůbec děti?“

Severus vzdychl.

„Ne. Vždycky jsem si myslel, že bych byl mizerný otec. U Merlina, neměl jsem zrovna dobrý vzor. A navíc nemám pocit, že ztrátou mých genů by bylo lidstvo nějak výrazně ochuzeno.“

Harry mlčel. A pak se nejistě a váhavě zeptal.

„Takže nechceš mít dítě… se mnou?“

Jeho manžel se zamračil.

„Harry… sám jsi napůl dítě.“

„Přpadám ti jako dítě?“

Defenzivní a uražený tón Harryho hlasu Severuse náhle podráždil.

„Je ti šestnáct, Harry,“ řekl odměřeně.

„No a? Nevadí ti to, když se mnou máš sex.“

„Ach. Zapomněl jsem. Měl jsem sex s patnáctiletým klukem, protože jsem po něm strašně toužil,“ řekl Severus kousavě a odsunul Harryho ruku ze své hrudi.

Harry se zkroušeně posadil.

„Promiň, Severusi.“

Jeho manžel chvíli mlčel a pak Harryho opatrně stáhl zpátky k sobě.

„Harry, nemyslím si, že jsi dítě. Ne po tom, co jsi zažil. Ale nejsi ani dospělý. A mít sex a mít dítě jsou dvě rozdílné věci. Až válka skončí… a jestli pro nás skončí dobře… nebude mi zas tolik vadit mít s tebou dítě. Ostatně nemáme na výběr. Ale teď na to máme jistě dva tři roky čas.“

Dva tři roky a pak možná budu těhotný. 

Ale Harry to neřekl nahlas a raději tu poněkud děsivou představu zahnal ze své mysli. Severus má pravdu, pomyslel si, nemá cenu to teď řešit. Stejně musí nejdřív skončit válka a on se jen modlil, aby nepřišel o někoho dalšího.

Unaveně zavřel oči a snažil se nemyslet na Rona.

A nakonec ho Severusova teplá a bezpečná náruč ukonejšila do spánku.

Konec šestatřicáté kapitoly

< Kapitola 35       Kapitola 37 >

-)-)-)

Velmi děkuji za komentáře k předchozí kapitole Abeque, ester, chocholance, weras, Trule, Ivetě a sisi. Do konce povídky zbývá už jen pět kapitol, další by měla být zveřejněna do několika dnů.