Ještě k Johnlocku

Rocia Mixan

Ještě jedno zamyšlení nad Johnlockem

Seriál Sherlock se blíží k finále čtvrté řady (možná vůbec poslední), což pro část jeho fanouškovské základny znamená také konečnou odpověď na kardinální a životně důležitou otázku, jestli bude nebo nebude Johnlock – jinými slovy, jestli dojde k více než přátelskému sblížení dvou hlavních postav. Sama té možnosti velice fandím, ale upřímně, už o tom mám značné pochybnosti, takže jsem si zkusila shrnout, proč má ještě cenu nevzdávat se naděje.

Především je tady celý vývoj seriálu, který zdaleka není jen o detektivních případech a zabývá se také osobnostmi a vztahy svých hrdinů, k čemuž patří i láska a milostné city. Většinové mínění je zřejmě názoru, že obě hlavní mužské postavy (Sherlock Holmes a John Watson) prokázaly už dávno svou heterosexualitu, především John, který měl přece spoustu vztahů se ženami, který sám opakovaně deklaruje, že není gay a který se ve třetí sérii oženil (ve čtvrté se stal vdovcem s dcerou). Při bližším pohledu se však ukazuje, že Johnovy (výhradně heterosexuální) vztahy až podezřele nefungují. V prvních dílech má pár epizodických a nevýznamných známostí, které ztroskotají mimo jiné na tom, že je pro něj prioritou jeho kamarád Sherlock. Teprve po Sherlockově „smrti“ dokáže navázat vážný vztah, ovšem z jeho ženy se vyklube bývalá nájemná vražedkyně, která se mimo jiné pokusí zavraždit jeho nejlepšího přítele – jejich manželství tedy rozhodně není idylické. Ve čtvrté sérii je své manželce málem nevěrný se ženou, o které v závěru poslední vysílané epizody (8.1.) zjistíme, že je to (údajně) Sherlockova zřejmě šílená sestra – a která se ho pokusí zastřelit. Tomu se říká milostná smůla.

Se Sherlockem je to o něco složitější, ačkoliv obhájci jeho heterosexuality obvykle argumentují Irene Adlerovou a případně i Janine. S druhou jmenovanou přitom navázal vztah pouze účelový (v rámci řešení případu) a jako doklad jeho sexuální orientace si ho tudíž můžeme rovnou škrtnout – navíc se tento „vztah“ nikdy nestal sexuálním, ačkoliv Janine zjevně zájem měla a ačkoliv absence sexu je v čerstvém vztahu dvou mladých lidí dost neobvyklým úkazem a Sherlock by zřejmě neměl morální zábrany dovést předstíraný vztah až na tuto úroveň. Co se týče Irene Adlerové, Sherlock o ni ve skutečnosti neprojevil žádný nezpochybnitelný sexuální/romantický zájem, neodpovídal ani na její (SMS) návrhy. Přestože se zdá být Irene Adlerovou zaujat, může to být docela dobře pouhý respekt k intelektuálně zdatné soupeřce. Také její telefon si mohl docela dobře ponechat z těchto důvodů nebo jako připomínku toho, že vztahy mohou být nebezpečné pro váš úsudek a racionalitu. Podobně lze vysvětlit i její záchranu – konečně Sherlock se touto činností zabývá profesionálně.

O Sherlockově neheterosexuální orientaci se přitom zdá vypovídat hned několik věcí. Lidé, kteří ho už delší dobu znají a myslí si, že je přitahován k mužům (Angelo, paní Hudsonová). Nikdy neopravuje ty, kteří ho s Johnem považují za pár a nikdy výslovně nedeklaruje nezájem o muže. V prvním díle výslovně zamítne romantický zájem o ženy, směrem k mužům je jeho vyjádření mnohem neurčitější. Ignoruje Mollyinu zamilovanost a Irenino zjevně sexuální flirtování, naopak si okamžitě všimne Johnova možného romantického zájmu (první díl, v restauraci). Nevyužije možnosti sexuálního vztahu se dvěma přitažlivými a zájem projevujícími ženami (což víme u Janine stoprocentně), u Irene s s velkou pravděpodobností. Janine jeho nezájem komentuje tím, že ví, jaký typ muže je.

Veškeré úvahy o Johnově a Sherlockově vztahu a o jejich sexualitě jsou ve skutečnosti často velmi zásadně ovlivněny převládajícími heteronormativními brýlemi, v rámci něhož mají lidé tendenci předpokládat následující: 1) lidé jsou heterosexuální nebo homosexuální, 2) pokud lidé výslovně nedeklarují nebo nemanifestují homosexualitu, pak jsou heterosexuální. Ve skutečnosti však může být lidská sexualita velice fluidní kategorií a přestože je heterosexualita v případě nejasnosti nejpravděpodobnější možností, není zdaleka možností jedinou a neexistuje jen její homosexuální „protiklad“. Lidé mohou být přitahováni k oběma pohlavím. Mohou jednomu dávat přednost, ale nevylučovat možnost vztahu k pohlaví druhému. Mohou svou sexualitu nebo některý z jejích aspektů objevit až v pozdějším věku. A dokonce i dnes mohou z různých důvodů svou sexualitu nebo její část vědomě i nevědomě ignorovat, potlačovat a popírat.

V souvislosti s tím a se vztahem Johna a Sherlocka stojí za zmínku několik namátkou vybraných bodů:

1. Johnovo deklarování „nejsem gay“ nevylučuje možnost bisexulity. Může jít i o obranný mechanismus, kdy vztah s Sherlockem vidí jako reálně nedostupný a nemožný. Navíc může být citlivý na označení gay, neboť mužská bisexualita je obecně popírána a její samotná existence zpochybňována.

2. John je Sherlockem od začátku zjevně fascinován, nepokrytě ho obdivuje a oceňuje jeho schopnosti.

3. Jeho jednání v restauraci v prvním díle Sherlock vyhodnotí jako romantický návrh (připomínám, že jde o mimořádně všímavého Sherlocka Holmese, mistra dedukce).

4. Před jeho milostnými vztahy má vždy přednost Sherlock a jejich společná práce nebo dobrodružství.

5. Lidé je opakovaně vidí jako (milostný) pár, včetně těch, kteří žijí v jejich bezprostřední blízkosti (paní Hudsonová) nebo těch, kteří se považují za znalce ohledně sexuálních záležitostí a preferencí (Irene Adlerová).

6. Oba chtěli tomu druhému říct něco velmi důležitého, co mu říct nestačili nebo v tom dotyčnému zabránily vnější okolnosti (John to říká po Sherlockově smrti terapeutce, Sherlock při loučení na letišti).

7. John velmi zjevně žárlí na Irene Adlerovou i na Janine. Sherlock nerespektuje jeho přítelkyně a klidně se vetře i na Johnovo rande.

8. Opakovaně se dozvídáme, že Sherlock Johna „miluje“. Lze si to vykládat jistě i jako cit přátelský, ale je zajímavé, že je to vždy v souvislosti s Maryinými city k Johnovi, které zjevně přátelské nejsou.

9. John i Sherlock jsou pro svého přítele schopni téměř všeho a ten druhý je pro ně tím nejdůležitějším v jejich životě (John dává Sherlockovi přednost před svými přítelkyněmi, Sherlock se pro něj po svém postřelení „vrátí z mrtvých“…).

10. Když John ve druhém díle čtvrté řady říká, že by Sherlock měl jít do vztahu s Irene, dokud tu ta možnost je a dokud není pozdě, působí to na mě jako osobní zkušenost, kdy on sám tu možnost s Sherlockem promeškal.

Tomuhle všemu už se (podrobněji a mnohem lépe) věnovalo spousta jiných, ale když to shrnu:

Sherlock (BBC) je seriál zaměřený nejen na řešení případů, ale i na ústřední postavy (především Sherlocka Holmese a Johna Watsona) a jejich osobní život, v závěru čtvrté série (a možná i celého seriálu) bychom tedy očekávali i nějaké zakončení nebo minimálně naznačení ohledně jejich (ne)zakotvení v milostném vztahu.

Osobně tady vidím čtyři možnosti:

1) Sherlockova sexuální orientace zůstane nevyjasněná. Zůstane sám (= je to člověk, pro kterého je láska slabost a komplikace; případně je asexuál nebo cokoliv dalšího) a bude i nadále řešit případy se svým velmi blízkým přítelem Johnem Watsonem, který bude truchlícím (heterosexuálním) vdovcem pečujícím o dcerku (případně s vyhlídkou nějakého možného budoucího vztahu se ženou).

Možnost pravděpodobně nejvíc kanonická a většinově očekávaná. A přestože někteří tvrdí, že revoluční v tom smyslu, že muži mohou být velmi blízcí přátelé bez romantického vztahu, ve skutečnosti jde o možnost tradiční a v seriálech či filmech o Sherlockovi, alespoň pokud je mi známo, obecně využívaná (tedy kromě té dcery). Nebude se nijak vymykat obecnému heteronormativnímu očekávání a pravděpodobně uspokojí velkou část diváků, kteří ani nepomýšleli na jinou možnost.

Osobně mi to přijde jako možnost dost profláklá a nudná.

2) John zůstane truchlícím (heterosexuálním) vdovcem pečujícím o dcerku (případně s vyhlídkou nějakého možného budoucího vztahu se ženou) a Sherlock se dá dohromady s Irene Adlerovou/s Molly/s jinou ženou. K tomu se ještě může Mycroft dát dohromady s lady Smallwoodovou, Lestrade třeba s nějakou inspektorkou a budeme mít krásný heterosexuální svět plný šťastných heterosexuálních párů, zkrátka roztomilý a dojemný epilog ve stylu Joanne K. Rowlingové.

Konzervativní fanoušci A. C. Doyla by možná brblali, ale nikomu by to zvlášť nevadilo, nikoho by to nepohoršilo a všichni hledící na svět heteronormativními brýlemi by usínali s blaženým úsměvem na tváři.

Ehm – vážně? Myslím, že kdyby Moffat s Gatissem tohle provedli, měli by je do konce života pustit tak nanejvýš k psaní do sportovní rubriky těch nejlokálnějších novin ve Velké Británii. A Mark by měl do konce života chodit kanálem, i když něco takového by muselo urážet všechny homosexuální nebo bisexuální potkany a krysy.

3) John (pro změnu) zůstane truchlícím heterosexuálním vdovcem pečujícím o dcerku (případně s vyhlídkou nějakého možného budoucího vztahu se ženou), ale dozvíme se, že Sherlockovy city k němu nejsou pouze přátelské, což a) budeme vědět jen my (diváci a divačky) nebo někdo z dalších postav kromě Johna, b) bude to vědět i John.

To sice realisticky není zcela vyloučené – dejme tomu, že by John byl skutečně (pouze) heterosexuální nebo že by jeho romantické city k Sherlockovi byly minulostí, ale osobně se mi to zdá dost nepravděpodobné, protože by to v obou případech narušilo jejich vztah, vedlo by to k určité nerovnováze a trapnosti atd. Dlouhodobě by to nejspíš fungovat nemohlo a zcela by to také odporovalo kánonu, kde pevný vztah Holmese a Watsona zůstává konstantou.

4) Johnlock. Mezi Johnem a Sherlockem už nikdo nestojí. Smířili se. Jsou tu opět jen oni dva proti zbytku světa. Je jasné, že Sherlock chová k Johnovi hluboké city. Je pravděpodobné, že John by k němu mohl (znovu) cítit totéž, ostatně je dost dobře možné, že jeho city nikdy úplně nezmizely a byly pouze hluboko ukryty v době, kdy se John cítil „zrazený“ a kdy byl ženatým mužem s (očekávaným) dítětem. Navíc se zdá, že stále považuje Sherlocka za muže přitahovaného (i) k ženám, což by bylo snadno překonatelnou překážkou. Stačil by možná jeden upřímný rozhovor a zdá se, že k tomu mají úspěšně nakročeno.

Jejich vztah by byl podle mého názoru logickým vyústěním všech předchozích sérií, který by mnohé vysvětlil a navíc krásná romance. Byl by to také nepochybně šok pro mnoho divaček a diváků a totálně by narušil jejich očekávání daná rámcem heteronormativity. Zcela jistě by to bylo jedinečné a dosud neviděné zpracování slavné a kanonické látky. Přitom víme, že scénaristé se předlohy zdaleka nedrží přesně a jejich změny nejsou jenom kosmetické – z Mary udělali nájemnou vražedkyni, z Johna otce, přidali výraznou novou postavu (Molly) atd. A protože lžou, nelze brát vážně ani jejich vyjádření o nemožnosti Johnlocku.

Jelikož možnosti 2) a 3) vidím jako silně nepravděpodobné, zbývá možnost první (stereotypní, očekávaná a nepřekvapivá) nebo čtvrtá (ve více ohledech revoluční a pro mnohé šokující nebo dokonce pohoršující). Tvůrci seriálu Sherlock s oblibou hlásají, že dělají televizní historii atd., tak by mě vážně zajímalo, jakou možnost si zvolí… Je ovšem fér uznat, že tvůrci jsou to často dost nepředvídatelní a vynalézaví, takže je tu teoreticky ještě nějaká možnost pátá, která by zřejmě mohla zahrnovat úplně cokoliv – od Sherlocka jako Irenina sexuálního otroka (ale to by ta epizoda asi byla přístupná až od 18 :-) ) až k životu Johna, Sherlocka a paní Hudsonové ve šťastné trojici…

Každopádně, pokud Johnlock nebude, tvůrci mě pořádně naštvou, protože jejich queerbaiting by v tom případě byl dost nehorázný – o tom jsem psala zde.

P. S. Pravděpodobně tady opakuji nějaké myšlenky z článků jiných osvícených bytostí (rozuměj osvícených možností Johnlocku) jako TruTru nebo Josie a Štefka, jímž tímto děkuji za inspiraci.