Spřízněni kletbou - Kapitola čtvrtá

Kapitola čtvrtá

Fawkes je přivítal pronikavým výkřikem, ale Sirius a Remus ho stěží zaregistrovali. Oba byli stále poněkud v šoku.

„Albusi," začal Sirius znovu zoufale, když se usadili do pohodlných křesel a domácí skřítek jim nalil kávu, „opravdu neexistuje jiné řešení? Harrymu je jen patnáct, je to ještě dítě… nemůžeme po něm tohle chtít… Nebude to nic jiného než znásilnění… a ještě má být těhotný!... nemůže to být aspoň někdo jiný než Snape?"

„Bohužel… Siriusi, sám dobře víš, že neexistuje nikdo jiný se Znamením zla, kdo je dnes na naší straně… Pokud se nechceš vydat do Azkabanu pro nějakého skutečného Smrtijeda - což, předpokládám, nechceš – nemáme jinou možnost. Je mi to líto," Albusovy oči se zdály být opravdu naplněné smutkem, „ale Severus není špatný člověk…"

„Špatný člověk? Je to krutý a pomstychtivý parchant, který Harryho nesnáší! Dělá se mi zle, když si představím, co mu může provést! Bude ho mít ve své moci, může ho ve své posteli mučit a ponižovat, jak bude chtít… ne, Remusi, nech mě, víš, že je to pravda… nesnášel Jamese a teď je určitě nadšený, že se na jeho synovi může pořádně pomstít!"

„Siriusi, přestaň," Albusův hlas byl teď ostřejší, „zavolal jsem vás sem proto, že nemáme času nazbyt. Harry se probudí mezi druhou a třetí a k obřadu by mělo dojít kolem šesté hodiny…"

„Ten obřad je opravdu nutný? Myslel jsem, že je třeba jen blízkost a sexuální kontakt…," tentokrát to byl Remus, kdo ředitele přerušil. Vypadal klidněji než jeho partner, ale kdo ho znal lépe, všiml by si okamžitě skrytého neklidu.

„Není absolutně nezbytný, Remusi, ale měl by pomoci a přinejmenším na pár hodin Harryho stav stabilizovat, jistě si pamatujete, jak včera začal slábnout. Vzhledem k tomu, že rozhodně neuškodí a může pomoci, nic tím nezkazíme… a myslím ostatně, že to bude nejmenší z Harryho starostí…"

Remus přikývl, nemohl nevidět logiku za Brumbálovými slovy. „A jak mu teď můžeme pomoci my?"

Albus pohlédl na dva své bývalé žáky – seděli vedle sebe, Remusova ruka konejšivě tiskla Siriusovu a zjevně čerpali pohodlí jen z přítomnosti toho druhého.

„Až se Harry probudí, někdo by u něj měl být a vysvětlit mu všechno… předpokládám, že vy dva vzhledem k vašemu vzájemnému vztahu a vzhledem k vašemu vztahu k Harrymu jste pro ten úkol ideální. Počítám s tím, že Harry bude mít možná nějaké otázky, které mu můžete nejlépe zodpovědět vy… nevím, jaké má vědomosti v oblasti…hm… sexuality… nebo mužského těhotenství… zvlášť vzhledem ke své mudlovské výchově…"

Sirius zasténal – představa podobného vysvětlování mu zjevně nedělala dobře, Remus byl ale klidný a začal se soustředit na svůj úkol. „Existuje ještě něco, co by měl vědět a co jsi nám neřekl? Třeba, kdy by mělo dojít k těhotenství? Nebo jaká by měla být četnost pohlavního styku? Musí žít se Severusem? Co škola a jeho kamarádi? Může to říct alespoň Ronovi a Hermioně?"

„Výborné otázky, Remusi…Vezmu to po pořádku. Pohlavní styk by měl probíhat alespoň jednou týdně. Musí jít o anální sex, kde bude Harry… příjemcem…"

„Skvělé… vždycky jsem chtěl vysvětlovat svému kmotřenci, jak má podržet tomu umaštěnci…," mumlal Sirius rozčileně, ale Albus si ho raději nevšímal.

„Bude žít se Severusem, magie potřebuje vnímat blízkost druhého. Do začátku školního to budou zřejmě všichni vědět... ale teď máme ještě pár dní klidu, než to nejspíš rozšíří Smrtijedi... Ronovi a Hermioně by to Harry určitě neměl psát po sově, ale možná bychom mohli v následujích dnech zvážit jejich návštěvu, měli by to jistě vědět dřív než novináři… Ano, to bude nejlepší. Ronova rodina to stejně ví prakticky celá a Hermioně Grangerové můžeme věřit, je to rozumná mladá dáma. Harry bude potřebovat podporu. A to nejenom od nich, ale i od vás…"

„Řediteli, to je samozřejmé…," začal Remus, ale Albus ho přerušil.

„Mám na mysli spíš Siriuse, Remusi… Vím, že tvoje nepřátelství se Severusem je hluboké, Siriusi, ale už kvůli Harrymu by ses měl ovládat. Nebudu ti znovu říkat, že se chováš – oba se chováte – nezrale a směšně, ani aby ses zamyslel nad svou vinou na tomto vztahu… ale Harrymu rozhodně nepomůže, když ho budeš proti Severusovi štvát nebo mu ho malovat v nejčernějších barvách…"

„Postarám se o to, Albusi…," promluvil rozhodně Remus Lupin.

„Dobrá… a poslední věc… co se těhotenství týče, oba jistě víte vše podstatné. Teoreticky by bylo možné snažit se mít dítě co nejdříve, aby kletba přestala působit, ale to je nemožné. Mluvil jsem s Poppy Pomfreyovou… v tomto věku je mužské těhotenství vyloučené a zvláště u Harryho, je na svůj věk poměrně malý a hubený… Podle Poppy je to bez rizika možné až za pár let, minimum je dva nebo tři roky, ačkoliv ideální by bylo počkat aspoň pět nebo šest let."

Hodiny odbily poledne. Z hnízda pod pohybujícím se ciferníkem vylétl maličký fénix, zazpíval dvanáct líbezných uklidňujích tónů a vzplál. Albus ho zamyšleně sledoval a po chvíli, jako by se rozpomněl na své návštěvníky, si povzdechl a dokončil svou řeč.

„Myslím, že je to všechno. Jak jsem říkal, Harry se probudí nejdříve ve dvě, takže je na vás, jestli se teď chcete najíst ve Velké síni – skřítci vás obslouží, jít ven nebo něco jiného. Ale bylo by dobré, kdybyste už před druhou byli na ošetřovně. Kromě Poppy by tam měl být ještě někdo, až se Harry vzbudí… a bude potřebovat vysvětlení."

-)-)-)

Severus Snape se naobědval v soukromí svých pokojů – dnes už měl lidí plné zuby a to ho to nejhorší teprve čekalo.

Přestože mu Tibby donesla jeho oblíbenou hovězí pečeni a milovaný čokoládový dort (jedno z nejukrývanějších tajemství bradavického profesora lektvarů), náladu mu oběd nespravil a na chudáka Tibby po něm zavrčel tak, že ubohá skřítka leknutím upustila podnos s nádobím na svou nohu.

Po zdlouhavém ošetřování miniaturních skřítčích prstů se Severus posadil ke krbu se skleničkou - opravdu ji po své návštěvě u Potterových příbuzných potřeboval. Severus nebyl hlupák a ve skrytu duše si vždy dobře uvědomoval, že kluk toho se svým otcem nemá společného zase tolik, rozhodně ne aroganci a nehorázné sebevědomí. Bylo také obecně známo, že Harry Potter se svými mudlovskými příbuznými moc nevychází – málokteré dítě zůstávalo v Bradavicích všechny vánoční prázdniny a nedostávalo žádné dopisy z domova. Severus to ale obvykle pouštěl jedním uchem tam a druhým ven, nehodlal narušit svůj vytvořený obrázek Chlapce, který přežil.

Jenže dnes došlo k něčemu, co mohl klidně označit jako změnu paradigmatu. To, co viděl ve vzpomínkách Petunie Dursleyové, by dost dobře mohlo být trestné – mudlové by to označili přinejmenším za zanedbávání a možná i za týrání dítěte. Malý chlapec, často zraněný nebo vyděšený, byl bez milosti zavírán do přístěnku pod schody, bratranec ho šikanoval a bil za pochvalného přikyvování rodičů. Navíc Harry zjevně trpěl podvýživou a teta se strýcem ho od útlého dětství využívali jako levnou pracovní sílu. Neměl vlastní hračky ani oblečení, jeho opatrovatelé často ignorovali i nutnou hygienu nebo zdravotní péči…

Ach ano, Dursleyovi byli dost chytří, aby nepřekročili nějakou mez a nepřivolali na sebe nežádoucí pozornost. Sami například Harryho fyzicky netýrali, rozhodně ne často nebo viditelně, ale skutečností bylo, že spasitel kouzelnického světa byl zanedbávané dítě, vychovávané bez lásky, něžného doteku nebo nějakého projevu zájmu o svou osobu. Severus měl ze vzpomínek Lilyiny sestry nejasný pocit, že mu ani neříkali jménem - jejich oslovení byla spíš nadávkami, která měla Harryho přesvědčit o jeho abnormálnosti a bezcennosti.

Zatraceně...

Bradavický profesor lektvarů v duchu vztekle zaklel, když ho napadlo, že Potterovým dětstvím se dá možná zčásti vysvětlit jeho chování v předchozích letech. Nebylo divu, že se ten pitomý kluk snažil vyřešit všechno sám nebo se vrhal do smrtelného nebezpečí - Vernonovi a Petunii Dursleyovým ani za mák nezáleželo na tom, jestli je chlapec v pořádku...

Co by asi Lily říkala, kdyby tohle viděla? Možná by ji potěšilo, že Severus neopustil Dursleyovy bez pár pozorností – několik mávnutí hůlkou stačilo, aby jejich život v následujích letech nebyl vůbec veselý. Byl to ale jen spravedlivý trest a Lily by to nejspíš potěšilo.

Severus se bezděčně pousmál při vzpomínce na svou kamarádku. Lily nebyla žádný anděl, ale byla milující člověk vyznávající spravedlnost a odvahu. Byla mu léta věrnou kamarádkou a Severus se dlouho domníval, že jeho láska k ní je ještě něco víc, teprve po škole si definitivně potvrdil, že ho přitahují spíš muži. Ale přesto byla Lily jednou z pouhých dvou osob, které ve svém životě opravdu miloval a po její smrti byla tato láska ještě posílena vinou a zoufalstvím.

Sklenička byla prázdná. Severus zadumaně hleděl na její dno, opít se neznělo jako špatné řešení... ale ne, další ohnivá whisky by nebyla dobrý nápad - rozhodně neudělá Blackovi tu radost, aby se před ním potácel. Nebyl typ člověka, který se opíjel, vždycky si raději udržoval kontrolu nad situací, pořádně v hlavě měl snad třikrát v životě... Ovšem na druhé straně, představa, že večer bude Potterovým manželem...

Severus raději ukryl láhev hluboko do skříně a pak znovu zaměřil své myšlenky na Harryho Pottera. Nemohl necítit soucit a lítost pro malého chlapce, který mě tak nelehké dětství (on sám měl aspoň milující matku) a který byl koneckonců i Lilyin syn, ale přesto si odmítal připustit, ža by se jeho pocity k tomu Potterovu klukovi změnily.

Jenže co bude dělat večer? Věděl pochopitelně, co musí udělat technicky, ale neuměl si vůbec představit, jak to bude probíhat. Myšlenku na to, co se musí stát ještě tento večer, odsouval někam do nejhlubšího koutku své mysli, ale, u Merlina, zatraceně se to blížilo…

Konec čtvrté kapitoly

< Kapitola 3       Kapitola 5 >