Spřízněni kletbou - Kapitola jednačtyřicátá

Kapitola jednačtyřicátá

Dům na Valpuržině louce je přivítal krásně osvětlený v zářijovém soumraku.

Harry netušil, jak jsou na tom mudlovské matky, ale on sám byl vděčný za kouzla, protože teď po pár hodinách už o porodu skoro nevěděl. Byl jen docela unavený a tak se po rychlé večeři a gratulaci od Dobbyho a Tibby (spolu se svým potomstvem pištěli nad holčičkou tak nadšeně, že se probudila a rozplakala) přesunuli rovnou do ložnice. Vedle jejich postele z Bradavic tu stála připravená stará kolébka pocházející ze Severusova kouzelnického dědictví.

Harry se cítil trochu nesvůj, když zkoušel Ronie před Severusem kojit. Naštěstí aspoň neměl prsa, ale i tak to bylo podivné, pomáhalo jen to, že Severus ho pozoroval naprosto fascinovaně a s jakousi úctou.

Přebalit zvládli Rowenu mávnutím hůlky. Oblečenou ji pak Severus vzal do náručí, zatímco Harry se šel osprchovat. Ronie měla na sobě jakýsi zelený obleček s dráčky – Severus věděl, že se tenhle kus oděvu nějak jmenuje, ale netušil jak – a ještě byla vzhůru. Severusovi stále připadalo neskutečné, že jejich dítě je na světě, ale už věděl, že bude svou dceru vždycky milovat a chránit. Byla tak malinká a bezbranná. Severus si ji dnes už poněkolikáté prohlížel. Harry měl pravdu s nosem – ten byl jasně jeho a vypadalo to trochu legračně, když vystupoval z tak miniaturního obličejíčku. Černých vlásků měla jen málo, ale jejich barva se nejspíš ještě změní, podobně jako zabarvení šedomodrých očí, které na něj vážně hleděly a po chvilce se pomalounku začaly zavírat. Jejich dcera možná nebude tuctová kráska, ale rozhodně bude výrazná.

Když holčička usnula, Severus ji jemně políbil, zabalil do tradiční kouzelnické hlídací zavinovačky a uložil do kolébky při Harryho straně postele. Ještě nad Ronie stál, když přišel z koupelny Harry a ten se při pohledu na něj i na kolébku okamžitě rozzářil.

Severus svého manžela objal a políbil a oba ještě několik minut jen pozorovali spící děvčátko.   

-)-)-)

Z autobiografie Harryho Pottera

Kapitola 26

Naší dceři bylo jen pár dní, když jsme narazili na téma, které nás oba trápilo, aniž bychom o tom věděli. Narozením Roweny Voldemortova kletba skončila, což bylo samozřejmě skvělé, ale tahle myšlenka byla zatlačena do pozadí péčí o naše dítě. Ronie byla sice celkem klidné miminko, ale i tak jsme s ní prožili několik náročných nocí a chvíli nám trvalo, než jsme si zvykli na úplně jiný rytmus našeho života.

Když mi Severus řekl, čeho se bojí, přišlo mi to spíš směšné, což se Severuse samozřejmě dotklo. On zase na oplátku odmávl moje obavy, ale když jsme se pořádně pohádali, shodli jsme se na tom, že rodina je pro nás oba důležitá a že oba uděláme všechno pro to, aby naše dcera vyrostla v dobrém prostředí.

Nemluvili jsme o lásce. Miloval jsem Severuse a on mě, ale dokonce i v kouzelnických  manželstvích s podporou magie jsou láska a vztahy něčím, co se nedá vždy ovlivnit a co si tak trochu žije vlastním životem.

A nebudu lhát, měli jsme se Severusem několik obtížnějších období. Jeho a moje povaha někdy vytvářely výbušnou směs a čas od času dokonce procitaly staré rány z mých školních let. Také nemohu říci, že jsem nikdy nebyl v pokušení poznat důvěrně jiného čaroděje, třeba mladíka svého věku, že jsem necítil přitažlivost k jiným mužům. A už vůbec nemohu v tomto směru mluvit za Severuse. Ale to je téma intimní a osobní, které zde nebudu více rozebírat.

Ale navzdory všem problémům jsme oba věděli, že chceme být jeden s druhým. Nebyli jsme ani zdaleka stejní, ale měli jsme rozhodně víc společného, než bych si kdysi myslel. A samozřejmě nás spojovalo nádherné dítě a později děti. To všechno vytvořilo pevné pouto, které se myslím většinou označuje jako láska. Takže ano, jsme spolu šťastní.

Severus se rozhodl věnovat výzkumu magie a vytváření nových kouzel. Práce převážně doma mu zcela vyhovuje a ač není nijak závratně a pravidelně honorovaná, přináší mu relativně slušný příjem. S mým dědictvím jsme tak několik let po válce mohli žít celkem spokojeně i bez mého zaměstnání. A po čase jsem dostal nečekanou nabídku z Bradavic, kterou jsem přijal. Učím  famfrpál a posledních několik let i obranu proti černé magii.   

Remus založil vzdělávací a reformní centrum pro vlkodlaky, samozřejmě s použitím Siriusova dědictví, což se Siriusovi nesmírně zamlouvalo a při řídkých návštěvách Grimmauldova náměstí nikdy nezapomene referovat své matce o jeho úspěších. Remus také napsal několik dobře přijatých učebnic obrany proti černé magii, které s oblibou používám  při své práci. S Hermionou spolupracuje Remus v jejím úsilí o emancipaci kouzelných bytostí.

Luna se stala léčitelkou, ale nezakotvila u svatého Munga ani v jiné nemocnici – tamní předpisy a řád pro ni byly příliš svazující. Ve svém domě vede soukromou a značně alternativní léčitelskou praxi. Nebojí se přitom využívat ani prvky mudlovské medicíny, k čemuž jistě přispělo to, že se její životní družkou stala mudlovská dívka. Amy píše pohádkové knížky pro děti a s Lunou se skvěle doplňují a vychovávají dceru Selene.

Už jsem zmínil Hermioniny aktivity za práva kouzelných bytostí. Na ministerstvu ovšem krátce pracovala také v odboru pro styky s mudlovským světem a v rámci této práce se setkala se svým mudlovským partnerem, s nímž má syna Tristana. Když se jejich cesty rozešly, dlouho žila sama. Nicméně mám obavy, že v současnosti se až podezřele vidá s kolegou z ministerstva, kterým není nikdo jiný než Draco Malfoy. Hermiona ovšem tvrdí, že je sbližuje pouze úděl osamělého rodiče – Malfoy před pár lety ovdověl a sám pečuje o dceru Kassandru.

Fred a George nadále vedou svůj obchod, ovšem značně rozšířili sortiment a mají také několik poboček v dalších zemích. Oba jsou ženatí a žijí v Prasinkách. George s manželkou mají dvojčata Garetha a Gavina a nedávno narozenou Caitlin. Fred se svým manželem mají pro změnu také dvojčata – dcery Alex a Ruby. Jsou to první dvojčata narozená z mužského těhotenství po asi dvou stovkách let – Fred tvrdí, že zásluhu na tom mají plodné weasleyovské geny.

Charlieho vídáme z bratrů Weasleyových nejméně, obvykle jen několikrát do roka – nadále žije se svým partnerem Danielem v rumunské dračí rezervaci. A Bill s Fleur a Chrisem především pilně pracují na rozšíření své rodiny – k Annette a Darrenovi jim přibyli ještě Aimée, Jonathan a adoptovaná Erin.       

Remuse a Siriuse sice považuji za své „skororodiče“, ale nikdy by mě nenapadlo jim říkat táto – a ani naše děti jim neříkají dědečku. Jsou to pro ně skvělí strýčkové, kteří s nimi umí řádit mnohem víc než my. Severus sice s oblibou brblá něco o kázni a přísné a důsledné výchově, ale upřímně, je spíš jako pes, který štěká, ale nekouše. Ne snad, že by děti rozmazloval a neuměl být přísný – jeho ostrý pohled jim k poslechnutí většinou úplně stačí, ale kdyby ho dnes viděl chudák Neville nebo všechny ty ostatní děti, které strašil i ve snech, asi by se docela divily, jaký umí být táta.

Naše děti sice nemají biologické prarodiče, ale pro všechny děti na Valpuržině louce tuhle roli ochotně zastanou Rosmerta a její manžel Ludo. Jejich jediný syn děti zatím nemá a tak se v roli náhradní babičky a dědečka docela vyžívají. A upřímně, je to úleva mít někoho, kdo vám děti občas pohlídá a vy se můžete bez zábran pohádat nebo pomilovat – podle okolností – se svým manželem.                                                                                   

Když to shrnu, náž život po válce má své vzestupy a pády jako každý jiný, ale rozhodně si nemůžeme stěžovat na nepřízeň osudu. Jen vzpomínky i dnes někdy zabolí, nejen na Rona, ale  i na ostatní, kteří tehdy ztratili své životy. My všichni jsme se podíleli na vybudování důstojného památníku obětem války poblíž Bradavic a snažíme se nezapomínat, i když život jde dál.

-)-)-)

Z autobiografie Harryho Pottera

Kapitola 27

Slíbil jsem pár slov o dětech, v pravděpodobně marné naději, že nás přestanou otravovat dotěrní reportéři z časopisů a že se mě všichni přestanou vyptávat na to, jak se nám ksakru podařily tři děti a jak se mají/co dělají. 

Naše nejstarší dcera Rowena, od malička nazývaná Ronie, je celkem věrným obrázkem Severuse, má jeho tmavé vlasy i oči a také ctižádost, mazanost a inteligenci. Od jejích dvou let nám bylo jasné, do které bradavické koleje bude patřit.

Severusovi by jedno dítě asi stačilo, nicméně neměl nic proti tomu pořídit Roweně časem sourozence. Nijak jsme s tím ale nespěchali, už proto, že nám madam Pomfreyová doporučila hezkých pár let počkat, aby se moje tělo „dostatečně zregenerovalo po takové zátěži v mladém věku“.

Ale nakonec všechno dopadlo úplně jinak.

Remus a Sirius po dítěti vždy toužili, ale dlouho se jim nedařilo, a když Sirius pět let po narození Roweny otěhotněl, o miminko brzy přišli a nesli to hodně těžce. Přestali tehdy důvěřovat svému dodavateli lektvarů a požádali o pomoc Severuse, který sice nebyl nadšený myšlenkou přspět ke zplození dalšíhoBlacka-Lupina, ale zase na druhé straně mu ta žádost celkem polichotila.

Asi po dvou letech se rozhodl lektvar pozměnit a zvýšit tak pravděpodobnost otěhotnění. A opravdu to zabralo a to dokonce i ve zcela nečekaném směru.

Severus nepřikládal žádnou váhu tomu, že lžičku lektvaru ochutnal (potřeboval prý vědět, zda se v chuti projeví jím přidaná nová klíčová složka) a protože úspěšné dokončení lektvaru potřeboval s někým oslavit, skončilo to k jeho šoku těhotenstvím. JEHO těhotenstvím. Když to zjistil, utěšovalo ho jen to, že tak prokázal vysokou účinnost lektvaru (následně na něm mimochodem vydělal slušné peníze) a že Sirius je na tom stejně jako on.     

Něco vám řeknu.

Zažil jsem ve svém životě leccos, několikrát jsem stál i před Voldemortem, ale myslím, že jsem nezažil nic horšího, než když Severus a Sirius byli těhotní.

Proti nim jsem měl naprosto pohodové těhotenství. Severus první měsíce jenom zvracel a z nějakého důvodu mu nesedla zvláště jeho oblíbená čokoláda. Sirius měl závratě a omdléval a navíc mu ke konci byl nařízen klid na lůžku, což se pro něj rovnalo mučení. Navíc nás pořád otravovali novináři. Severus i Sirius byli vzteklí a podráždění, neustále se hádali o to, kdo je na tom hůř a vyžadovali od nás permanentní pozornost.

Bylo to peklo.

Ano, také tam byly příjemné chvíle… když nám Luna řekla, že budeme mít další holčičku, když jsem hladil Severusovo břicho z jedné strany a Ronie z druhé… To všechno bylo krásné, ale úplně nejkrásnější bylo, když se Maia Eileen poprvé nadechla a druhé těhotenství bylo definitivně za námi. Týden poté přišel na svět i Siriusův a Remusův syn James. Severus jeho jméno komentoval tím, že někteří lidé jsou zoufale nenápadití a předvídatelní a pořádně mého kmotra naštval, když se ho zeptal, jestli si náhodou nehodlají pořídit ještě Petra, aby to měli komplet.

Kupodivu, vzhledem k těm bouřlivým měsícům těhotenství, Maia i Jamie byly klidné a hodné děti. A oběma to vydrželo. Asi to bylo nějaké tušení, ale Maia v mnohém připomíná svou kmotru Lunu – je chytrá, citlivá a s hlavou v oblacích. Nikoho nepřekvapilo, když ji Moudrý klobouk umístil v Havraspáru.

Jamie vypadá jako Siriusova kopie, je to mimořádně pohledný a výrazný černovlasý kluk, povahou má ale blíže spíš k Remusovi – je klidný, přemýšlivý a laskavý. Jen Sirius byl šokovaný rozhodnutím Moudrého klobouku – nějak se nemohl vyrovnat s tím, že má syna v Mrzimoru. Ne, že by Jamieho i nadále nezbožňoval… ale syn Poberty a v Mrzimoru? Kdyby to bylo jakkoliv možné, asi by Remuse obvinil z nevěry.

Naději ovšem mohl vkládat do naší třetí a nejmladší. Po dvou spíše nepravděpodobných početích jsme usoudili, že jsme svůj příděl dětí vyčerpali. Oba jsme už porodili dceru a Severus byl představou dalšího těhotenství vyděšený skoro jako návratem Voldemorta z podsvětí. Pro jistotu dokonce používal antikoncepční lektvar, ačkoliv pravděpodobnost otěhotnění byla u něj, v jeho věku a bez použití lektvaru, v podstatě nulová. Dělal jsem totéž, protože jak mi Severus s oblibou připomínal, nemohli jsme tušit, kdy dostanu nějaký záchvat sentimentu a zatoužím po dalším potomkovi – to už tady přece jednou bylo.

Jenže jsem nepočítal s tím, jak bouřlivě budeme slavit Severusovy padesátiny a jak v tom veselém opojení zapomenu na lektvar. Ronie i Maia byly ten den obzvlášť hodné a roztomilé a za celý den mi ani jedna z nich ani na chvilku nešla na nervy, jak už to jinak i u většiny milovaných dětí často bývá. Vzpomněl jsem si na tento pozoruhodný fakt právě ve chvíli, kdy mě Severus šukal (jinak se ten divoký akt vážně nazvat nedá) přehnutého přes stůl se zbytky hostiny a v opilecky dojaté náladě mě napadlo, že takových holčiček bych měl klidně pět.

Takže pár let po Maiině narození jsem jednoho dne stál před zrcadlem a nevěřícně sledoval to malé a známé vyklenutí svého břicha. A děkoval jsem přitom Merlinovi a všem božstvům a svatým, že kouzlo nevzalo má slova doslova a nenadělilo mi trojčata. Mezi námi – to jsem ještě netušil, že naše třetí ratolest bude stát přinejmenším za tři.

Kouzelnické noviny na celém světě byly tou zprávou nadšené, protože u mužských párů se zřídka narodilo víc než jedno dítě a tři byly považovány za něco téměř nemožného. Navíc já i Severus jsme byly známé osobnosti, takže reportéři sledovali pomalu každý náš krok. Kvůli všem těm světovým i lokálním plátkům jsme skoro nemohli vystrčit nos z domu. Alespoň těhotenství samo probíhalo tentokrát bez nevolností i bez jakýchkoliv dalších problémů, takže jsem se utěšoval představou, že to značí klidnou a mírnou povahu nastávajícího dítka.

Víc jsem se splést nemohl, protože to rozkošné zelenooké děvčátko od narození provřeštělo celé noci a když začalo lézt a chodit, k uhlídání téhle malé čarodějnice jsme potřebovali všechny dostupné domácí skřítky neustále v pohotovosti.

A když jsem ji v pěti letech přistihl, jak se Siriusem vyrábí lékořicové bomby, bylo mi jasné, že je zle. 

Konec jednačtyřicáté kapitoly

< Kapitola 40       Epilog >

-)-)-)

Moc děkuji za komentáře k předchozí části lie, Kiki, chocholance, Trule, sisi, ester, em a Abeque. Epilog bude do několika dní :-)